Kupcův gambit

Kupcův gambit

Probudil mne neurvalý kopanec do žeber, tak silný, že mne vyhodil ze země do vzduchu.

„Vzduch! Kdo tu mluví o vzduchu?“, zaječely hystericky moje plíce. „My tady už více jak tři hodiny hltáme jenom vodu, hnusnou, smradlavou a na půl sladkou vodu.“

„A když už jsme u těch kopanců,“ přidalo se tělo, „tak žebra už jsou pěkně okopané, kromě toho máš svázané ruce i nohy, velkou bouli na hlavě, takže jestli se cítíš mizerně, opravdu mizerně, tak k tomu máš všechny dobré důvody.“

„Jo, a koukej s tím rychle něco udělat, nebo se na tu dřinu vykašleme,“ dodaly plíce.

„No tak dík.“ Byl jsem v pytli, obrazně i doslovně. Kousek dál zazněl zpěv kosatky.

„Flipe, Flipe, tady jsem,“ zařval jsem co to jenom šlo. Zpěv ustal, kolem mne se prometlo velké tělo a zubatá tlama prokousla pytel mezi mými koleny, ani ne půl palce od toho nejcennějšího, co jsem zdědil po otci. Flip mi rychle pomohl na hladinu, pryč z toho příšerného smradu. Ještě předtím, než jsem se nadýchnul čisté mořské vody, udělal jsem chybu a ohlédnul se. Mořské dno v přízračném zelenkavém světle poseté pytli s těly, něco, co se budu snažit nadosmrti zapomenout. Fuj, nikdy v životě si už nedám kraba, ani nic co se z nich dělá. Kromě toho mi to připomnělo temnou uličku, plnou nepřátelských stínů, moji podivně motající se hlavu bez toho, že bych si pořádně napil něčeho ostřejšího.

Díky ostré hraně lastury od kosatky, jsem se zbavil pout a pak se držel v úplavu za hřbetní ploutví Flipa, který to pořádně šlehal ze smrdící olejnaté vody na volné moře zálivu. Byla to radost, zase dýchat svěží mořskou vodu.

„Lovíš daleko od svého klanu,“ nadhodil jsem, protože mi opravdu vrtalo hlavou, kde se tu Flip bere. Že by ho poslala moje ženuška, aby mně špehoval?

„To mi povídej,“ odfrkl si, „Maralamar mne prohání jako lososa na jaře.“

Maralamar? Tohle mi vzalo dech.

„Co se děje? Něco s Ainií?“

„Ne, mám pro tebe vzkaz. Jenom s vzpomenout jak to bylo.“

Málem jsem si začal škubat vlasy, copak Maralamar neví, jak to dopadne, když nechá kosatku předat nějaký vzkaz?

„Jo, už vím,“ dlouze vydechl Flip, „máme sebou pořádně mrsknout, protože tvůj klient je v nebezpečí, dneska na něj podniknou útok, ještě před svítáním. Druhá věc je, že nemáš v žádném případě zabíjet toho druhého a taky nemáš nic udělat té ženské. Jo a máš si dát pozor na kočky.“

První dvě věci jsem si dokázal vysvětlit, ale zbytek ne.

„Ještě nemám zapomenout, že prý to s Ainií se určitě spraví, ale že určitě nemáš nikoho jiného nechat se v tom vrtat a počkat až na Maralamara.“

„To snad není pravda. To nemohl poslat místo tebe jednoho pitomého albatrose. Sice má mozeček stokrát menší než ty, ale vyřídí toho stokrát víc.“

„Už vidím toho ptáka, jak tě hledá na dně mezi pytli s mrtvolama.“

„A nevzpomeneš si ještě na něco?“

„Ani kdybys mi drhnul břicho o korály, jenom to co jsem už řekl.“

„Tak vážně díky.“

Potom jsme pluli dál mlčky, dokud mně Flip nevysadil na kraji nádrží na sběr soli u Wu-Fangova domu.

„Jo, vlastně ještě jednu věc, ta ženská, co jí nemáš ublížit, se jmenuje po nějakým dřevu. A potom se máš hned vrátit, budu na tebe čekat někde poblíž.“

„Tak to vážně díky.“

Flip, než zmizel pod hladinou, rychle nahněvaně vydechl. Naštěstí se kosatky rychle nahněvají, ale také rychle udobří, na rozdíl od žen. Škoda jen, že si lépe nepamatoval ten vzkaz, muselo to být opravdu důležité, jinak by ho Maralamar nehnal přes dvě moře.

.......

Pej-Čou bylo ospalé provinční město na pobřeží Žlutého moře, profitující hlavně z obchodu se solí a z rybářství. Ideální místo pro někoho jako já, kdo doma řekl co vlastně říci nechtěl a teď se rozhodl se trochu podívat do světa, než to celé vychladne.

V Říši Středu jsem už párkrát byl a střeďansky jsem mluvil velice dobře, jenomže místní podivně zpěvný dialekt zněl mým uším naprosto cize. Na oplátku pro změnu zdejší obyvatelé nerozuměli mně, jak jsem se velice záhy přesvědčil. Z ničeho nic do mně totiž do mně vrazil malý uličník s hbitými prsty a vzápětí zmizel v davu i s většinou mých peněz. Hulákající qwai podle netečného chování kolemjdoucích nemá žádná práva, natož právo na pomoc při stíhání zloděje. Vztekle jsem se prodíral davem dokud jsem nepotkal hlídku místních biřiců. Než jsem se nadál, seděl jsem v chládku.

Prý kvůli své poslední návštěvě, tak nějak jsem z hlavního města minule odcházel hodně narychlo. Nikdy bych neřekl, že by mohla místní policie pracovat tak efektivně. Naštěstí mi místní soudce sdělil obvinění jenom z nájemné vraždy bez licence, za což mi hrozila pouze pokuta. Naneštěstí peníze na moji pokutu měl u sebe ten malý uličník, nebo spíše jeho šéf. Takže mám na vybranou: dva roky v železných dolech nebo dva roky na galejích. Opravdu pěkná vyhlídka. A jako by toho nebylo málo, architekt, který stavěl místní vězení svou práci opravdu znal, bylo dokonale vrahotěsné. Soudce mi k tomu dal dva dny na rozmyšlenou. Sadista.

Druhý den po snídani přišla návštěva. Malý zavalitý mužík v drahém, achátově zeleném brokátu s černou tylovou čapkou obchodníka se solí. Vlasy i dlouhé řídké vousy už měl prokvetlé šedinami, tvář měl tak tučnou, že místo očí z ní na mně hleděly jenom dvě štěrbiny. Hodně bystré štěrbiny.

„Hrajete šach, mladý muži?“ zeptal se mne místo pozdravu. Nechápavě jsem na něj hleděl.

„Špatně,“ řekl jsem nakonec. Mužík se pousmál. Pak přišel dozorce a donesl mi moje věci.

„Tak pojďte mladý muži, jste volný,“ znovu se pousmál mužík mému údivu.

„Vy jste za mně zaplatil tu pokutu?“

„Ano, i když ne až tak úplně. Složil jsem zástavu, kterou musím na vás převést o příštím úplňku. Do té doby mám pro vás nějakou práci.“

„Ale jak s tím souvisí šach,“ zeptal jsem se, abych zakryl své rozpaky. Jak mu říci, že jsem řemeslo pověsil na hřebík?

„Víte, mladý muži, v tomto městě jsou jenom dva licencovaní obchodníci se solí. Já, Wu Fang,“ mírně se mi uklonil, „ a potom ještě Lei Wu Long. No a soudce mi právě řekl, že u něj můj drahý kolega dneska ráno zaknihoval licenci na moji vraždu,“ zachmuřil se Fang.

„Vy chcete, abych vám dělal osobního strážce?,“ zeptal jsem se.

„Krom jiného. Ale především chci, abyste zabil mého drahého kolegu, licence už byla zanesena u soudu. A mne udržel na živu. Vaše pokuta totiž bude zaplacena jenom tehdy, pokud se dožiji dalšího úplňku.“ Tak nevím, jestli by ty galeje nebyly lepší.

„Ale pořád nechápu, co s tím má společného šach?“

Fang si strčil ruce do rukávu a hotovil se k odchodu. Ve dveřích se otočil.

„Znáte to zahájení, kdy bílý obětuje pěšce, aby za něj získal výhodu ve hře?“

„Myslíte gambit?“

„Přesně tak,“ řekl a vyšel ze dveří. „Tak pojďte, nebo snad moji nabídku nepřijímáte?“, ohlédl se za mnou, protož jsem pořád nehnutě stál.

„Zbývá mi něco jiného?“

„Ne,“ řekla mi jeho záda.

Kdyby mi alespoň řekl, s jakou barvou hraje.

................

Neznám větší maniaky sázkových her, než jsou Střeďani. Navíc když místní úřady dokáží udržet tajemství jako vodu síto. Jakmile se proslechlo, že si zdejší nejváženější obchodníci objednali vraždu navzájem, ve městě propuklo pravé sázkové šílenství. Kurz byl příkře v můj neprospěch, protože mně znalo skoro celé město, zatímco totožnost Wu Longova služebníka zůstávala utajena. Kromě toho, qwai bylo ve městě jenom pár desítek.

Kromě toho zrovna vrcholila sezóna, kdy pro sůl přicházela jedna karavana za druhou, aby stihly přejít soutěsku Dračích zubů dříve než začne období dešťů. Takže oba kupci museli prakticky pořád někde chodit po městě a něco zařizovat. To byla další nevýhoda. Ještě ke všemu, Fangova ochranka nebyla ochrankou, ale odkladištěm mladých příbuzných, něco jako charita. Tím pádem to celé bylo jenom na mně, strážit Fanga a ještě se postarat o Wu Longa.

Bohužel, místo pečlivého strážení jsem padl do léčky, napil se vylepšeného čaje a po krátkém boji strávil půl noci v pytli na dně přístavu. Nebýt Flipa, vlastně Maralamara a jeho věšteckého vidění, už by mi to bylo jedno. Takhle mám alespoň nějakou šanci a tu holku, co mi připravovala čaj, si dobře pamatuji, hned ráno si ji pořádně poddám.

Dostat se nespatřen od moře do svého pokoje pro oblečení a zbraně byla hračka. Na zbytek noci jsem si ustlal na trámu nad Fangovou ložnicí a v polospánku očekával útok za monotónního cvrkotu cikád. Letní rezidence obchodníka ze solí byl malý letohrádek ve stylu dynastie Mej, umně zakomponováný do rozsáhlé zahrady za městskými hradbami, aby se zmírnilo parno zdejšího léta. Stavba byla celá ze dřeva, velmi vzdušná, plná letních vůni a svěžího vánku, pravá noční můra pro osobního strážce.

Útok přišel na ránem, přesně jak Maralamar předpověděl. Svým tichem mi o něm řekly cikády, ty jen tak neošálíte. Okamžitě jsem byl ve střehu a pátral tmou. Jeden trám byl jiný, neptejte se mně jak, ale byl jiný. Očekával jsem, co mi na to řekne moje wa, ale to zarytě mlčelo. Přesto jsem nehlučně sevřel v dlani nůž a mrštil ho tím směrem. Zároveň jsem přeskočil o půl patra níže a znovu se zaposlouchal do tmy. Za nějakou chvíli noc znovu rozezněla zpěvem cikád a já poklidně usnul. Druhý den jsem našel nůž, kus černé látky, ale žádnou krev. No, pořád lepší než nic.

Následující den byl pěkně vyčerpávající. Fang a jeho pochůzky. Dvakrát na nás zaútočili, ale byli to jenom zoufalci, kteří si vsadili a chtěli své sázce pomoci. Kupodivu je dokázala zavčas umravnit Fangova ochranka, což mne velice příjemně překvapilo. Získaný čas jsem využil k návštěvě čajovny, ale holku, která mi včera vylepšila čaj jsem tam nenašel, ani si nikdo nevzpomínal, že by tam někdo podobný pracoval. Zato na tržišti se povídalo o místní tlupě lapků, která si včera večer vyhlédla jednoho ochmelku a utrpěla značné ztráty. Zdrogovat a nechat jiné odvést špinavou práci, Inu, dobře odvedeno, profesionální prácička. Večer jsem to už nevydržel a šel si také vsadit.

Na další noc jsem Fanga přesunul do jiné ložnice, necítil jsem se na další noční souboj, vrah zarazil smrtící šipku pouze do hadrového panáka, Fangova první žena spala tak tvrdě, že si toho všimla až ráno a měla z toho hysterický záchvat. Nadešel čas přejít do protiútoku. A k tomu bylo potřeba sehnat pár specialit z rybího trhu. Opět jsem zanechal Fanga v péči jeho synovců a vyrazil.

V Pej-Čou bylo rybí tržiště spletí dřevěných lávek a můstků, u kterých kotvila nepřeberná záplava džunek a sampanů. Prolézal jsem zapadlé kouty, kam rybáři vyhazovali co dovezli sebou s rybami a nedalo se prodat. Štěstí mi přálo, za pár minut v mé mošně skončily tři černé chobotničky, jejichž jed naprosto paralyzuje oběť. Nezabije ji, jenom paralyzuje, přesně jak si Maralamar přál. Jediný způsob, jak zbavit postiženého ochrnutí je potom pomocí pijavic vysát zkaženou krev a čekat, až se vytvoří krev nová. Pochybuji že to někdo z místních felčarů ví.

Byl jsem už na cestě zpět, když jsem zaslechl pokřik.

„Šireňus, šireňus!!!“

Kolem mne proběhla ječící žena, svírající malé dítě. Podíval jsem se směrem, kde vypukl rozruch a uviděl jednoho z rybářů na molu, jak má kolem kotníku omotané šedozelené chapadlo, stahující ho pomalu a neúprosně do vody. Jeho kolegové v zoufalé snaze ho zachránit buší do chapadla vším co jim přijde pod ruku. Je to krak zabiják. Jestli u sebe zrovna nemáte výbušnou harpunu s rtutí, nebo nevládnete pěkně silnou magii, tak máte hodně velký problém. Tuhle bestii je těžké zabít, doopravdy zabít. Navíc je nelidsky chytrá a velice lidsky lačná. V boji nastal zvrat, na molo se vyhoupne sytě rudá koule a zatne svůj jedovatý zoban do stehna své oběti. Rybářovi už není pomoci, přesto jej jeho kamarádi i brání. Hlavonožec jakoby ani nevnímal jejich rány, ze kterých teče jeho jako inkoust modrá krev, pomalu ale jistě stahuje svoji kořist ke kraji mola. Každé chapadlo má skoro dva sáhy dlouhé a silné jako moje stehno, teď zrovna jedním z nich shodil dva rybáře do vody.

Ze zmatku a chaosu se náhle vyhoupne podsaditý chlapík v černých kalhotách, do půl pasu nahý. S harpunou v ruce neohroženě proběhne mezi bojujícími rybáře a mocnou ranou přišpendlí kraka skrz naskrz k dřevěným prknům mola. V tom za sebou zaslechnu hlasité vydechnutí kosatky. Vzápětí už jsem o dva metry jinde a na místě, kde jsem stál, jako bič šlehnou dvě chapadla. Ano, zády proti obloze sám na kraji mola, ideální terč. Vzápětí se na kamennou hráz vyhoupne druhý krak, doprovázený zděšenými výkřiky posádky nedaleko kotvící džunky. Ve stoji na třech třech párech chapadel na mně zkouší zasáhnout svým jedem, nebo dvěma zbývajícími chapadly. Naštěstí je kousek ode mne je hák s bodcem na dlouhém bidle pro vytahování velkých ryb. Znovu uskočím před chapadly, popadnu hák jako kopí a vrhnu se s rozběhem na chobotnici. Můj prudký útok ji zaskočí a doslova smete z hráze o sáh níže na palubu džunky. Její posádka na nic nečeká a zdrhá. Využiju toho, že se krak rozpleskl a vší silou vrhnu hák. Odměnou je mi zadunění, jak projel tou bestií a přibil ji k palubě. Seskočím za ním, mimo dosah jeho ramen, popadnu síť a hodím ji na něj. Sice se mi to právě dvakrát nepovedlo, ale účel to splnilo. Ze špalku vytrhnu porcovací nůž, hák na krátké násadě a jdu ho dorazit. Už to není boj, spíše řezničina. Paluba je pokrytá krví i krakovým inkoustem, ošklivě to klouže a ještě hůř smrdí, ale nepřestanu, dokud z něj není jenom hlava, zabalená v síti. Přesto všechno není mrtvý a dokonce ani smrtelně raněný. Kdyby se dostal do vody, jeho krev by přilákala jiné tyto bestie a ty by ho krmily tak dlouho, doku by mu opět chapadla nedorostly. Jak říkám, jsou to pěkně odolné mrchy. Tak, zarazil jsem se sadistickým potěšením svůj bodec do krakova oka, je po všem.

U mých nohou přistane soudek. Zvednu oči a překvapí mně ten dav, který se mezitím shromáždil na molu a pozoroval můj boj.

„Mao-taj,“ dodá kdosi na vysvětlenou. Pálenka. Skvělé. Poleju s ní to co zbylo z kraka, ale nestihnu ho zapálit.

„Nedělej to,“ křikne na mne ten podsaditý chlapík v černých kalhotách. Lidé kolem něj mu uctivě ustupují z cesty.

„Tuhle mrchu pověsíme na vlnolam a necháme ji hezky nad vodou usušit.“ Dodá s krutým úsměvem. Rybáři začnou cosi křičet, nerozumím jim.

„Ale tohle jenom přiláká další šireňus,“ namítnu.

„O to mi právě jde,“ zaskočí mně jeho odpověď. „Máme jim co vracet,“ dodá, usměje se na mně a podá mi dolu ruku.

„Pojď, bratře a ten soudek vezmi sebou. Škoda plýtvat dobrou pálenkou na takovou mrchu. Dáš si horkou koupel a vypijeme to spolu. Říkají mi Malý Hong, jsem správce tržiště a starosta rybářského cechu v Pej-Čou. Tak polez nahoru, než si to rozmyslím víš že strašně smrdíš?“, zakření se na mne.

Já však hledím za něj, mezi lidmi postřehnu tvář dívky, jenž mně upřeně pozoruje. Když zachytí můj pohled, zakryje si tvář vějířem a její oči na mne usmějí. Potom ji ale zakryjí nohy rybářů a než se opět uvolní výhled, zmizí. Hong a ostatní mi pomohou nahoru, pořád pátrám očima po dívce, ale je definitivně pryč. O kus dál vesele plápolá druhý krak. Oheň je další spolehlivý prostředek na jak tuhle bestii sprovodit ze světa.

Ještě na hrázi do sebe vrazím dva kalíšky mao-taj, hned je mi jasné, proč plameny šlehají tak vysoko. Vedle uštknutého rybáře stojí jeho žena se třemi malými dětmi, někdo jiný, snad doktor, klečí a sleduje tep uštknutého. Naštěstí nebo bohužel kračí jed působí rychle. Chudák, než k němu dojdu, vydechl naposledy.

Zastavím se před ženou, která se právě stala vdovou a nevím co říci. Nakonec z vaku vyndám svůj sázkový tiket, jedině co teď mám.

“Peníze nemám, tak si prosím vezmi tohle. Muže ti to nenahradí, ale když vyhraješ, budeš mít dost. A modli se za mně, prosím, modli,”podám jí svůj dar. Žena to přijme s tichým přikývnutím, rychle se otočím, abych neponížil tím, že ji uvidím plakat.

„Neměj obavy, bratře, cech se o ně postará,“vezme mne Hong kolem, ale hned se odtáhne. „Fuj, utíkej do lázně, strašlivě smrdíš.“ Já ale stojím jako opařený. Zničeho nic mi před očima bleskne temné dno, osvětlené přízračně zelenkavým světlem, na něm polorozpadlé mrtvoly, oběti lupičů. Jenomže tak velké fláky masa, jaké chybí na jejich tělech, žádným krab nevykousne. Na to už je potřeba velký zoban. A Flip mi už podruhé zachránil život. Pomalu se z něj stává můj strážný anděl. A mao-taj rychle stoupá do hlavy.

......

Nic není tak rychlé jako drby. Zprávy o drzém útoků kraků obletěly město jako stepní požár ve větrném dni. Každý měl svou vlastní teorii, proč se to stalo. Na to, že čas od času nějaký hlavonožců uvízne v rybářské sítí a pak je po tuhém boji zabit, si už místní zvykli. Stejně tak jako že čas od času krak stáhne neopatrné dítě z lávky mezi dvěma sampany. Ale něco takového nikdo nepamatoval. Znalci diskutovali o potřebě mladých samců provést nějaký troufalý čin, aby si tak zajistili přístup k samičkám při příštím páření, laikové oproti tomu zastávali teorii, že co se stalo, už se neodstane a když jsme to přežili, je potřeba to zapít.

Ať odborník nebo laik, skoro každý mne znal, zdravili mně na ulici a těm, co mně ještě neznali, mně horlivě představovali. Pro člověka, který jako já potřebuje pracovat v skrytu a nepozorovaně, není skutečně nic lepšího. Zkusit se zamaskovat nepřipadalo v úvahu, moje postava se tyčila nad všemi a tolik qwai ve městě zase není. Vážně paráda.

Kromě toho se místokrál rozhodl na naši počest uspořádat večírek, třeba pokud by mně ještě někdo neznal. Účast povinná, omluvenky se nepřijímají, dokonce přikázal smír pro tuto noc, aby mohl pozvat banket oba vážené obchodníky. Spekulovalo se o tom, že se je pokusí usmířit a ve městě to vyvolalo další vlnu horečného sázení. Kdyby mi zdejší bookmakeři dali jednou čou z každé sázky, mám na pokutu a spokojený život i poté, co ji zaplatím. Snad se mi podaří vytratit velmi brzy, abych urval pár hodin zaslouženého spánku. V maratonu dalších dvanácti dní to bude velmi užitečné.

Hned na začátku banketu mně představili místokrálovi. Jak zde bylo dobrým zvykem, pobil jsem před jeho křeslem čelem zem a označil se za osobu nehodnou jeho pozornosti, natož přízně. Potom jsem vyslechl pár plků, uctivě věnoval spolu s Hongem jeho Excelenci zoban z kraka a tím to naštěstí skončilo. Stáhl jsem se do ústraní a s číškou mirinu v ruce jsem sledoval z povzdálí cvrkot. Samozřejmě že jsem si pití pečlivě a náhodně vybral z podnosu, ze něhož si brali všichni. Mír platí pro obchodníky, ale ne pro mně a já nepatřím k těm, co jim stejná vlna podrazí nohy dvakrát.

Jak se všeobecně předpokládalo, místokrál podnikl poměrně úporný pokus smířit Wu Fanga s Lei Wu Longem. Podle kuloárních drbů se především obával nepokojů, protože oba obchodníci byli největšími zaměstnavateli v celém širokém okolí a na jejich prosperitě velmi závisel blahobyt celého města a potažmo i blahobyt místokrálův. Poté posadil Fanga po své pravici a Lei Wu Longa poněkud naštvaně propustil. O-ou, tak tímhle vážně zamotal lidem hlavy, šum v sále pěkně zesílil a nejeden dvořan se vytratil upravit svoje sázky. V tom jsem v chumlu lidí u dveří nakrátko zahlédl známou tvář, přísahal bych, že patřila té dívce z mola z dnešního rána, ale než sem se stačil pohnout znovu byla ta tam. Prodrat se za ní nepřipadalo v úvahu, místokrál postrašil svoji ženu zobanem a sledoval jakéhosi učence ve výkladu, zřejmě o působení kračího jedu. Bohužel tím dvořanům opět připomněli moji maličkost, takže jsem zakrátko čelil nabídkám přípitků od přítomných mužů a nabídkám ke schůzkám od přítomných žen. Bylo velmi těžké odolat ja jednomu, tak druhému, ale nějak se mi to podařilo, dokonce jsem přitom nepřestával pátrat po neznáme dívce. Bohužel marně.

Potom jsem opět zahlédl tu neznámou, ale ve stejném okamžiku do mně vrazil jakýsi sluha a předal mi navštívenku. Když jsem zvedl oči, už byla zase pryč. Naštvaně jsem si navšívenku přečetl. Hned v úvodu mne zarazil znak domu Wu Long, mladá dáma jménem Jabloňový květ si mne dovoluje pozvat na pozdní noční čaj a čtení básní v Měsíčním pavilonu v záři srpku měsíce. Jak to říkal Flip:

“ ... ta ženská, co jí nemáš ublížit, se jmenuje po nějakým dřevu.”

Lehké a elegantní tahy písma svědčili o dobrém vzdělání pisatelky, kde je asi získala?. Na Akademii v hlavním městě, nebo v Domě na útesu, v jediné škole pro profesionální vrahy ve střeďanské říši? Ať tak či tak, náhoda nebo úmysl mi přihrál šanci poměrně legálně konečně omrknout Wu Longův dům. Tuhle návštěvu si nesmím nechat ujít. Konec konců, když je v šachu bílý pěšec je nabídnut k obětování, tak ta oběť ještě nemusí být druhým hráčem přijata.

Na ulici jsem uviděl jednoho z Fangových poslíčků, dal jsem mu celý jiu a řekl mu co má dělat. Potom jsem stopl první nosítka, která šla kolem, nosičům ukázal adresu na navštívence a cinknul o sebe dvěma zlaťáky. Během pár minut jsem byl na místě. Ovšem že se to dalo čekal. Stál jsem před nikoliv před Wu Longovým domem, ale před letohrádkem, co by ryba došla od Fangova letního sídla. Moje přesvědčení o tom, že Jabloňový květ je Wu Longovým zabijákem bylo zase o něco silnější. Nu, je na čase skočit mezi žraloky, řekl jsem si, zabušil na vrata a nechal se uvést služebnou do zahradního pavilónu.

Zahrada postříbřená měsíčním svitem byla dílem pravého umělce, lahodila oku i duši a po dlouhé době, kdy jsem žil ve stresu jsem pocítil klid a mír. Posadil jsem se na schody do lotosového květu a dlouhými vdechy vyprázdnil svoji mysl. Očekával jsem, že se moje wa prostoupí ki této zahrady, ale nestalo se tak, jakobych ani wa necítil. Dost mne to znepokojilo, něco podobného nepamatuju. Posledních pár dnů jsem byl událostmi spíše tak vlečen, že jsem svoje wa ani nevnímal. Vzpomínal jsem na svoje přepadení, proč mne wa nevarovalo před vylepšeným čajem? Byla to náhoda? Co ten krak, jaktože jsem necitíl jeho zlobu? Potom moje mysl odplula k řešení aktuálnějších problému. Proč se vůbec ti dva kupci do sebe pustili, jestli se nepletu, zrovna teď je období, kdy odcházejí karavany, takže jsou oba skoro bez peněz. Kromě toho mají každý svůj podíl na obchodu zajištěn císařským dekretem a po jeich smrti přejde na dědice, nikoliv na druhého z kupců. Divné, moc divné.

Ale v jednom jsem měl záhy jistotu. Záhadná dívka, kterou jsem viděl v čajovně, na rybím trhu a potom dvakrát na banketu, nebyla Jabloňový květ. Do pavilónu totiž přišla v doprovodu služebné okouzlující mladá žena s havraními vlasy načesanými do drdolu, který protínali tři stříbrné jehlicemi s nefritovými přívěšky, jemné linky obočí jenom zvýrazňovaly jiskrné černé oči, malý nosík, červené plné rty. Šaty ze stříbrného hedvábí, protkané jemným motivem jarních květin, úzce obepínaly její ztepilou postavu, hodně toho slibovaly ukázat, ale ve skutečnosti všechno skrývaly. Černá, stříbrná a rudá. Usmála se na mne, klidná a sebejistá, ruce schované v širokých rukávech. Byla přitažlivá, podmaňující a věděla to o sobě. Kupodivu mne zanechala chladným, jako bych nebyl v přítomnosti krásné ženy, sice jsem se zařekl, že budu Ainii věrný, ale netusil jsem, že mi to tak půjde. Moje hostitelka pokynula služebné, aby podnos se vším potřebným na přípravu zeleného čaje postavila na stůl a odešla. Poté jsme mlčky čekali až voda začne vřít.

Pohodlně usazený do křela, po dlouhém dni, najednou mi dělalo potíže udržet oči otevřené. Jasně, usnout, to je přesně to co potřebuju, napomenul jsem se v duchu. Zelený čaj je na to nejlepší, ale kdo ví, co v něm vlastně bude. Zabít mne nemůže, ale když si na pár hodin pospím, tak bude mít k Fangovi cestu volnou. Tak kde bude droga? V čaji, čajových sušenkách, v rýžových koláččích?

“Vidím, že můj host se zde necítí pohodlně. Jestli jsi přeje, můžeme jít na jiné místo,” řekla z ničeho nic Jablňový květ. Měla tak mazlivý hlas, že mi z toho běhal mráz po zádech. Teda měl by mi běhat mráz po zádech, ale nestalo se. Divné. Když už spalo moje wa, tak libido asi taky, jindy by mně to vyděsilo, ale teď jsem byl najednou ve výhodě.

“Nechť se moje hostitelka nezlobí, ale můj den byl opravdu dlouhý. Zdejší místo je plné harmonie, nechtěl bych odsud obejít,” odpověděl jsem stejně jako ona hodně formální střeďanštinou.

“V tom případě, pokud můj host dovolí, bude mi potěšením mu poskytnout masáž zad, která uvolní bolavé svaly a opět rozproudí čchi v jeho těle.”

Velice lákavá představa. Mám se nechat zdrogovat, nebo uspat při masáži zad?

“Pokud bude moje hostitelka opravdu tak laskava, budu velice rád a děkuji.”

“Bude mi opravdu potěšením, pomoci někomu, kdo sám dokáže zabít šireňus.” Uklonila se a přešla za moje křeslo. Potom mi její prsty začaly masírovat ramena, bylo to velmi, ale velmi uvolňující. Po chvíli přestala, protože voda začala vřít, odběhla zalít čaj, nalila každému jeden šálek a opět se vrátila k masáži. Teď jsem měl dvojnásob velký problém neusnout. Oči samy od sebe se zavřely a já spal.

