Ztrácím kontakt s pseudoskutečným světem

Pomalu otevírám oči.Pálí!

Kdesi v dálce slyším řev, křik,..Spíš jako pokus o hudbu. Ani nemohu odkrýt peřinu. Nemám jí. Točí se mi hlava, bolí, třeští. Pokládám bosou nohu na zem. Mezi prsty cítím rozsypané cigarety. Marlboro.

Zvedá se mi žaludek, ale snažím se ovládat. Další nepořádek by mi tady fakt scházel.

A ten křik. Ticho a zase, znova, stále. Třesu se. Pomalu, ale jistě mě ovládá zimnice. Teprve teď si pořádně prohlížím sebe. Spala jsem v manšestrácích a v triku!Zapotácím se , nejistě si opráším zadek a jdu dál.

Zničehonic, tak náhle a najednou, se ocitám tváří v tvář sama sobě.Úlek. Dlouhé, neučesané, tmavé vlasy lemují úzký nepřirozeně bílý obličej. Kruhy pod očima zdůrazňují mou nevyspělost, bledost. Ošklivost?

Proč se vrací tem křik??Proč tu někdo tak křičí?Znovu zvednu obličej k zrcadlu.

„Jsem, co sakra jsem?Proč jsem taková,..?Blázen, jsem,….blázen“

„Blázen?Blázni v podstatě neexistují. Pouze jinak uvažující a cítící než většina populace, Teda jakási norma. Blázen jak říkáš Ty pouze  ztratil kontakt s pseudoskutečným světem lidí a světem vizí a představ. To je vše, proto ho nazýváme bláznem.“

Slyším hlas, ale komu patří!Přísahala bych že za mnou někdo stojí, ale jsem tu sama.

„Kdo jsi?Kde, kde jsi????“

Rozhlížím se.Marně. Nikoho nevidím. Pomalu se předkloním. Rukama se opírám o bílou stěnu, Kdo?kdo mě to tak deptá?

A zase ON, ten šílenej hlas.

„Prožíval jsem podobný stavy vědomí a věděl jsem, že když takhle zůstanu, budou mě považovat za blázna. Měl jsem však úplně čistou mysl!dělal jsem hodně nestandardní pohyby rukou, nohou a všechno mělo svůj hluboký smyl“

„Nech mě bejt slyšíš, vypadni, dělej, ZMIZ,…..“Marně se snažím být v klidu. On je na tom stejně líp.

Znovu mluví, křičí, leze mi na mozek.

„No jo, lidem to však nevysvětlíš. Kdybych tak zůstal, tak mě okamžitě zavřou. Snad bych nebyl schopnej ani komunikace, ale přesto, všechno mělo svůj smysl na odlišné rovině, než je lidské chápání. Byl jsem prostě mimo normu. Hezká zkušenost, pouze pro blázny.“

„Nechci poslouchat nějaký pitomý kecy. Chci vědět, kde jsi!Chci Tě vidět!“

Ticho, ticho a křik.

Rozeznávám slova věty, melodie?Ono něco takovýho ještě existuje?

„copak nevidíte, že mám dost?“ Snažím se vykřiknout. Slyším jen zoufalé sípání, ozvěnu sebe samé.

Jsem zoufalá. Koutkem oka zahlédnu vysokou vázu z čistého skla. Beru ji do rukou.

„Ne, ne NE“ všechny uschlé a zkroucené lístky z růží mi napadaly do vlasů. Jsem jako, jako,…

Naposledy se podívám na svůj obraz v zrcadle.

„Sbohem“ Křičím sama na sebe v návalu bezmoci.

„Sbohem“Odpoví mi opět ten hlas. Je to člověk. Žijící, dýchací nenáviděný,…….

„Vypadni. Kolik problémů mi ještě uděláš?řekni to radši hned, abych věděla na čem jsem . A vypadni, nechci Tě vidět“

Mlčí. Najednou mi nemá co říct! Můj nejlepší přítel?Bejvalej, málem bych zapomněla!Znovu napřahuju ruce „Sbo,……….“

Nenechá mě. Srazil mě k zemi. Váza je roztříštěná na milion kousíčků, ale co moje duše????Vždyť ta je už dobitá na miliardu malejch kousků!

Ležíme na zemi, pevně mě drží. Vím že mi nechce ublížit, chce mě chránit. Řvu, ječím, křičím,...kopu kolem sebe nohama, snad začátek hysterie,…?

„Nevěřilas? Smála jsi se, ale,….“

„VYPADNI“ doopravdy už hysterčím.Jeho vlasy mi padají do obličeje, jeho modrý oči mě probodávají nechápavým pohledem.

Jako ledovce, a já mrznu, a

Umírám,….

Neuvěřitelně rychle otevírám oči. SEN!

Sáhnu si na vlasy. Dlouhé, neučesané, tmavé. Jsem bosa.

Ano, spala jsem v tričku, mašestrácích, bez peřiny.

Z kapsy vylovím zapalovač. Téměř na jistotu sahám na zem. Marlboro.

Zapálím si cigaretu, nevšímám hluku a jdu. Jdu dál. Nebojím se, protože vím že blázni v podstatě neexistují.