MLADISTVÝ DELIKVENT

Mladistvý delikvent je protimluv, jenž dává klíč k jejich problému a jejich neschopnosti jej vyřešit.

„Vychovával jste někdy štěně?“

„Ano, pane“

„Propašoval jste je někdy do domu?“

„Ano, pane. Nakonec.“ Byla to moje váhavost, která způsobila, že moje matka nařídila, že psi musí zůstat venku.

„Aha, ano. Když vaše štěně udělalo chybu, rozzlobilo vás to?“

„Cože? No, ono přece nevědělo co a jak, bylo to jenom štěně.“

„Co jste udělal?“

„No, vynadal jsem mu, vymáhal mu v tom nos a naplácal mu.“

„Ono vám jistě nerozumnělo ani slovo, že?“

„Ne, ale chápalo, že se na ně zlobím.“

„Ne, ale ono si muselo myslet, že se zlobím. Muselo se učit, ne?“

„Připouštím. Ale když už jste u objasnil, že se to nedělá, jak jste mohl být tak krutý a ještě je uhodit? Řekl jste, že to ubohé zvíře nevědělo, že provádí něco špatného. Přesto ste mu způsobil bolest. Ospravedlňte se! Nebo jste sadista?“

Tenkrát jsem nevěděl, co to je sadista – ale znal jsem štěňata.

„Pane, to musíte udělat! Vynadáte mu, takže ví, že je v průšvihu, vymáháte mu v tom noc, takže bude vědět , jakej průšvih myslíte, a naplácáte mu, takže si to příště zatraceně rozmyslí – a musíte to udělat hned! Potrestat ho pozdějc už není k ničemu, jenom ho popletete. I tak se z jedný lekce nepoučí, takže ho hlídáte, přistihnete ho znova a naplácáte mu ještě ví. Naučí se to hezky rychle. Ale jenom mu vynadat je plýtvání dechem.“ Pak jsem dodal:“Hádám, že jste štěně nikdy nevychovával.“

„Spousty. Teď právě vychovávám jezevčíka – vašimi metodami. Vraťme se oněm mladistvým delikventům. Ti nejhorší byli v průměru o něco mladší, než jste vy v této třídě … a svoji kariéru začínali často ještě mladší. Nesmíme zapomenout na to štěně. Tyto děti byly často chyceny, policie jich každý den zavírala spousty. Dostaly vynadáno? Ano, často velice. Vymáchal jim v tom někdo nos? Zřídka. Noviny a úřední orgány často držely jejich jména v tajnosti – na mnoha místech to zákon pro zločince vyžadoval. Dostaly nasekáno? Rozhodně nikoliv! Mnoho jich nikdy nedostalo výprask ani jako malé děti, existovala rozšířená domněnka, že výprask nebo jakékoliv potrestání způsobující bolest, působí dítěti trvalou psychikou újmu a tělesné tresty ve školách zakázány zákonem. Mrskání bylo jako rozsudek soudu uzákoněno jen v jedné malé provincii Delaware, a i tam jen za několik málo zločinů a málokdy používáno. Bylo to pokládáno za krutý a zvláštní trest.“

Nahlas uvažoval: „Nerozumím námitkám proti krutému a neobvyklému trestu. I když by soudce měl být shovívavý, jeho výroky by měly zločince nechat trpět, protože jinak to není trest – a bolest je základní mechanismus, zabudovaný v nás během milionů let vývoje, jenž nás chrání tím, že nás varuje v okamžiku, kdy něco ohrožuje naše přežití. Proč by měla společnost odmítat takovýto vysoce vyvinutý mechanismus přežití? Nicméně bylo toto období zatíženo předvědeckými a pseudopsychologiskými nesmysly. A k tomu neobvyklému, trest musí být neobvyklý nebo není k ničemu.“ Ukázal na jinýho kluka: „Co se stane, když štěněti nasekáte každou hodinu?“

„Asi se zblázní!“

„Pravděpodobně. Rozhodně je to ničemu nenaučí. Jak je tomu dlouho, kdy ředitel této školy naposledy musel na žáka použít rákosku?“

