Ahoj Pravdo

Je mi zima. Vůbec netuším, pro koho tohle píšu. Svět je tak syrový, jako ještě nikdy nebyl. Přiznání si každé nové pravdy bolí tak, že mám chuť si rychle něco nalhat, abych udělal svět hezčí. Bohužel cítím tu marnost. Jsem bolestně sám uvězněn se svým poznáním, které nikdy nikomu nebudu moci sdělit. Toužím zpět po nějaké jistotě. Chci zpátky, do tepla. Třesou se mi ruce. Naprosto všechno mi v téhle chvíli připadá falešné. Nevím, čemu věřit, nevím, co je opravdové, všechno se mění příliš rychle, nejvíc ze všeho lidé. Myslím, že jsem právě prožil jeden z nejtěžších okamžiků svého života. Myslel, jsem si, že v takový okamžik mě zachrání láska. Někdo, kdo bude v ten moment se mnou, protože je mi skutečně NEJBLÍŽ. Nikdo se mnou není. Jsem SÁM. Bojím se, že až se tahle chvíle jednou vrátí, bude to stejné. Celý svůj život se budu snažit ze všech svých sil, aby se to nikomu jinému nestalo. Možná, že kdyby mě teď držel někdo za ruku, bylo by to jiné. Měl bych sílu. Teď ji nemám. Je to zvláštní pocit. Vždycky jsem si o sobě myslel, že jsem silný. Možná jsem. Ale pohled pravdě do očí je příliš vyčerpávající. Budu se dívat dokud neumřu. Jsme na tom všichni stejně. Budu pokorný. Kecy, keci s měkkým nebo tvrdým I nebo Y? Myslím, že takhle vypadá šílenství. Určitě jsem si ho takhle nějak představoval. Netušil jsem, že si ho někdy prožiju. Překvapení! Ty já přeci rád.

Je mi smutno. Je mi jedno. Píšu, abych přežil. Aspoň tuhle chvíli. Kurva. Chci usnout a probudit se a myslet si, že svět je krásný a já jsem mladý a silný. Nechci znát pravdu. Kecám, vždyť pro NI to všechno dělám. A teď, když je tu... Ahoj Pravdo. Já jsem marek. Nelíbíš se mi. A co já tobě? Budem spolu koketovat? Ale to by přece nešlo. Nemůžeš koketovat, když jsi Pravda. Nebo snad ano? Ne. Buď bych se do tebe zamiloval na první pohled nebo....nic. Nemohla by sis se mnou hrát, protože jsi Pravda. Příliš ryzí na to, aby ses mi ukázala v jakémkoliv světle. Nemůžeš nic. Jsi vydaná na milost. Bez šance na úskok. Nevinná. Stojíš nahá a bezbranná a bezelstná a vystavuješ mi na odiv svoje přednosti. Jsi krásná. Jsi úžasná právě pro tu bezelstnost. Obdivuji tě. Nepotřebuješ se halit do závojů a maskovat svoji tvář. Jsem rád, že jsem tě poznal. Budeme si lichotit, chceš? Líbím se ti? Že jsi ještě nikoho takového nepoznala? Ale jdi. Jistě máš pravdu, když je to tvoje jméno. Necháme se unést navzájem. Budeme svými fascinacemi, okouzleni navždy, dokud kouzlo nevyprchá. Ale co pak Pravdo? Jak dlouho se vydržíme navzájem si koukat do očí. No, ty bys uhnout neměla. To bys mě vážně zklamala. Vůbec bych totiž nevěděl, kam tě mám jít hledat. Kam si pro tebe dojít a jak daleko. Ztratil bych pojem o tom, co jsi. V ten moment by ses rozplynula navždy a už bys nikdy nebyla nic. Nebyla bys žádné slovo, ani gesto, výraz ani grimasa. Svět by ztratil patos, nemyslíš. To mi nemůžeš udělat. Rozhodně ne teď, když jsem tě poznal. Nemohl bych nijak využít naší známosti a to by byla škoda.

Takže..., ty uhnout nemůžeš. Ale vydržíš se mi dívat do očí, které planou láskou k tobě? Když sama, jak jistě dobře víš, neboť si musíš nepochybně sama sebe připouštět, už necítíš nic. Co uděláš Pravdo? Neuhneš, vím to a proto Ti tolik věřím. Jen se mi znovu představíš. V jiném světle, které ti dají okolnosti, ale pořád to budeš ty. Jen o poznání studenější. Je příjemné, míť tě na svojí straně. Jako soupeř si hrozně nebezpečná. Smrtelně, mám ten pocit. A myslím, že vím o čem mluvím. I když já si narozdíl od tebe pořád ještě mohu lecos namlouvat. Říkám si Pravdo, co ty to máš vlastně za život? Jak to se sebou můžeš vydržet každý den, když se ráno díváš do zrcadla? Musíš jako ženská celkem trpět, když se nemůžeš ani trochu nalíčit. To bys už přeci nebyla ty. No, je to tak? I když máš vlastně pravdu, o tvůj make up se postaráme my ostatní. Šikovně sis to zařídila. Schováváš se pěkně rafinovaně. Není žádná sranda Tě najít. Lopotím se za tebou, celý utrmácený a když už si konečně myslím, že tě mám na dosah, hle - tvá sestra Faleš. Jděte obě do háje s tou vaší nerozeznatelnou podobou.

Ty už odcházíš? Škoda. Cítím to a tak si tě ještě naposled v tomhle zvláštním stavu mysli vychutnám. Nečekal jsem, že nám spolu nakonec bude tak dobře. Překvapilas mě, ale to ty děláš vždycky. Víš v čem je tvůj problém? Seš neuvěřitelná. Mimochodem, díky za dnešní večer. Přesto, jak si ke mě byla tentokrát krutá. Doufám, že jsi Robina Karáska, bože, ještě mi při vyslovení toho jména běhá mráz po zádech, ušetřila víc než mě. Tedy, co to plácám. S tebou to vážně není snadný. Svůj odraz na dně tý poblitý mísy u hajzlu sis taky mohla odpustit. Ještě tě cítím. Tak ryzí už ale jenom v záchvěvech. Chtěl bych, abys se mnou zůstala pořád. Neopouštěj mě. Za chvíli bude svítat a já usnu. Budu na tebe myslet. Určitě si na tebe vzpomenu, hned jak otevřu oči. Ale mám strach z toho co přijde pak. Vyjdu na ulici a ty se mi zase ztratíš mezi všemi těmi lidmi a výrazy. Ne, nenechám tě odejít. Budu tě pronásledovat do posledního dechu, do posledního člověka, v jehož tváři uvidím tvoji tvář. Myslím, že už vím, jak tě poznat. Díky moc.

Jsem zvědav, kdy se zase shledáme v této ryzí podobě. Budu se snažit, abych se ti moh zase podívat do očí a navíc říct: Rád Tě vidím.