Dravěk

Trochu se vás bojim, Písmáci. Ale co, nějak se začít musí.

 Jednoho času, v zemi cizí, daleké a neskutečné se udál příběh postavy, která ve vašem světě nemá jméno ani tvář. Říkejme jí tedy třeba Dravěk.

Jméno by možná napovídalo, že její existence předznamenala vývoj vaší civilizace, neboť svým zvukem asociuje jeho počátek, ale není tomu tak. Pro vás, lidskou rasu, bude asi nejjednodušší představa spojení draka s člověkem.

Dravěk v sobě spojoval neústupnost, hrdost, kouzlo a magii světa fantazie a potřebu pomáhat, pracovat, být důležitý, chuť být nejlepší a závist světa vašeho. Žil  na místě tajemním, avšak čarokrásném, v hvozdech temných jako noc a voňavých jako letní den. Byl sám a marně hledal smysl života. Z celého srdce toužil někomu pomáhat, ale nejen proto, aby nebyla učiněna křivda, ale také proto, aby byl milován a ctěn. Chtěl být tedy dobrý, ale jeho úmysly nebyly zcela nezištné.

Jak si tak žil ve  svém domově, potřebným pomáhal a slabé chránil, měl stále větší pocit ublíženosti. Nikdo, vůbec nikdo neocenil totiž jeho snahu a nedal mu najevo, že je potřebný. Pocit hořkosti nakonec narostl tak, že se vše dobré v něm zdálo být nenávratně ztraceno. od té doby se stal nejobávanější příšerou v celém světě pohádek, svou čarovnou moc a sílu používal výhradně k tomu, aby se uzavřel do naprostého osaměné, a kdokoliv, kdo se odvážil překročit kouzelný pramen, byl nemilosrdně potrestán. Proto také byla ve studánce ne voda pramenitá, ale voda zkažená, zbarvená krví.

V Neviditelném zámku, jehož polohu nebylo nikdy možné určit, jak je patrné už z jeho názvu, bydlela dívka. Měla také svůj vnitřní žal. Ve své neskonalé dobrotě a láskyplnosti byla tak nekonečně naivní, neprozíravá a důvěřivá, že se její opatrovník velký bílý kocour rozhodl uvěznit ji v naprostém odloučení; navíc tak, aby ji nikdo nemohl nalézt a ublížit jí.

Kocouři vždy bývali chytří a mazaní, ale Bílý byl navíc ještě moudrý a zkušený. Přestože tedy věděl o trápení a smutku, který Neviditelná nebyla schopna překonávat bez slz a vzlyků, byl si jist, že by se jí mohly přihodit útrapy daleko nesnesitelnější. Bílý doufal, že i dobro, čisté, nezkalené dobro se jednoho dne musí vzepřít a najít v sobě alespoň trochu síly a odporu, aby se dokázalo vymanit z bezpráví, a tím ztratí svou bezbrannost a onu nesnesitelnou naivitu.

Trvalo to mnoho zim, než se stalo to, nač dodnes  všichni vzpomínají, ale ve světě pohádek není čas důležitý. Vědmy a jasnovidci již dopředu vytušili, že dojde ke střetu dobra se zlem, a mráz běhal po zádech i ostatním. Nebe se zatmělo, vody se zbarvily do černa, vichřice burácela a rvala vše, na co přišla, a ostatní, zvěř  a děti nevyjímaje, na okamžik zmlklo.

Když se opět rozbřesklo, nebyla znát žádná změna. Zámek stále nebyl vidět a vše ostatní ano. Jen pocit, mučivý a sžíravý pocit obklopoval ty živé, a protože jsme ve světě našem, ne vašem, i ty ostatní. Jediný, kdo vytušil, co se stalo, byl Bílý. Bohužel zatím nevěděl, co si s tím počne. Aby nevypadal jako zbabělec a nešika, tvářil se, že počká, jestli nový nájemník zámku Dravěk nepřinese Neviditelné něco užitečného, třeba špetku zkušeností se zlem a z nich vyplývající moudrost.

Co se tedy stalo, když se setkalo chytré, ale závistivé a zahořklé zlo a naivní a trochu bezduché dobro? Zatím nic. Neviditelná ve své panenské čistotě a nevinnosti nedokázala dát najevo jakoukoli nelibost a Dravěk byl na chvíli uchlácholen. Vždyť získal to, co chtěl.

Bohužel svět (ani ten pohádkový) není nikdy jednoduchý. Když už se zdá, že teď  by stačilo jen počkat, až si zlo a dobro na sebe zvyknou, začne se do toho někdo míchat. Je jistě chvályhodné, jde-li někdo systematicky za svým cílem a snem, ale naneštěstí se někdy stává, že je to víc sen než cíl, a hnát se za něčím jen proto, abychom poté, co zničíme bezpočet nepřátel, zjistili, že jsme vlastně chtěli něco jiného, je přinejmenším nerozvážné.

Jak už to ale v tom našem světě bývá, vždy se najde někdo, kdo žije proto, aby osvobodil princeznu. A tak se tedy Osvoboditel vydal na dalekou a strastiplnou cestu do neznáma, neřku-li do neviditelna. Neptejte se mne, jak zámek našel, když obvykle zabloudil i cestou na houby. To už je zkrátka takový náš zákon. Co se má stát, to se prostě stane. Jak je to nekomplikované a hlupákuvzdorné!

Tak tedy Osvoboditel dorazil do zámku, hnán vidinou spanilé zlatovlasé krasavice, jež dostane věnem půl království, vidinou překonaných nebezpečenství a následné slávy a také vidinou svatby, koláčů a šťastného života až do poklidné smrti.

Zpočátku šlo vše dobře, nechybělo nebezpečí ani potřebná dávka štěstí, jakou při jejich překonávání očekával, třináctá komnata byla zamčena na třináct zámků ale vedla do ní tajná chodba. Pak to ale přišlo. Nejen že princezna nebyla spanilá, ale Neviditelná, navíc mu neskočila kolem krku, ani se nenechala probudit políbením.

Dva světy totiž nestály proti sobě, ale splynuly v jeden. Neviditelná ve své dobrotě totiž zahrnovala Dravěka tak dlouho láskyplnou pozorností, že jeho hořkost a křivda odpluly i s krví v prameni. Čím více ho ovšem milovala a ctila díky jeho charismatu, osobnosti, magičnosti a hrdosti,  tím se stávala sobečtější. Nutnost bránit to, na čem jí bezmezně záleželo, za každou cenu ji změnila z naivní lilie v ostražitou růži. On měl najednou pro koho vylepšovat své schopnosti, pro koho žít. A ten někdo náležitě ocenil i to, že neplýtval silami na zlobu.

Osvoboditeli se zhroutil svět. Je bolestné přijít o smysl života, máte-li jen jediný; a navíc sice zamlžený v obrysech, ovšem na druhou stranu téměř jistý. Na pohádkový svět je takovéto prozření Osvoboditelovo dosti kruté. Nemylte se však. Krutost není jen výsadou zla, je i prostředkem dobra, když  z nutnosti zbavuje své hrdiny naivity a obohacuje statečná a láskyplná srdce o moudrost.

Bílý to celou tu dlouhou dobu věděl, ale také věděl, že zkušenost sdělená není doopravdy předaná. Dva světy musí znovu a znovu stát proti sobě, aby nakonec mohly splynout a nalézt jeden v druhém něco užitečného a potřebného. Tak jako se ze světa pohádkového splynutím dobra a zla stal svět váš.

---