„No nejsem si jistej. Asi dva roky.“

„Na tom nezáleží. Je to dostatečně dlouho. Znamená to, že takovýto trest je nakolik neobvyklý, aby byl významný, odstrašující a poučný. Zpět k oněm mladým zločinům – Pravděpodobně nebyli jako malé děti trestáni, zcela určitě nebyli za své zločiny zmrskáni. Obvyklý postup byl: za první přestupek varování – vyhubování, často bez soudu. Za další přestupky vězení, leč často s odložením trestu a mladistvý propuštěn na podmínku. Chlape mohl být mnohokrát zadržen a několikrát odsouzen, než byl potrestán – a i potom to bývalo jen vězení, kde seděl s dalšími takovými, od nichž se naučil dalším zločinným návykům. Pokud se ve vězení vyhýbal potížím, obvykle se mohl vyhnout i většině tohoto mírného trestu a být propuštěn na podmínku – „na čestné slovo“ v žargonu oněch dob.

Tento neuvěřitelný postup mohl pokračovat léta, zatímco jeho zločiny se stávaly častějšími a horšími, a nenásledoval za ně trest kromě nudného – leč- pohodlného vězení, a to jen někdy. Pak náhle, obvykle pole zákona při jeho osmnáctých narozeninách, se z tohoto mladistvého delikventa stal dospělý zločinec – často už během několik týdnů nebo měsíců skončil v cele smrti, kde čekal na popravu za vraždu. Vy –„

Zase vybral mě. „Dejme tomu, že svému štěněti jen vyhubujete, nikdy je nepotrestáte a necháte je dělat doma neplechu …, a občas je zavřete venku do boudy, ale brzy je necháte se vrátit do domu s varováním, aby to příště nedělalo. Pak si jednou uvědomíte, že je to již dospělý pes a stále ještě není vychován – pročež vytáhnete pistoli a na místě ho zastřelíte.

Poznámky, prosím?“

„No … to je nejpitomnější způsob, jak vychovávat psa, o kterým jsem kdy slyšel!“

„Souhlasím. Nebo dítě. Čí by to byla chyba?“

„No…no, moje, hádám.“

„Opět souhlasím. Leč nehádám.“

„Pane,“ vyhrkla jedna dívka,“ale proč? Proč nenaplácali malým dětem, když to potřebovaly, a ty větší, když si to zasloužily, nepřetáhli pořádně řemenem – takovouhle lekci by určitě nezapomněly? Myslím, když udělaly něco opravdu zlýho. Proč ne?“

„Nevím“ opověděl zasmušile, „krom toho, že časem prověřená metoda vštěpování sociálního vědomí a úcty do duší mladých se nezamlouvala pseudoodborníkům, kteří sami sebe nazývali „sociálními pracovníky“ nebo někdy „dětskými psychology“. Pro ně to bylo zjevně příliš jednoduché, protože to uměl každý, používat pouze trpělivost a rozhodnost potřebné při výchově štěněte. Občas by mě zajímalo, zda neměli vrozený zájem o nepořádek – ale to je nepravděpodobné, dospělí téměř vždy jednají na základě vědomých „nejvyšších pohnutek“, ať už je jejich chování jakékoliv.“

„Tragický omyl toho, o lidé v dobré víře dělali, v rozporu s tím, co si mysleli, že dělají, jde velmi hluboko. Neměli žádnou vědeckou teorii morálky. Měli teorii morálky a snažili se podle ní žít, ale jejich teorie byla mylná – z jedné poloviny zmatené přání, z druhé rozumem vysvětlitelné šarlatánství. Čím více tomu věřili, tím více je to zavádělo na scestí. Víte, předpokládali, že člověk má morální instinkt.  Člověk nemá žádný morální instinkt. Nerodí se se smyslem pro morálku. Vy jste se s ním nenarodili, já taky ne – a štěně taky ne. My smysl pro morálku – štěně taky ne. My smysl pro morálku získáváme, pokud ano, tak cvičením, zkušeností a tvrdou prací mysli.

Tito nešťastní mladiství zločinci se rodili bez něj tak jako vy a já a neměli žádnou možnost nějaký získat, jejich zkušenosti to nedovolovaly. Co je „Smysl pro morálku“? Je to pečlivé zpracování instinktu přežít. Instinkt přežít je sám lidskou přirozeností a každá stránka našich osobností se z něj odvíjí.

