8129 Sraček

Vojín Ivoš Faruzel ležel na vojenské palandě zvané bidlo a spokojeně vyfukoval aromatický kouř z pořádně tlustého jointa. Z okna 1. patra otlučeného kasárenského baráku pozoroval scenérii se srnkou, pasoucí se vedle ruiny barokního kostelíku, který sloužil kdysi rusákům jako sklad proviantu. “Do prdele anarcháči, co vůbec děláme v týhle díře špinavý, zasraný…?” Pronesl do mraků kouře otázku, na kterou sice velmi dobře znal odpověď, ale stejně se otočil na svého spolubojovníka, ležícího na vedlejším bidle. Vojín Vlček netečně koukal do stropu a tvářil se, že ho nic nezajímá. “Víš hippiku, jsme prostě jen obyčejný kurvy a necháváme se jebat těma gumovejma čurákama…a navíc zadarmo.” Pronesl pomalu svou geniální myšlenku a dal si dalšího práska. Než stačil Ivoš zareagovat byla nedělní idilka narušená vpádem vojína Vrány, který měl v očích pro změnu své typické pološílenství. “Všechny gumy zabiju! A vás taky vy zmrdi!!” Zařval Vrána a začal hlavou mlátit do plechové skříňky. Vlček s Ivošem se na sebe nevzrušeně podívali. “20?” Tipnul si Ivoš. “Nejmíň 30…” Trumfoval ho kolega. Přesný počet lysohlávek, které teď tančily ve Vránově hlavě však odhadnout nemohli. “120 nábojů, 120 nábojů, na všechny se dostane!!!” Řval Vrána nepříčetně a vyběhl z pokoje. “Myslíš, že ho dneska pustěj na stráž v tomhle stavu...?” Položil si Vlček řečnickou otázku, na kterou však oba znali odpověď.

Řev dozorčího by na chodbách probral i mrtvolu. Neochotně a se sebezapřením se zvedaly mrtvoly vojínů z bidel. Npor. Václav Přikryl, velitel strážní roty už číhal před dveřmi pokoje a se zařváním dozorčího vběhl do dveří. Kdo v mžiku nevstal dostal pojeb. “Vstávat!! No tak! Co je to!! Jaktoženespítevbanánechco???!!! Jedujedu!!! Řev Vency Přikryla se rozléhal po celým baráku. Oživlý mrtvoly se hrabaly z bidel a neochotně se soukaly do maskáčů. NÁÁSTUP NA SNÍDANIIII!!!!! Rozespalý xichty v maskáčích a beranicích si začaly zapalovat první cigára před rozpadlýma dveřma kasáren.

Dozorčí si stoupl do čela průvodu trosek a zavelel k pochodu, načež se trojstup dal do tápající chůze. Sníh křupající pod kanadama byl jedinej zvuk, kterej se nad ránem nesl vesničkou Libavá…

Po snídani bylo naplánovaný politický školení mužstva. pprap. Brázda vedl ideologickou průpravu, která nás měla zocelit a ukázat nám, za co vlastně tady trávíme nejzbytečnější rok našeho krátkýho života. “Armáda České republiky navazuje na demokratické tradice první republiky a na tradice Masaryka a Beneše.” Odříkával “Speedy” Brázda z papírů. “Pane podpraporčíku a v čem tkví demokratičnost naší dnešní armády?” Zeptal se téměř nesmyslně Vlček” Nó prostě…to je jasný, že…nevěděl si rady Speedy a zíral do papírů, který mu nemohly najednou dát odpověď. “Víte co? Půjdeme se raděj zeptat velícího důstojníka, ne?” Našel najednou cestu z bezvýchodné situace Speedy. Oba se odebrali – ke spokojenosti ostatních vojínů k dozorčímu útvaru. Dozorčího měl ten den npor. Vavrla, který se svými 135 kilogramy a 170 centimetry vzbuzoval úsměv všech lidí, kteří se zrovna kolem něj vyskytovali.

“Pane nadporučíku, podpraporčík Brázda! Mám tu problém, vojín Vlček nerozumí tomu, z jakých demokratických tradic Masaryka a Beneše vychází armáda České republiky.” Vavrla zvedl udiveně zrak a odložil rozkousanou bagetu. No…já myslím, že tohle je přece naprosto jasné Brázda! Přečetěte si to ve směrnicích a pak to tady vojínovi vysvětlete, že…” “Ehmm pane nadporučíku, ale ve směrnicích nic takového není zašeptal zoufale Speedy. “Jo táák, není, hmm…Vavrla se smutně podíval na svou bagetu a zavolal si Pegasa, kterého měl v ten den pprap. Sup. “Supe, tady maj nějakej politickém problém, to je na mě moc složitý, vysvětli jim to, jo?” Zavrčelo to tlusté prase a zakouslo se do svojí bagety.

