NETYPICKY VE VLAKU.

Zadní část vagonu se rychle přibližovala a mně bylo jasné, že dříve nebo později dojde k nárazu ruční drezíny do něj. Náraz vskutku nastal vzápětí. Připlácnutému ve stojkové poloze na samém konci vagonu mi neuniklo, že se vlak dává do pohybu. Při pokusu o postavení se na nohy jsem se obtočil kolem železného nárazníku, přičemž jsem si uvědomil, že zuby svírám držadlo kufru.

Když zubům hrozilo přemístění se na držadlo kufru, nezbylo mě nic jiného, než jednat. Prudkým pohybem jsem se postavil a zároveň také pocítil přítomnost kufru na své hlavě. Balancování s ním nebylo zrovna jednoduché, ale nějak jsem to ustál. Pak bylo mou snahou otevřít dveře do vagonu. Otevírání šlo dost těžce a po delší době se dveře k mému překvapení neotevřely dopředu ani dozadu, ale do stran. Potom vlak na kolejích poskočil a má hlava se ocitla mezi oběma dveřmi a ty se náhle zavřely, což dost pocítil můj krk. Ve stejnou chvíli vystoupil ze dveří od záchodku muž, který se užasle na mne zahleděl.

„Dobrý den. Mohl byste mi pomoc ty dveře otevřít?“ zněla moje otázka.

„Jak jste se tam dostal?“ zeptal se.

„No, normálně.“

Muž třeštil oči čím dál víc, ale nakonec rukama dveře prudce otevřel. Mě tíha batohu a lodního kufru strhla na něho. Muže jsem připlácl na podlahu a pak následovalo několik kotrmelců, během kterých jsem se odrážel od stěn.

Když se mi vše v hlavě srovnalo, zjistil jsem, že vlaji z vagonu. Přes skla zavřených dveří nebyl muž nikde k vidění, ale vzápětí mému zraku neunikla běžící postava po kolejišti, která nadávala a zanedlouho zmizela v dálce. Vlání nebylo moc pohodlné a tak jsem se snažil dostat se opět do vagonu. Dveřmi jsem to nechtěl riskovat a tak začalo šplhání vzhůru na střechu. Bylo úspěšné a zanedlouho jsem se plížil po střeše. Po chvíli mě bylo jasné, že sklouzávám po střeše dolů a tak kufrem napřed jsem vnikl otevřeným oknem do kupé.

Nevím přesně, co se během mého pronikání do kupé dělo, ale rámusu přitom bylo dost. Mé pozornosti neunikla ta skutečnost, že kryt zářivky na stropě putoval na podlahu a žárovka mi záhadným způsobem vnikla do úst. Přitom se mi podařilo se zamotal do stahovací rolety, která se prudce roztáhla a pak se katapultovala dolu. V prostoru na zavazadla mi bylo dost těsno a to, na čem jsem byl, se ráčilo urvat.

Po vymotání se ze strženého závěsu se mi naskytl pohled na kufrem zavaleného průvodčího, který křičel něco o vlakovém přepadení.

„Zdravím, pane průvodčí. To víte, nějak jsem se sem musel dostat. Určitě budete chtít vidět jízdenku, kterou jsem si opravdu výjimečně koupil, ale asi mi někde vyklouzla,“ vysoukal jsem ze sebe a pozoroval, jak průvodčí v obličeji střídá barvy.

„No, tak já zase půjdu.“

„Nikam!“ rozkřikl se on.

Běh uličkou po vagonech před soptícím průvodčím nebyl vzhledem k mému lodnímu kufru a batohu ničím příjemným a skončil pádem do prostoru mezi lokomotivu a první vagon. Zpříčení bylo festové a při pokusu se odtamtud dostat se pojednou lokomotiva vzdálila a brzo se strojvedoucí překvapeně vykláněl. Překvapení to bylo i pro cestující a bylo na nich vidět, že nejsou moc nadšení. Snažil jsem se odplížit co nejdále, ale na pražcích jsem byl příliš nápadný. A netrvalo to moc dlouho a prchal jsem před naštvaným průvodčím, strojvedoucím a také zástupem cestujících, z nichž někteří využili přítomnost svých čtyřnohých miláčků.