NETYPICKY V CIRKUSE

Jednoho dne jsem se rozhodl, že se vypravím do cirkusu. Byl zrovna nedaleko našeho sídliště. Rozhodl jsem se stylově obléknout. Ve skříni jsem měl klaunský oblek se vším všudy. Padl mi jako ulitý. A tak jsem zanedlouho nasedl na kolo a rozjel se nejkratší cestou k šapitó.

  Na ulicích jsem trochu budil pozornost kolemjdoucích a na křižovatce došlo po mém kličkování mezi auty k menší řetězové havárii.  Zanedlouho se mi naskytl pohled na rozsvícený cirkusový stan. Z kopce se mně jelo fajnově, ale pak k mému překvapení náhle mělo kolo volnoběh jak dozadu, tak i dopředu. Nabralo nezvykle na rychlosti a šapitó se blížilo.

„Kam se řítíš,  šašku počmáranej! Představení už dávno začalo!“ křikl na mě nějaký muž, kterého jsem míjel.

„To je omyl, já nejsem šašek. Já jen tak vypadám!“ vykřikl jsem a pak jsem se snažil brzdit kolo.  Jenže přední brzdu, jak to tak vypadalo,  nemělo. Poté, co jsem to zjistil, kolo se mnou vjelo do vchodu cirkusu. A náhle se přede mnou objevila manéž.

  Po nárazu do jejího vnějšího okraje pro mě nastal let vzduchem. Do mého zorného úhlu se dostal natažený provaz,  který byl skoro až u stropu stanu. Vzápětí se mi podařilo se rukama na něm zachytit. Nevím, jak se to mohlo stát, ale chvíli jsem se na něm točil. Když se mi vše srovnalo v hlavě,  ozval se smích a potlesk obecenstva.

„Co tady děláte? Šašci mají výstup  až později!“ vykřikl na mě nějaký muž, který vrávoravě jel po provaze na zvláštním kole.

„Vážně? Tak aspoň na ně budu mít pěkný výhled.“

„Uhněte!“ zařval muž, ale bylo už pozdě. Nějakým řízením osudu jsem se dostal na záda muže.

„Co blbnete! Spadneme!“ vyhrkl ze sebe, ale spadl jenom on do natažené sítě. Já se usadil na kole a chtěl jsem rychle odjet pryč a co nejdále. Nechápu proč na mě svítilo tolik reflektorů a diváci se smáli. Má jízda skončila nárazem do nějaké tyče na konci provazu. Dopad k mému překvapení nebyl do sítě, ale na trampolínu. Již na ní někdo skákal a byl mou přítomností dost překvapen. Po srážce ve vzduchu ona osoba vylétla otvorem ve střeše šapitó. Já jsem se  po dalším dopadu na trampolínu katapultoval do tak bezprostřední blízkosti reflektoru, že jsem ho náhle svíral v rukách.

  Po několika dalších dopadech a katapultážích do vzduchu mně vylétl reflektor z rukou a zasáhl do hlavy nějakého křičícího muže ve fraku. Za chvíli ho šašci odnášeli pryč. A publiku se to očividně  líbilo. Za to mně se moc nelíbilo přistání na nějaké zavěšené houpačce u stropu stanu. Nepodařilo se mi na ní sednout a tak zavěšen za nohy  jsem se nedobrovolně rozhoupal. Následovalo několik nárazů do okrajů plachty, přičemž smích a potlesk lidí  v hledišti se při každém dalším nárazu stupňoval. Houpání však nemělo dlouhého trvání. Při střemhlavém pádu mně neunikly vyděšené obličeje muzikantů. Místem mého dopadu se stal velký buben, který se dal do pohybu a kutálel se i se mnou do manéže. Tam  pobíhalo velké množství vyděšených lidí,  z nichž někteří se snažili přitom ještě žonglovat.

„Pozor,  já se kutálím!“ křičel jsem, ale ne všichni stačili uskočit. Hlediště se otřásalo smíchy, ale nikomu v manéži asi moc do smíchu nebylo.

„Já tě šašku roztrhnu!“ zařval principál, který měl zafačovanou hlavu a práskl bičem. Se zaraženým bubnem na těle mně nezbylo nic jiného, než běhat podél manéže. Pak se náhle v manéži objevilo několik slonů. Do jednoho jsem narazil. Poté se mě zmocnil jeho chobot a byl jsem vyzdvihnut na jeho hřbet. V nastalém chaosu se krotiteli sloni vymkly z  kontroly.

  Obecenstvo se však nadále náramně bavilo, ale jen do té chvíle, než slon,  na kterém jsem jel,  narazil do tyče uprostřed manéže. Šapitó se zhroutilo. Nastal velký zmatek. Zpod spadlého šapitó jsem vyrazil jako blesk díky pštrosovi,  na němž jsem seděl. Na hlavě mně zároveň seděla opice a bušila mi do hlavy paličkama.  A vzápětí mě začal honit zástup naštvaných cirkusáků v čele s principálem.