Cokoliv se s ním dostane do rozporu, vede dříve či později k odstranění jedince a pak se neobjeví v dalších generacích. Tato pravda je matematicky prokazatelná, kdekoliv ověřitelná, je to jediný věčný imperativ řídící vše, co děláme.

Ale instinkt přežít může být vypěstován do motivací jemnějších a mnohem komplexnějších než slepé zvířecké nutkání jedince zůstat naživu. Přežití se může řídit silnějšími příkazy než vaše vlastní osobní přežití. Přežití vaší rodiny například. Vašich dětí, až je budete mít. Vašeho národa, jestli se propracujete tak vysoko na stupnici. A tak dále. Vědecky ověřitelná teorie morálky musí být zakotvena v instinktu jednotlivce přežít – a nikde jinde - , musí přesně popisovat hierarchii přežití, na každé úrovni si všímat motivací a řešit všechny rozpory.

Tito mladiství zločinci skončili velice nízko. Zrozeni pouze s instinktem přežít, nejvyšší morální hodnota, jíž dosáhli, byla vratká věrnost skupině sobě rovných, uličnímu gangu. Ale humanisté se snažili apelovat na jejich lepší přirozenost o přiblížení se k nim o zažehnutí jejich smyslu pro morálku. Oni však neměli žádnou „lepší přirozenost“, zkušenost je naučila, že to, o dělají, je cesta k přežití. Štěně nikdy neostalo nářez, proto to, o dělá rádo a úspěšně, musí být „morální“.

Základem veškeré morálky je povinnost, pojem se stejným vztahem ke skupině, jaký má sobeckost k jednotlivci. Nikdo těmto dětem nekázal o povinnosti způsobem, kterému by rozuměly – tj. výpraskem. Ale společnost, v níž žily, jim neustále vykládala o jejich „právech“.

Výsledky se daly předpovědět, protože lidská bytost nemá žádná přirozená práva žádného druhu.

Nezcizitelná práva – každý rok někdo cituje tyto skvělé verše. Život? Jaké „právo“ na život má člověk, který se topí v Tichém oceánu? Oceán nebude věnovat pozornost jeho nářkům. Jaké „právo“  na život má člověk, který musí zemřít, pokud chce zachránit své děti? Pokud se rozhone zachránit svůj vlastní život, učiní to jako své „právo“? Kdyby dva lidé umírali hladem a kanibalismus byl jedinou alternativou smrti, právo kterého z nich je „nezcizitelné“? A je to vůbec právo? A co se týče svobody, hrdinové, kteří podepsali ten velký dokument, se

Zaručili vykoupit svobodu svými životy. Svoboda není nikdy nezcizitelná, pravidelně musí být obnovována krví vlastenců nebo navždy zmizí. Ze všech takzvaných přirozených lidských práv, která kdy byla vymyšlena, je u svobody nejméně pravděpodobné, že bude levná, a nikdy není zadarmo.

Třetí právo – hledání štěstí? Je skutečně nezcizitelné, ale není to právo, je to prostě všeobecný stav, který nemohou tyranové zničit ani vlastenci znovu nastolit. Uvrhněte mne do vězení, upalte mne na hranici, korunujte mne králem králů, mohu jít za štěstím, dokud je naživu můj mozek, ale ani bohové, ani svatí, mudrci, ani drogy nemohou zaručit, že je získám.“

Pak se obrátil ke mně. „Řekl jsem vám, že „mladistvý delikvent je protimluv. „delikvent“ znamená selhání při plnění povinností, ale plnění povinností je dospělá ctnost – ovšem, mladistvý se stane dospělým tehdy a jen tehdy, když získá povědomí o povinnosti a přijme ji jako dražší než sobectví s nímž se zrodil. Nikdy nebyl, ani nemůže být „mladistvým delikventem“. Ale na každého mladistvého zločince je vždycky jeden nebo více zločinců dospělých – lidé dospělí věkem, kteří buď neznají svoji povinnosti, nebo kteří, i když ji znají, selhávají.

Mladí pobudové, kteří se potulovali ulicemi, byli pouze příznaky vážnější nemoci, jejich občané (všichni se za takové počítali) oslavovali svoji mytologii „práv“ … a ztratili pojem o svých povinnostech. Žádný národ, založený na tomto, nemůže vydržet.“