Místo osvěžení jsem se ale vrátil na mořské dno. Ano, mrtvoly měly vykousnuté velké díry, od kračího zobanu. Vedle mně ležely další dvě čerstvá těla, jedno každé mělo v oku můj nůž, nedal jsem svoji kůži lacino. A krabí shon na dně mně naplnil hnusem, ale mezi tím hemžením problesklo něco, co mně s výkřikem probudilo. Z děr v tělech mrtvol hmitala drobná černá chapadla.

Výkřik polekal jak mne, tak Jabloňový květ. Trhla seblou a převrhla na sebe jeden ze šálků s čajem.

“Velice se omlouvám, na chvíli jsem usnul a zdál se mi děsivý sen.” Zčervenal jsem rozpaky. Jistěže věděla, že spím, kdyby jenom chtěla, mohla mně už dávno vyřídit. Že by nebyla tím koho hledám? Jaká hra se tu vlastně hraje? Jsem opravdu jenom pěšec určený k obětování?

“Nic se nestalo, jsem já to ale nešika,” usmála se moje hostitelka. “Budu se muset jít převléknout.”

“No, řekl bych, že vina je na mé straně.”

“Své sny si neurčujeme, pro mně je potěšením, že tě moje masáž tak uvolnila. Teď mne prosím omluv,” opět se uklonila a odešla.

Krátce poté mi služebná donesla dopis. Poslíček si své peníze opravdu zasloužil, zjistil totiž, že sázky Jabloňového květu na dobu Fangova umrtí se velmi přesně kryjí s časem podniknutých útoků. Jak říkám, sázky jsou slabostí celého střeďanského národa a Jabloňový květ není vyjímkou. Je opravdu hledaným vrahem?

Zkusil jsem najít odpověď v čajovém servisu na stole. Misky vypadaly v pořádku, na jejich dně nebyl znát žádný potah. Cukroví a koláčky jsem se rozhodl stejně vynechat, takže zbývá konvice. Na první pohle obyčejná konvice na čaj, nadzvednu víčko, i uvnitř je to obyčejná konvice na čaj. Počkat. Jak s ní mírně zatřesu, po její hladině se rozběhnou vlnky, ale ne tak, jak by měly. Uprostřed se zarazí. V konvici je přepážka. Takže přece jenom droga v čaji, říkám si, když zkusím ukápnout trošku své krve do obou z polovin. Nic se nestane, že zasyčení nebo rychlé sražení. Hm, a co slzy – jedna polovina je v pořádku, v druhé se moje slza promění v malé bílé šupinky. Jediný jed, který je mi znám a tohle dělá, je jed z černých chobotniček. Tak to teda ne. Znovu se nenápadně rozhlédnu a během chvilky s troškou bryndání vyměním obsahy jednotlivých polovin konvice. Pak vše uklidím a už bez chuti spát očekávám daší běh událostí.

Času jsem měl dost, Jabloňový květ přišla ještě za hodnou chvíli, oblečená do volný černých šatů se stříbrným motivem střeďanských draků.

“Je na čase dát si čaj, “poznamenala, ledva dosedla.

“Ano, doufám že mně probudí,” usmál jsem se na ní a přitáhl si křeslo blíže, abych pořádně zblízka viděl, jak ten čaj nalévá. Soudě podle nalití čaje, se moje lest povedla. S rozbušeným srdcem jsem se tedy napil. Čaj byl lahodný a prost cizích příchutí. Možná to přežiju, ta noha, co mi trne, to je určitě z přesezení. Nebo možná tam trochu jedu zbylo, určitě to nebude nic vážného, přesvědčoval jsem se, zatímco jsem zjistil, že nepohnu prsty u nohou. Do tváře se mi vkradlo vyděšení, když jsem pohlédl na svoji hostitelku a viděl, jak se zpoza svého šálku usmívá. Kde jsem udělal chybu.....

Ale potom Jabloňový květ zrudnula v obličeji a já zjistil, že ochrnutí se dále nešíří. S úlevou a tak trochu s lítostí jsem se díval na svoji hostitelku, jak přerývaně dýchá a nervózně těká očima sem a tam. Jasně, udělala to opravdu silné, zbytek jedu jsem schytal, ale nic co by mně mohlo ohrozit. Chudák Jabloňový květ, říkal jsem si, když jsem pozoroval její náhle bledý obličej. Vzápětí už se ji opět nahrnula krev do tváře a ona tiše zavzlykala. Začala si hladit svoje ramena a ruce se jí třásly. V očích jí plál oheň.

“Ještě čaj?” natáhla se ke konvici. Útok přišel dřívě, než jsem stačil odmítnout nabídku a dokonale mne překvapil. Když už moje wa spalo, zareagovaly naučené reflexy. Jabloňový květ se na mně vrhla přes stůl a povalila mne i s křeslem na zem. Ještě v pádu jsem ji ale nabral na nohy a odhodil co nejdál. Místo vytouženého tupého žuchnutí bezvládného těla útočnice se ozvalo jenom měkké doskočení, doplněné zaduněním mé hlavy na podlaze pavilónu. Nemusím dodávat, že to bylo přesně do boule po včerejším přepadení a že jsem se jenom těžko zvedal, abych čelil dalším ranám od Jabloňového květu. V boji zblízka jsem proti ní neměl šanci, jediné, na co se dalo vsadit, bylo zdržování, než ji dostane jed.

Jenomže to nevyšlo, pár uderů a kopů jsem sice zachytil, ale prudkou ránu na solar už nikoliv. Přeplachtil jsem pár metrů, až mne zastavil jeden ze sloupů, podpírajích střechu. Moje hlava si opět přišla na své, takže jsem se pomalu sesunul na podlahu. Nezbylo než čekat, až mne dorazí. Rezignovaně jsem omdlel.

.....

Probudila mne tepající bolest v hlavě, v puse jsem měl jak v murénní sluji, ležel jsem v posteli a nemohl jsi vzpomenout, jak jsem se do ní dostal. Sotva jsem zvedl hlavu, přepadl mne prudký záchvat nevolnosti, překlonil jsem se přes kraj postele, kde jsem našel umyvadlo s vodou a začal do něj dávit. Nejhorší bylo, že už nebylo co, trhalo mi to vnitřnosti na kusy. Potom jsem na svých zádech ucítil konejšivý dotek.

„Napij se,“ podala mi Jabloňový květ džbánek s tmavou tekutinou.

„Co to je?“

„Pelyněk, zeměžluč, dobromysl a pár dalších bylinek.“

Rozhodl jsem se to riskovat, bylo mi beztak příšerně, že jsem si přál umřít.

“Já jsem tě varovalo,” ozvalo se potměšilo moje tělo.

“Kušuj,” zabrumlal jsem a napil se. Dvakrát za sebou se probudit a nepamatovat si, co se mi stalo předtím, díky otřesu mozku, to člověku na náladě nepřidá. Před očima se mi dělaly mžitky a ostrá pulsující bolest hlavy hrozila jejím roztržením, ale přece jenom se mi s pomocí podařilo se posadit. Kupodivu, čaj zabral, žaludek se poněkud uklidnil, takže jsem tu směs usrkával dát. Na to že jsem jí byl vydán, jsem se neměl vůbec špatně. Tulila se ke mně, což jsem naprosto nechápal.

“Co bylo včera v tom čaji,” musel jsem se prostě zeptat.

“Přece nápoj lásky,” zašeptala mi do ucha a pak mi ho chvilku žužlala než pokračovala: “Jenom si nedokážu vysvětlit, proč místo toho, aby jsi byl do mně zamilovaný a umíral touho po mně, to cítím já.“

„Vyměnil jsem obsah konvice,“ zkusil jsem její reakci. Čekal jsem všechno, jenom ne smích.

„A já už se bála, že z toho mého dryjáku je ti tak špatně, miláčku,“ políbila mne zlehka na tvář a hladila mne rukou na hrudi. Nic, vůbec nic jsem ve mně nehnulo, jako bych byl vytesaný z kamene. Že by ten stres, nezdravý způsob života?

Naštěstí nás vyrušilo zaklepání, služebná donesla vzkaz. Když si Jabloňový květ sedla na okraj postele, aby si ho přečetla, sluneční světlo obtáhlo každou křivku její postavy v lehkém hedvábném župánku, věřte mi, že bylo na co se dívat. Já se ovšem mnohem více zahleděl přes její rameno do zprávy.

V dalším okamžiku jsem ji zcela negentlemansky zlehka praštil do hlavy, taková přiměřená rána pro dvaceti, třiceti minutové bezvědomí. Zhasla jako svíčka. Věřte mi, že jsem k tomu měl dobrý důvod. Rychle jsem pohledal svoje šaty, vypotácel se ven, nebo spíše jsem přepadl z okna na zahradu a vyrazil směrem k Fangovu letohrádku. Studený ranní vzduch mi vyčistil hlavu, zlepšil mi koordinaci pohybů a celkově mi udělal hodně dobře. Během deseti minut se mi podařilo najít úkryt v trámech nad Fangovu ložnicí a odtud jsem sledoval dění pod sebou. Kolem obchodníkova lůžka stáli dva lékaři, soudce a dva strážní. Sám Fang ležel na zádech, naprosto nehybně, klidně a pravidelně dýchal, jako v hlubokém spánku. Jenomže oči měl otevřené a v nich se zračilo strašlivá bolest. Vědel jsem, oč se jedná, byl to jed Kava Ižen, Fang byl obětován Osmi Ramenům. Hroznější utrpení snad neexistuje, postižený se nemůže ani pohnout, ale může dýchat, jíst a pít a přitom je neustále drásán strašlivými mukami, které jako temná modlitba klesají do černých hlubin k proklatému vládci Kraků. Neexistuje proti tomu jiný lék než milosrdná smrt. Další, kdo byl otráven, byl Wu Long a místokrál s manželkou. A Hong. A hádejte, na koho padlo podezření, kdo právě propadl hrdlem.

Jestli hádáte mně, tak se nemýlíte, podle zprávy, kterou jsem ukradl Jabloňovému květu, jsem měl při pokusu o zabití Wu Longa na banketu svojí nedbalostí otrávit všechny výše zmíněné lidi. Cena, vypsaná za moji hlavu, byla pro místní opravdu motivující.

V tom jsem na svém zátylku ucítil špičku nože. Vážně jsem z formy, nechat se takto chytit, říkám si, ale v tom uslyším medový hlas, jak šeptem říká:

“Ty můj malý bídáku, jak já tě miluju.”

Nezačal jsem tlouct hlavou do trámu jenom proto, že by nás to prozradilo. Nevím co bylo lepší, čelit vrahovi nebo zamilované dívce.

.......

Byl přesně ten pravý čas, přestat používat hlavu jako cvičný terč, ale začít trochu myslet. Připadal jsem si jako mandarín, sedící nad skládankou tangramu a snažící se z těch čtverečků, obdélníčků a trojúhelníčků poskládat siluetu rolníka na rýžovém poli. Jenomže já jsem měl těch dílků jenom pár a vůbec sem netušil jakou siluetu z nich mám složit.

Celá situace měla dva velké klady – jednak se z Jabloňového květu vyklubala neteř okresního soudce Tien'mi a druhak mi poskytla svůj bezpečný úkryt. A taky sem ji byl vděčný za to, že dokáže opravdu dobře míchat ty svoje lektvary – první mi zajistil její pevnou a oddanou lásku, druhý mně postavil na nohy a spravil mi žaludek.

Ale teď k těm záporům. Na krku jsem měl obvinění z vraždy, protože místokrálova žena po dvanácti hodinách nevýslovného utrpení zemřela. Kromě toho tu byl čtyřikrát pokus o vraždu, porušení soudcem vyhlášeného příměří a nakonec ještě jedna vražda bez licence, už z dřívějška. Až na poslední položku ze seznamu jsem z toho nic neměl na svědomí. Moje cesta na svobodu byla otevřená, stačilo se prosmýknout k moři, nasednout na Flipa a na všechno zapomenout. Bohužel mi to nedovolil můj smysl pro povinnost. A taky mně Maralamar asi zabil, kdybych to nechal jenom tak. Možná mi promine, že jsem zdrhnul od jeho vnučky, ale utéct od záležitosti, kde jsou ve hře přisluhiovači Osmi Ramen se mezi Vodním lidem neodpouští.

Jakoliv se mi do toho nechtělo, musel jsem udělat, co bylo nezbytné. Sejít se soudcem, v současnosti jediným představitelem výkonné moci ve městě a varovat ho. Dopual jsem, že se za mně Jabloňový květ u strýčka přimluví, ale i tak moje počínání nebylo strkáním hlavy do oprátky. To bylo plávání s krvácející ránou mezi žraloky v žravém běsnění. Ale musel jsem.

Kava Ižen, Pohár bolesti, není totiž něco, co by se dalo přejít mávnutím ruky. Je to temný rituál, který dokáže vykonat jenom Poznamenaný, též zvaný Zaprodanec, odpadlík od Mořského lidu, který nabídl svou duši a věčnou spásu výměnou za moc a sílu od Osmi Ramen, nechal se jím obejmout, pozřít a znovu vyvrhnout. Povídalo se o rozkoši, kterou těmto stvůrám působí utrpení obětovaného a jenž sdíli přímo s temným vládcem Kraků. Ale jako odpověď na otázku proč zrovna tady a teď? Zaprodanci muselo být ve městěvíce, jeden by to prostě z časových důvodů nemohl zvládnout. A jak pronikli ke svým obětem? Při tomto obřadu je obvykle dotyčný pevně spoután, aby se nemohl bránit, jenomže soudě podle toho co jsem viděl u Fanga a co mi Jabloňový květ zjistil o Wu-Longovi, to oba podstoupili dobrovolně. Opravdu zarážející. Nu, snad se dozvím něco více od soudce dnes v noci.

Na cestě mně doprovázel Flip, který na mně zůstal čekat jako pojistka rychlého a bezpečného ústupu v případě že by věci nešly podle očekávání. Soudcův palác byl totiž součástí nejstaršího opevnění města, stál na strmém útesu nad starým přístavem v místě, kde se do moře vlévala řeka 'n-Ce, obehnán za třísáhovými hradbami. Prý si na tom vylámali zuby všichni předchozí nájezdníci, ale nikoliv já, možná to bylo tím, že jsem nikdy nebyl nájezdníkem. Zabralo mi to skoro hodinu, ale nakonec jsem nikým nespatřen proklouzl přes hradby do soudcova paláce a přesně na místě, které mi popsala, jsem našel Jabloňový květ.

“Strýček má ještě jednání, “ políbila mne na uvítanou, “ale hned jak skončí, půjde do své pracovny, počkáme ho rovnou tam,” řekla a vytáhla se do trámoví nad chodbou. Palác měla dobře prochozený, asi bych se brzo ztratil běhat normálně po chodbách, natož se pohybovat jako teď, neslyšeni a neviděni trámovímkrovů a mezipater. Zanedlouho jsme seskočili do velké místnosti, s jedním velkým stolem u okna s výhledem na moře, s krbem a stěnami, pokrytými policemi se svitky. Na stole stála souprava na přípravu čaje a něco, co mi vzalo dech.

