Něco k obědu, něco k večeři

NĚCO K OBĚDU, NĚCO K VEČEŘI

rozbitá váza vždycky dá se nějak slepit

a každá kostka ledu jednou roztaje

i každá kocovina dá se něčím přepít

kolik chceš cukru můžeš vhodit do čaje

můžeš se odevzdat dnům tak jak volně plynou

nebo si prohlížet celou noc pod peřinou

v herbáři usušené lístky z tramvaje

můžeš si lepit náplast kde tě bota tlačí

a stavět barikádu z židlí u dveří

nakonec stejně přijdeš na to že ti stačí

jen něco k obědu

a něco k večeři

každý den potkáváš se u jednoho stolu

chystáš se k rozletu a pak se ukáže

že jako zip jezdíš jen nahoru a dolů

že dávno zapadl jsi přesně do drážek

budík řve každé ráno - do práce a klusem

ať stihneš v automatu dát si vodku s džusem

abys měl do života špetku kuráže

polykáš útržky vět a možná jsi radši

že těm tvým moudrým pravdám nikdo nevěří

naoko bráníš se si přiznat že ti stačí

jen něco k obědu

a něco k večeři

naposled v osmé třídě choval jsi se vzpurně

že každý strůjcem svého štěstí přece je

od těch dob párkrát skončil tvůj hlas v něčí urně

pak jsi šel domů a dál se nic neděje

tvůj vlak si drncá všichni kolem někam jedou

a ty jsi na cestách ty cesty ale vedou

jenom tam kde jsou položené koleje

ještě je naděje škoda že nejsem mladší

říkáš si já se ještě jednou předvedu

a kdyby ne tak vlastně docela mi stačí

jen něco k večeři