Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Aleanor

09. 07. 2003
2
0
707
Autor
monsignore

Věřte nebo nevěřte přátelé, je to tak. Je to skutečné. Raději se k tomu nikdo nepřibližujte a počkejte, než přijde Frank a vezme sebou pár chlápků..........

Šum kakofonní nesourodosti se pozvolna zjednodušoval do jednotlivých úryvků řeči a do roztroušeného troubení okolní křižovatky. Když jsem odlepoval víčka od sebe , zjistil jsem , že je hustě zataženo a v autobusu visí těžký teplý a vlhký vzduch. Jedním otevřeným okénkem prudce foukal stejně dusný vítr, jako nějaký pekelný fén. Jeho vzteklá síla byla patrná i na stromech , které provázely silnici z nemocnice a uváděla v úžas jistou postarší paní naproti mě.

Byl jsem unavený.

Moje bezbřehá bublina okolo mě se jemně prohýbala podle stavu mého vědomí. Nebyla to otázka mých prožitků za posledních šedesát hodin, ale byl to problém celého mého unaveného života. Kdybych věděl, že když skončím svoji cestu v tomto mikrovlnném dopravním prostředku a začnu nový život, byl bych šťastný. Ale opak byl pravdou.

Od té doby , co se to stalo , to už nikdy nebude tak bezstarostné. Neb z nebezpečí zůstal jen amorfní tlak u srdce a zoufalá snaha zapudit všechny ty hrůzné vzpomínky.

Všechno jsem vyprávěl donekonečna  a donekonečna se mě ptala i moje Aleanor. Moje drahá a milovaná Aleanor, která mi nikdy nevěřila ani slovo a přesto mě tolik milovala. Však nýní se o mě bála.

Naše poslední milování bylo vznešené a smutné. Bylo v něm zoufalství a milosrdná lež. Byla v něm láska a poslední pokušení. Touha , něha a bezbřehý prázdný smutek.

Při jejím vyvrcholení jsem cítil, jak nám oběma stékají po tvářích slzy a mísí se spolu , jakoby se samy chtěly milovat bez nás. Ano, Aleanor......jsme přebyteční a není nic , co by vysvobodilo mé srdce z té hrůzy , kterou jsem spatřil.

Můj doktor byl tichý inteligentní pragmatik. Poslouchal mě dobře a bylo na něm znát , že ještě nic podobného nikdy neslyšel. Při mém vyprávění se mu lehce rozšiřovaly zornice a jeho tvář ukrývala profesionálně děs z toho , co jsem mu popisoval. Měl klidný soustředěný výraz, který jako tuhá slupka ledovce držel pohromadě obrovskou nekonečnou suť niterné tenze.  Vypadalo to velmi zvláštně, protože  jsem měl pocit, že spíše věřil tomu , co říkám, než-li mě.

Mluvili jsme o tom místě, kde se to stalo. Poručík chtěl vidět to místo na mapě. Ale moje mysl byla toporná a nehybná z psychofarmak, kterými můj mozek zklidnili z víru čiročiré smrtelné strašlivosti.

Ptali se mě na Aleanor. nevěděl jsem proč, když na tom místě nebyla. Ale oni chtěli vědět co se dělo den před tím,kdy jsme se s Aleanor pohádali a ona byla celý zbytek dne zavřená v koupelně. Otázky doktora, poručíka a nějakého agenta byly podivné a útočily na moji tíživou únavu, kterou se snažily rozstřelit, jako nějakou směšnou lepenkovou zeď.

Při výslechu jsem se několikrát rozplakal. Můj pláč nebyl bezprostřední reakcí na úzkost a bezvýchodnost.  Chtělo se mi spát a chtěl jsem cítit Aleanor na svých prsou.

Doktor vypadal ještě ustaraněji , než před tím. Zaslechl jsem jak na půl úst promlouvá k agentovi. Jediné, co jsem z jejich rozhovoru postřehl bylo: "Uzavřete to místo Tome , musíme...........".....a jejich slova se rozplynula v šumu chodby , kterou odcházeli.

Doktor mi řekl, ať jedu domů.

Měl jsem touhu si tiše lehnout na chodník ulice a spát až do konce věků. Ale čas a společenské konvence mne omezovaly.

Všechno by mohlo být dobré a klidně skončit v zapomenuté noční můře, kdyby mi včera večer nezavolal poručík a nepoložil svoji poslední otázku. Jeho dotaz byl konečnou kapkou v mém utpení a byl posledním impulsem k útěku před něčím, co jsem té noci 9.srpna 1996 spatřil ve výklenku štoly na Purpurovém vrchu.

Neb poručík se zeptal a mé nitro puklo v prapodivném děsu , nepochopitelném i pro nejdokonaleší rozbor psychoanalytikův.

Mé oči se zavřely  city ztuhly a tělo vyrazilo na poslední zoufalý trysk před stvůrným koncem.

A poručík marně čekal na druhém konci sluchátka  odpověď na otázku: "Viděl jste někdy svoji ženu před zrcadlem?"

......protože před zrcadlem jsem stál já a viděl v něm rozpíjející se obrys mé jediné Aleanor.....

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Elyn
12. 12. 2003
Dát tip
a.... já jsem to neuhodla..... (ale budu se bát podívat do zrcadla..:)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru