Koupel...

Je jedna hodina a padesát minut. Voda ve vaně pomalu chladne. Sleduji drobné krůpěje krve pomalu se snášející ke dnu, které se ztratí dříve, než se jej mohou byť jen na okamžik dotknout... Chvějící rukou krájím čas po hodinách.. minutách... vteřinách... cítím každý zlomek okamžiku v chladivém ostří rozdělujícím noc a den na mé ruce... S každičkým dalším tahem si uvědomuji, že to zase nedokážu... Mám strach, ale nevím, čeho bych se měl bát... zkusím to výš...a dál... dost daleko, abych se již nemohl vrátit... žiletka trhá moji kůži a zanechává za sebou ostře pálící ránu... zvyšuji tlak a cítím jak šimrá v mase, pak se dotkne žíly a já ucuknu... nejde to...Další pokus... rukou mi projede křeč, jak se čepel zakousla hluboko... po tváři mi tečou slzy a mísí se s potem... těžkým a mastným potem... v koupelně je horko a voda je až příliš studená...

...

Schoval jsem si ji. Pečlivě jsem ji opět zabalil do papírku a vložil do peněženky... až přijde její čas, budu ji mít u sebe...