Pprap. Sup se zpoza svých brýlí podíval na oba příchozí a nepřítomně se usmál. “Hej kámo, běž jim dál přednášet, já mu to vysvětlim, hmm?” Zahalekal na Speedeho, který spokojeně odkráčel ke svým vojákům.

“Hej víš co, to mě poser, ty kladeš nebezpečný otázky hochu, to se v týhle grupě kurva fakt nevyplácí, víš to?” Zasmál se Sup na Vlčka a odvedl si ho ven před kasárna, kde si oba zapálili cigáro. “Hele Vlček z hlediska revolučního marxismu je celá tahle zelená grupa pěkně zasranej spolek, ale já jim na to seru, přeložit do horší díry mě nemůžou a prachy mám dobrý, takže co chceš teda vědět, co?” Vlčkovi spadla čelist a nezmohl se na slovo, jen překvapeně sledoval Supovy hlášky. “Noo já nevim, co je to za debilitu říkat o armádě, že je demokratická?” Vylezlo z něj nakonec. “Hele kámo, já se kdysi na podobný píčoviny ptal taky a víš, co ty čuráci udělali? Normálka mě šoupli na protialkoholní léčení, jo. Takže ti doporučuju jediný – drž hubu, krok a pomalu se připravuj na revoluci, ať ty šmejdy můžem konečně postřílet a pověsit, hmmm.” Zasnil se nepřítomně Sup.

Hospůdka na návsi městečka Libavá zela téměř prázdnotou. Několik místních alkoholiků netečně zíralo do poloprázdných půllitrů, nebo zrnící telebedny v rohu. Jediný, kdo se bavil byla čtveřice vojáků sedících v rohu, kteří vypadali na to, že tu sedí už od rána. Na první pohled bylo jasné, že už mají na vojně nějaký ten pátek odkroucený. Nikdo z hostů si nevšímal tichého cizince, sedícího v rohu. Jeho sestřih na ježka a směšný podvodnický knírek pod nosem sice nezapadal do místního koloritu, ale všem to bylo jedno.

Náhle se rozrazily dveře a vběhl do nich vojáček s červenými šňůrami dozorčího roty. Vypadal trochu jako Mikymaus a taky se tak choval. “Klucí pojďte rači zpátky, máte hotovost a dneska by měl dojet na kontrolu Tvrdík” Přemlouval partu vypitých ksichtů v maskáčích. Jako odpověď mu zazněl hurónský smích a objednávka dalších čtyř piv. Dozorčí Mikimaus smutně pokýval hlavou a odběhl zpátky do služby. Hospodský Karel přišel ke stolu vojáků, ale k jejich zklamání piva nenesl. “Konec borci, todle si na triko nevezmu. Že máte hotovost mě nezajímá, ale nechat se pak od někoho jebat, protože přijede nějakej čurák na kontrolu, to fakt ne…!” “Neblbni Karle, to nebude žádnej generál, jen prej nějakej Tvrdík nebo co…” Přemlouval hospodského dvoumetrový voják, vážící tak 120 kilo, který s nasazenou beranicí u rozpálených kamen vypadal jako strýček Fido. “Ty demente, víš vůbec kdo to je?” Zabručel naštvaně Karel. “No asi nějakej šulin, ne…?” položil si řečnickou otázku cikánský vojín Gábor, který nasluhoval už druhý měsíc. Všichni byli svou diskusí natolik zaujati, že si nevšimli, jak cizinci v rohu nabíhají žíly na čele a pomalu rudne. “Tak dost kurva, dopite a mazejte na kasíno.” Ukončil Karel diskusi a začal kasírovat. Vojáci vypadli a pomalu se potáceli do kopce na druhý konec náměstíčka.

Mikimaus se šňůrami dozorčího si vyřvával hlasivky na chodbě, ale nikdo ho nebral na vědomí. Teprve až se chodbami začalo ozývat vyhrožování Npor. Vency Přikryla, začala se rota neochotně řadit na chodbě. “Budu stručný.” Odsekával Venca svým sucharským hlasem slabiky. “Čeká nás kontrola z velitelství pozemních sil a hlavně přijede pravděpodobně i ministr obrany, takže to znamená, že jestli bude nějakej problém, zjebou koho? Mikulu. A ten zjebe koho? Mě. A koho pak zjebu já…?” Otázka zůstala viset výhružně ve vzduchu. “A nejen zjebu, ale zruším všechny volna a dovolenky, takže ať se to tady kurva blejská!!” Borci se začali pomalu vyzbrojovat smetáky a hadry, aby chodba vypadala o něco míň příšerně a předstírali uklízení.

Npor. Přikryla najednou polil studený pot, když si vzpomněl… “Kurva kde je hotovost??!!” Mikymaus na něj nervózně zíral skrz svoje popelníky, které vzdáleně připomínaly něco jako brýle. “No..hotovost má vojín Gábor a ostatní. Já jsem za nima byl, říkal jsem ji to a voni…” Soukal ze sebe Mikymaus. “Kůůůrvááá!” Zařval Přykryl, ale hned se zabrzdil a chytil se za srdce. Jeho dva dosavadní infarky ve 30ti letech mu nepřidávaly moc klidu. Chviličku to rozdýchával a pak vyběhl ze dveří, ve kterých se srazil s Npor. Vavrlou, se kterým šel nějaký civilista. “Kdo to zas kurva je?!” Zavrčel Venca na Vavrlu, který jen ztěžka chytal dech. Brunátný civilista se podíval přísně na Přikryla, kterému vše došlo. “P-p-pane ministře, velitel strážní roty nadporučík Přikryl.”

Zahlásil se Venca a srdíčko mu začalo znova dost divoce tančit. “Nadporučíku, kde máte hotovost?” Odsekával Tvrdík pomalu každé slovo a díval se čím dál přísněji. “Noo totiž…hotovost, ano…jsou přesně…tedy – á zrovna támhle přicházejí.” Ukázal Venca rukou na čtyři mátožné postavičky, škrábající se po zledovatělém chodníku. “Stát!” Zavelel Tvrdík energicky a stoupl si jim do cesty. “Kde jste byli, Jaktoženejstenakasárnáchco-mluvte!!” Strýček Fido s Gáborem se na sebe nechápavě podívali, ale pak se Fido zapotácel a svými 110 kilogramy padnul Tvrdíkovi rovnou do náruče a než se stihnul vzpamatovat začal Fido zvracet na jeho tmavý oblek.

Tvrdík se prošel před první řadou a prohlížel si ksichty těch, kteří měli tu smůlu, že museli stát vepředu. Ve vzduchu cítil chlast, marihuanu a zaschlé zvratky na svém saku. Začalo mu být ještě víc špatně. Zkusil ještě poslední možnost, jak si spravit náladu – promluvit si s řadovými vojáky. Tento způsob používají vysocí velitelé už od té doby, co vznikla armáda. Zastavil se u vojáka, ze kterého by snad mohl něco dostat, protože měl brýle. K ministrově smůle to však byl zrovna vojín Vlček.

“Co děláte v civilu?” Zahájil Tvrdík oduševnělou konverzaci. “Učím na základce pane ministře.” Vida učitel zaradoval se potentát. “A copak učíte vojíne?” “Víte co učím? Občanku. A potom, co jsem viděl tady tohle okolo se budu snažit o to, aby nikdo z kluků, který učím nespadnul do podobných sraček jako já pane ministře. I kdybych jim ty modrý knížky měl shánět sám.”

Tvrdík zalapal po dechu a teprve teď si všimnul, že Vlček má na české vlajce na rukávu nakreslené černé áčko v kroužku. Rychle se rozběhl k Pplk. Mikulovi, který vypadal, že z nervozity svou denní dávku vodky trochu překročil. “Mikula, co to tady máte za levičácký živly??!” Mikula zamrkal zpod svého brežněvovského obočí a zjevně nechápal, co po něm ten řvoucí chlápek chce. “Ale súdruh, ja som len chcel…lebo nie…vietě…tak…” A pak, jako kdyby dostal spásný nápad se obrátil na jednotku a zařval: “Vy zasratý kokoti, ja vas do chuja srovnam! Budětě chránit tuto socialistickú republiku a komunistickú stranu jasné!! A teď budětě pochodovat v rytmu revolučných piesni!!” A Mikula začal svou čechoslovenštinou skřehotat první sloku Internacionály.

Tvrdík už jen vytřeštěně zíral a chvilku si zkoušel namlouvat, že jenom spí, nebo že má halucinace. Ve chvíli, kdy se nadechoval k velmi nepříjemnému proslovu se z baráku přiřítil dozorčí Mikimaus. “Pane podplukovníku vojín Maňur, stalo se něco starš…” Ministr se na něj podíval a zařval: “Kůůůrva, to nevíte, komu se máte zahlašovat nejdřív?! To vás toho na vojně moc nenaučili, co? Chcete si to tady prodloužit??” “P-p-pa-ne gen…teda presid…teda pane ministře stalo se něco strašnýho.” Tvrdík se chytil za hlavu. “Copak se tady v týhle zasraný díře může dít ještě něco horšího, než jsem viděl doteď?”