NETYPICKY ZASE NA NÁDRÁŽÍ-2

Po vběhnutí na nástupiště jsem spěchal k jednomu z vagonů. Avšak po klopýtnutí o kufr a předvedeném kotrmelci ve vzduchu, jsem se ocitl zaražený v kolejišti mezi dvěmi vagony. Nějaký muž v oranžové vestě, který tam předtím stál, již nestál a hodně nadával. Já se mu ani nedivil, protože mojí váhu umocňoval batoh na zádech.

„Okamžitě ze mě slezte!“ rozkřikl se onen muž.

„To bych rád, ale batoh na zádech mě dost tíží. Když do něho trochu strčíte, tak vstanu.“

Posunovač vztekle do batohu strčil oběma rukama. Za okamžik jsem se vykutálel zpět na nástupiště. A to přímo pod nohy kráčejícího výpravčího, který o mě zakopl. A ten se při pádu na nástupiště praštil obličejem o výpravku. Ve stejný okamžik vyrazil jako rozzuřený býk z prostoru mezi vagony posunovač. Nějak mu nevyšel krok a přepadl přes nás. A jak byl rozeběhnutý,  prolétl napříč nástupištěm jako svišť. Jeho let skončil na opačné straně nástupiště v otevřených dveřích vagonu, kterými zdárně prolétl až na druhou stranu.

„Já se vám omlouvám,  pane výpravčí, ale nějaký blbec tu zapomněl kufr a já se o něho málem přerazil a tím to tady všechno vzniklo,“ snažil jsem se to výpravčímu vysvětlit. Ten mě však moc nevnímal a vrávoravě vstal, přičemž se mu protáčely všemi směry panenky. Neuniklo mi, že má výpravku obtisknutou na obličeji.

„Přednosta stanice…“ začal zpívat na celé nástupiště a já se rozhodl pro léčbu šokem.

Opodále se opírala stále o sloup nevystřízlivělá uklízečka a vedle ní byl kbelík plný vody. Hned jsem jej popadl a vodu chrstnul na výpravčího. K mému překvapení černá voda zasáhla vracejícího se posunovače,  ze kterého skoro okamžitě začaly sršet blesky.

„Ehm. To nebylo určené vám. To je stejně jen voda. I když trochu špinavá, že. Ale aspoň v tomhle horku jsem vás osvěžil,“ vysoukal jsem ze sebe a sledoval, jak posunovač v obličeji zbrunátněl a jeho pohled připomínal atomový výbuch.

„Já ti tak upravím fasádu, že se ani v zrcadle nepoznáš!“ vykřikl.

„No, občas po ránu se v zrcadle nepoznám,“ znělo mé zkonstatování. Posunovač se vzápětí rozeběhl jako býk proti červené barvě. Chtěl jsem odhodit kbelík, ale nějakým řízením osudu mu dopadl na hlavu. Vzápětí ho měl naražený na hlavě a i s ním narazil do sloupu a poté se sesul na nástupiště.

Výpravčí mezitím tancoval nějaký blíže neurčený tanec, během něhož do mě narazil. Náraz to byl dost prudký a já jsem pocítil ve svých ústech píšťalku. A tak jsem zahvízdal. Červená čepice se také ocitla na mé hlavě a výpravka zase v ruce. Stojící vlak se náhle dal do pohybu.

„No, vida. Tak jsem si nakonec zahrál taky na výpravčího,“ vytanulo mi na mysli při mávání výpravkou na vzdalující se vlak. Pak jsem si uvědomil, že mi vlastně ujíždí můj vlak. A náhle výpravka i čepice letěla co nejdále ode mne. Zároveň letmý pohled mi prozradil, že ten kufr, který byl všeho příčinou, je vlastně můj. Hned jsem ho popadl a rozeběhl se po kolejích za vzdalujícím se vlakem. Zmatený výpravčí stál na nástupišti a mával výpravkou, přičemž salutoval.

O chvíli později, když vlak mizel v dálce, mi  bylo jasné, že ho už nedoběhnu. Mou pozornost však upoutala na vedlejší koleji stojící ruční drezína. Okamžitě jsem na ní naskočil. Ruční silou jsem jí uvedl do pohybu a ona se brzo rozjela. Za mnou vzápětí běželo několik křičících výhybkářů a posunovačů, ale drezína byla rychlejší. Netrvalo to dlouho a nádraží bylo za mými zády. Po několika minutách se přede mnou objevil na koleji stojící vlak, kterému svítila na semaforu červená.

POKRAČOVÁNÍ NĚKDY PŘÍŠTĚ