Velká skleněná koule a v ní.

“Bílý kříž,” vydechl jsem ohromeně.

“Cože,” vytřeštila na mně Jabloňový květ oči. Neřekl jsem to toitž střeďansky, ale řečí Vodního lidu.

“Nevím, jak se to řekne střeďansky, ale tahle chobotnice je na světě jenom jedna, nedokážeš si představit, jakou má cenu,” rychle jsem přistoupil akváriu. Uvnitř byla asi půl metru velký hlavonožec s jasným bílým křížem mezi očima. Můj pohyb jej poplašil, změnil svoji barvu na ořechově hnědou čímž takřka splynul s deskou stolu pod sebou. Ale kříž zůstával pořád stejný. Bleskově jsem chobotničku vylovil, ještě než mne stačil rafnout, otočil jsem jej opatrně naruby. Bohužel – kříž byl jenom z jedné strany, takže to byl obyčejný Pomocníček, které někdo předělal na padělek Bílého kříže. Tenhle tvoreček svým kousnutím umí dobře tlumit bolest, ale nedokáže léčit rakovinu, jako kousnutí Bílého kříže. Škoda.

“Opatrně ji polož zpátky a odstup od stolu,” zahřmělo ode dveří. Soudce. Prudce jsem se otočil. Vedle soudce stál podsaditý chlapík v zářivě bílé kazajce a v kalhotech stejné barvy, zřetelně ne Střeďan, nejspíše podle rysů odněkud z Nire. Na jeho tváři mně zarazily oči, byly plné nenávisti. Než jsem se stačil pohnout, soudce byl už skoro u mně. Sebral mi chobotnici z rukou a přeopartně ji pustil zpět do vody. Potom se otočil na svého společníka:

“Bílý Tygře, co myslíš, neublížil mu tenhle qwai?”

Bílý tygr, dej si pozor na kočky!!!!

Jenom díky tomuto jsem to stčil. Tygr se totiž usmál a najednou letěli vzduchem dva nože, vzápětí třetí.

“Co se to ....,” zařval soudce, než se odporoučel po mém nárazu na zem, daleko od místa, kde proletěl první nůž. Druhý vyletěl oknem ven, Jabloňový květ taktéž uhnula, třetí jsem chytil, v tomhle jsem vážně dobrý. Potom vyskakuju, chytám čtvrtý nůž a jdu po Tygrovi. Jak házel nože, vyhrnul se mu široký rukáv na pravé ruce a ja uviděl zčernalé otisky velkých přísavek. Je to Zaprodanec! Potom se ale jeho pravá ruka pohne tak rychle, že ani neuvidím zasáh do levého boku, po kterém odletím přes půl místnosti a na zemi lapám po dechu, zkroucen bolestí od zlomených žeber. Hlavu jsem protentokrát uchránil.

Na scénu vletí Jabloňový květ. Zaprodanec se otočí a kopne. Jeho kop ale Květ zablokuje levým kolenem, aby ve výskoku zasadila drtivou ránu pravou nohou do brady soupeře. Tygra to odhodí na zeď, kde zmizí v záplavě svitků z převržené police. Jabloňový květ pokračuje v útoku, najednou sotva postřehnutelný rychlý úder do břicha ji zlomí v pase, potom se Zaprodanec vynoří z chumlu svitku, tvář zkřivenou zlobou a bolestí, kost z přeražené čelisti mu trčí ven.

Tak vzchop se holka, křičím v duchu na Jabloňový květ, ale rána ji otřásla tak, že klečí a lapá po dechu. Bílý tygr na ní pohlédne a jedinou ranou lokte ji zlomí páteř mezi lopatkami. Dívka padne bezvládně na zem. Tu ránu loktem nezastavily ani dva nože, které jsem hodem zarazil do Zaprodnacovi hrudi. Zdálo se, že si svých zranění ani nevšímá, když se hnal na soudce. Tady ale padne kosa na kámen. Starý pán s hbitostí u jeho postavy nečekané uhne výpadu, zablokuje ráno proti krku, dalším pohybem využije síly útoku Tygra a přehodí jej přes stůl přímo proti zdi. Tentokrát kočka na všechny čtyři nedopadla, suché lupnutí doprovodilo náraz jeho hlavy do zdi a Tygr zůstal ležet na zemi se zlomeným vazem.

Soudce okamžitě přiskočil ke své neteři. Jabloňový květ ležela na zemi bezvládně jako hadrovou loutka a já zahlédl v očích jejího strýčka slzy. Potom jsem zahlédl ještě něco jiného. Z pod zkrvavené kazajky Zaprodance se jako kouř vyplížil sotva zřetelný stín, jako dlaň velká chobotnice, která tiše vyplula z okna a zmizela mi z očí.Pak do místnosti vrthli stráže, přivolané hlukem zápasu a já konečně bolestí omdlel.

......

Probudil jsem se, nikoliv v cele, ale na pohodlném lehátku v soudcově pracovně. Na přeražených žebrech jsem měl hojivý obvaz, oknem se dovnitř draly první příznaky svítání a já byl se soudcem sám. Seděl za stolem a v čadivém světle olejové lampy cosi četl. Opatrně jsem se zkusil posadit. Šlo to.

“To je dost, že jsi vzhůru,” zabručel ke mně soudce, aniž zvedl oči od svitku. Kupodivu jsem nebyl svázaný.

“Na, čti,” hodil mi jiný kus papíru. Byla na něm stručně načrtnutá zpráva, že se místokrál probudil z komátu, stejně jako Wu Fang, oba jsou sice slabí, ale jinak jim nic není.

“Možná bys mi měl něco vysvětlit,” řekl po chvíli, kdy jsem překvapeně zíran na papír. Zároveň něco napsal, odložil štětec a zazvonil na sluhu. Ten záhy odspěchal se vzkazem.

“A čím mám začít?”, odkašlal jsem si.

“Třeba tímhle,” ukázal soudce na akvárium.

“Dobře. To vevnitř není převzácný Bílý Kříž, ale jenom obyčejný pomocníček, dokáže tlumit bolest, ale neumí léčit.”

“A co žere?”

“Cokoliv mu předhodíte, nejraději kraby a škeble.”

“Tak i v tomhle mne Bílý Tygr oklamal,” pronesl tiše soudce.

“Nerozumím.”

Soudce nahněvaně vstal, až jsem se lekl. Potom rozepnul svůj chalát a ukázal mi celou řadu jizev na jeho pravém boku.

“Mám rakovinu jater,” řekl a najednou to byl starý zlomený muž. “Bílý Kříž byla moje jediná naděje, ten podvodník říkal, že moje léčba probíhá úspěšně a že se již brzo cele uzdravím. Já mu věřil, když jsem se po každém uštknutí cítil tak dobře. Ale to bylo jenom utlumení bolesti...,” vytratil se jeho hlas.

“Věřil jsem mu tak, že jsem se zpronevěřil svému poslání soudce, “ pokračoval dále, tichým a vyrovnaným hlasem. “A odnesla to moje neteř a další nevinní.”

Seděl jsem tiše, na tohle jsem neměl co řící.

“Bílý Tygr ze mně tahal peníze, závratné sumy, ale já nechtěl umřít, rozumíš tomu? Měl jsem toho ještě tolik na práci, celý život jsem jenom sloužil, těšil jsem se, jak odejdu do výslužby a užiju si to. Ale tohle všechno je ztraceno a jméno našeho domu bude navždy zhanobeno.”

