Rande

Rande

     Čekala jsem před restaurací, dívala se nervózně na hodinky a rozhlížela se kolem. Možná sedí uvnitř. Přišla jsem pozdě a v týhle zimě, kdo by chtěl čekat? Dodala jsem si odvahu a sáhla jsem po zmrzlé klice na dveřích. Ovanul mě příjemně teplý, jídlem provoněný vzduch.

     Stála jsem v draze vyhlížející, avšak velmi útulné místnosti. Všechny oči kolemsedících si mě nekompromisně prohlížejí. Sakra, sakra, kde je?! Není tady! Začínám cítit žaludeční neurózu a červená barva zalévá mou tvář i uši. Hezký chlapík v obleku přeruší mé stýskání si na nemožnou situaci. ,,Budete večeřet? " ,,Ano.... snad. Ale čekám ještě společnost." ,,Máte rezervaci?" Bože, jak to mám vědět? Prostě mi řekl, v devět tam buď. Tak tady jsem, srdce mám až v krku a nejraději bych utekla jako malá holka, protože On možná ani nepřijde. Jak já ho nenávidím!!! Chtělo se mi zařvat. ,, Já nevím, možná........na jméno Vávra." Spíš pípám, než mluvím. Ten muž se jen zlehka pousměje a s profesionální grácií mě odvede k našemu stolu. Poté kývne na číšníka a ten mi bleskově podává nápojový lístek. ,, S jídelním lístkem ještě počkáme?" Ptá se. ,, Ano. Samozřejmě." Ještě stále se mi klepou ruce, jak listuji v nápojáku. Kde sakra je? Na první rande a přijde pozdě. Pozdějc než já. Bože, jak já nenávidím tyhle snobský pajzly!!!

     Fajn. Dám si panáka. Potřebuju ho. Ne panáka ne. To si bude myslet, že mám dutý nohy. Objednám si víno. Páááni, to jsou ale pálky!  No a co. Má co splácet!! A tak číšníka posílám pro lahvinku francouzského bílého.

     Přiložila jsem své rty k vinné skleničce a hodlala je smočit v tom předrahém moku, když vešel On. Nejúžasnější, nejmodřejší On. Nejmodřejší proto, že měl celé své atletické tělo zahaleno do nejmodřejšího, kašmírového svetru a prdelku mu obepínaly temně modré, kašmírové kalhoty. A oči? Dvě jasně, šmolkově modrý světýlka. Tak na tohle stálo za to čekat! Zlehka mě políbil na tvář a začal hned s omluvou. Abych pravdu řekla, nic si z toho nepamatuju. Jeho vůně, oči, čokoládově zbarvená pleť, plné rty a perlově bílé zuby mě naprosto ochromily.

     Objednali jsme si večeři a začali konverzovat. Konverzovat? Tak bych to dnes nenazvala. Byl to jeho jeden dlouhý monolog. Vždy, když jsem se nadechla a chtěla vypustit nějaké to slovo ze svých úst, vzal mi ho a mé rty se pohybovaly jen prázdnou setrvačností. A tak jsem se vrátila ke svému francouzsky omamujícímu vínu. A tak to šlo dvě hodiny. Pořád dokola a dokola mi vyprávěl o své práci. Pusu mu nezacpala ani večeře.

     Když jsme vyšli z restaurace, zadíval se mi do očí, lehce mě objal a tiše zašeptal do mrazivé noci: ,, bydlím tady nedaleko. Nechtěla bys zajít na kafe? Víš, když s tebou se tak hezky povídá." Tak tohle mě fakt dostalo!!! Začala jsem se hystericky smát. Byl evidentně zmaten mým uhlým chováním. Začalo mi ho být tak trochu líto. Možná si jen potřeboval s někým pokecat. Vypovídat se ze svých problémů. Proč mu nedat ještě jednu šanci?

     A tak ležím na obrovské kulaté posteli, obtočená okolo potem smáčeného a nádherně vonícího mužského těla. Bylo to úžasné a zároveň matoucí. Čekala jsem sobecký, neuspokojivý sex. A zatím mé tělo a má mysl prožívala dozvuky nejněžnějšího, nejdráždivějšího a nejsmyslnějšího milování v mém životě.

     Bojím se pohnout, abych nepřišla o ten okamžik slastného opojení.

Všechno to krásno však narušil On. ,, Dáš si něco k pití?" A s těmito slovy odešel k lednici, vzal z ní plechovku s colou, zapnul televizi a lehl si před ní na gauč.

     Pochopila jsem, že víc pozornosti o mou osobu se už nedočkám. Dostal to, co chtěl. Co jsem si vlastně myslela?! Že když s ním vlezu hned první večer do postele, bude z toho láska, dokud nás smrt nerozdělí? Ne. Chtěla jsem to samý , co On. Byla jsem jen příliš dlouho sama a to prázdno jsem alespoň na okamžik chtěla vyplnit. A On byl jen jeden z mnoha hezounů, co si je můžete vyfotit, nechat zarámovat, aby vám na něj nesraly mouchy, ale do života byste ho nechtěly. Ale přesto........cítíla jsem ponížení!!!

     Vysprchovala jsem se. Oblékla se a chtěla odejít. Nekomplikovaně bez rozloučení odejít. U dveří se však zastavím a vzpomenu si na svůj pod postelí ležící mobil. Otočím se. Ale za mnou stojí ten sexy sobecký On s upřimným tázavým pohledem. ,,Někam jdeš?" zeptá se. ,,Domů"odpovím věcně a rozhodně. ,, Já myslel, že se ti to líbilo stejně, jako mně." ,,Líbilo." ,,Tak proč odcházet, když ráno může být ještě hezčí?"

A tak jsem zůstala na 730 našich východů a západů slunce.