“No, “ odkašlal jsem si, “ naletět podbvodníkovi může každý.”

“To může, ale nesmí mu za to platit penězi, které mu nepatří. Dokonce jsem navedl Wu Longa, aby si objednal vraždu Wu Fanga. Kromě toho, že jsem potřeboval peníze z licence, doporučil jsem mu svoji neteř. A potom dal vědět Wu Fangovi o tobě a získal další peníze.”

“Ale co jste tím chtěl dosáhnout, vždyť ty peníze musel dříve nebo později někdo začít postrádat?”

“Bílý Tygr se ženou chtěli převzít obchod se solí v tomto městě. Potom mi měli vrátit všechny peníze, už mají dokonce požádáno o licenci u Solního úřadu, myslím, že ji dostanou, protože jsem to doporučil a moje slovo má u dvora svoji váhu. Tedy mělo,” dodal tiše.

“Možná bys ale měl něco vysvětlit teď ty mně. Proč nás chtěl ten podvodník všechny zabít a co se vlastně stalo místokráli, Fangovi a dalším.”

“Ten podvodník byl otrok Osmi Ramen, vy říkáte Kuro-Kami, Černá duše, nebo Temný bůh Šireňus. Když mně tady uviděl s Pomocníčkem v ruce, poznal, že je jeho podvod odhalen. Místokrál a další se stali obětí rituálu Kava Ižen, poháru bolesti, ale se smrtí toho, kdo rituál provedl, byli osvobozeni.” Mám věc, kterou neví ani Maralamar, pomyslel jsem si a pokračoval.

“Chápu,” přitakal soudce, “takže Wu Longa zaklel někdo jiný. Asi Tygrova žena Ma-Waj. Už jsem vydal příkaz, aby ji zatkli.”

Ma-Waj znamená doslova Vrnící Kočka, hm.

“Kolik mám času, než Wu Long a Hong zemřou?”, pokračoval soudce a jeho oči se nehezky leskly, “chci se totiž té malé mrchy zeptat na pár věcí, než ji nechám lámat v kole.”

“To je těžko říci, ale řekl bych, že dva až tři dny, pokud to tedy byla ona, kdo Wu Longa otrávila.”

“Určitě,” ujistil mne soudce, “podle mých špehů lečila Wu Longovi jeho problémy s erekcí. Wu Fang má rakovinu kostí, jako mně mu zbývají jenom měsíce a místokrál se ženou byli posedlí omládnutím, to všechno sliboval ten mizerný šarlatán.”

To dávalo smysl, oběti ho znaly a byli zvyklé na rozličné procedury, takže jim snadno mohl provést to zvěrstvo.

“Ale co Hong?”

“Honga kousnul ten šireňus včera ráno. Tomu není pomoci.”

Ale je, řekl jsem si tiše pro sebe.

“A co bude se mnou?”, vytrhnul jsem soudce ze zadumání.

“Ty můžeš jít, jsi volný. Wu Fang, když zjistil, jak se věci mají, zaplatil za tebe pokutu a z ničeho jiného nejsi obviněn. Kromě toho jsi mi zachránil život. Ale i tak bych ti byl velmi vděčný, kdyby jsi co nejrychleji zmizel.”

Chápal jsem ho, pokud mne felčar ošetřoval před jeho očima, nebo pokud mluvil s Jabloňovým květem, jistě zjistil, že moje tělo je schopno dýchat pod vodou. A Vodní lid zde od potopění pár ostrovů na jihu Střeďanského moře nebyl právě populární, dokonce by se dalo řiíst, že Vodní lid a Střeďanská říše jsou ve válce.

“Jestli to nevíš, tak císařský edikt mi nakazuje neprodleně zajmout každého z Vodního lidu, který by se octil v mé pravomoci a odeslat je na sever na nucené práce při stavbě Zdi. Odtud není návratu,” pokračoval soudce, jakoby četl moje myšlenky. “Ale už jsem porušil tolik zákonů, že neuposlechnutí cisařského editku na tom moc nezmění.”

“Rozumím, “ začal jsem se zvedat, “jenom bych rád věděl, jak se daří Jabloňovému květu?”

“Má zlomenou páteř, už nikdy nebude chodit.” Soudce sklopil hlavu a opět se v jeho očích zaleskly slzy. “Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem ji do celé věci zatáhl. Svým chováním jsem zničil čest domu Tien a uvrhl ji tak do hanby.”

“Pokud jde jenom o peníze, “ nadhodil jsem, “tak ani Tygr, ani jeho žena je neměli jak utratit, to znamená, že je musí někde mít schované, nejspíše na mořském dně a možná vím kde. Nebo to dostanete z té podvodnice a já je přinesu. To ostatní je to věc vašeho svědomí, ze které se už brzo bude zopdovídat jiným autoritám, než je pozemský císař.”

Soudce se zamyslel. Na jeho tváři bylo znát, že tuhle aletrnativu už přemýšlel, ale neodvažoval se v ni doufat. Mohl jsem jej totiž prostřednictvím třetí osoby udat (mně by okamžitě zavřeli a poslali stavět Zeď) a tím získat pěkné peníze, ale opravdu pěkné peníze. Přitom bych se nemusel ničeho bát, protože bych nebyl žalující, ale svědek. Dokonce bych mohl získat občanství v hlavním městě, císař velice dbal na neúplatnost a věrnost svých úředníků. Ale rozhodl jsem se to neudělat, co bych měl ze zničení cizího života, už takhle jsem jich zničil až dost.

.....

A tím příběh končí. Honga postavila na nohy vydatná strava a neméně vydatné puštění žilou, svěřil jsem mu tajemství, jak léčit ochrnutí po kračím jedu. Ma-Waj na mučidlech zpívala jako slavík a peníze byly skutečně na místě, které určila. Soudce zemřel za pět dní, díky Pomocníčkovi moc netrpěl, odešel jako muž, který odhalil spiknutía zachránil místo krále i město. Wu Fang zaučoval synovce v obchodu a také se chystal na odchod k předkům. Wu Long to odnesl celkem málo, erekce se mu nevrátila, ale zhoršil se mu zrak a paměť. Nakonec nejhůře to odnesla nevinná Jabloňový květ. Už nikdy bez pomoci nevstane z lůžka. Odplu jsem bez rozloučení, jak je mým zvykem, z místa, kde jsem přišel o své wa. Musel to zavinit ten otrávený čaj, který mi naservírovala Ma-Waj, i když se zapřísahala, že tomu tak není. Aní její smrtí to nezmizelo.

Flip mne nesl na širé moře.

“Ještě se zlobíš,” zaskřípal na mně,” že jsem zkomolil ten vzkaz?”

“Ne, vše podstatné jsi mi vyřídil, děkuji.”

Flip radostně vyfrkl vodu vysoko do výšky.

“Dokonce jsem si vzpomněl, co vzkazoval Maralamar o Ainii a tobě. Jak to bylo, jo už vím. Mám ti vyřídit, že Ainie byla hrozně, ale hrozně naštvaná tvým odjezdem, prý byla vzteky nepříčetná, a že na tebe seslala pás cudnosti. Maralamar říkal, že jestli tě nebudou přitahovat žadný ženský a jestli selzes jako muz, tak se tim nemas trápit, že ví, jak to spravit,” řekl Flip a zmizel pod vodu. “A taky vzkazoval, že s tím pásem cudnosti souhlasí, ale že prý ti to uspalo tvoje wa, což s Ainii vyříká, ale i že tohle dokáže spravit.”

Flip nepochopil a nikdy nepochopí, čemu jsem tak řehtal, že to vyplašilo i hlubinné žraloky.