Bdělé snění

Vše níže napsané je popisem skutečných událostí a mohu jen říct, že po čtyřech dnech a nocích ?bdělého snění?, se člověk cítí tak mizerně, že jediné, na co se ještě těší, je další bdělé snění. Zvláštěpak, když si je víceméně jistý, že to jediné co ve vztahu s onou dívkou může zažít, je jen a pouze ono bdělé snění. editováno 05/2006: tak ani tady teď nemám sílu opravovat rozhozené formátování...

23:00 ? Zase je večer, a já, jako už tolikrát předtím, uléhám na svou postel k načerpání nových sil do zítřejšího dne. Přikrývám se dekou, hlavu ukládám na polštář, zavírám oči. Ale co to!? Místo s časem ubývajícího počtu rušivých myšlenek jsou tu myšlenek celé armády, které všechny válčí mezi sebou. Chaos. Dokázal jsem najít ? ne to není přesné ? zrak se mi stočil, jakoby přitahován silným magnetem, k jedinému místu, které, přestože uprostřed bitevního pole, je válečnou vřavou naprosto netknuté. Dívám se lépe: zjišťuji, že ani být dotknuté nemůže, protože je ve skutečnosti zdrojem veškerého okolního dění a vycházejí z něj stále nové a nové armády myšlenek, které jen zvyšují sílu okolní bitvy. Co je to za místo, co se to ve mně děje? Převracím se na lůžku otvírám oči a jediný pohled na hodiny mi říká, že právě uplynulo čtvrt hodiny od doby, kdy jsem ulehl. Chci spát, ale pořád nemohu, za zavřenými víčky hukot boje jen sílí. Co je to za místo? Obhlížím jej ze všech stran, snažím se rozpoznat alespoň jeho tvar. Že by hora? Ale na horu je málo rozlehlé do stran. V husté mlze vířících myšlenek je to však těžké poznat. Ne, takhle to nepůjde. Opět otvírám oči. Půl hodiny. To chce jinou strategii. Už to mám! Zkusím se zúčastnit boje, třeba se někdy k onomu místu dostanu blíž. Jsem připraven. Zavírám oči. Není to lehké, ale postupem času mi to jde lépe ? prorážím klínovitě mezi bojujícími myšlenkami. Už jsem blízko. To místo je mnohem menší, než se původně zdálo ? kdepak hora! Spíše dům. Ne, tohle je užší. Musím jít blíž. Strom? Ne, také ne, je to menší. Ještě blíž. Už je téměř nadosah. Ještě kousek. Ach Bože!!! V potu a zcela omámen sebou trhám a prudce otvírám oči. Třičtvrtě hodiny. To, to, to místo, není místem, ale?, ?lidskou bytostí. Dívkou. Teď je mi jasné proč tohle všechno a také už vím, že jsem nezvolil nejlepší postup. Stačilo jen, abych se na armády nedíval jako na celky, ale jako na jednotlivé myšlenky, zaposlouchal se do nich a poznal bych skutečnost. Teď už snad budu moci usnout, když jsem pochopil, co se ve mně děje. Proto opět zavírám oči. Ale co to!? Myšlenky, které byly předtím seřazeny v armádách, ke mně přistupují jedna po druhé a oslovují mne. Jednotné, zhuštěné centrum, obraz oné dívky, se rozplynul a zaplnil celé mé nitro a mezi každou rušivou otázkou vidím její oči. Upadám do polospánku a myšlenky ustupují do pozadí, ale nemizí. Místo nich se plně rozvíjí vize. Vize, v nichž jsem s Ní a všechno, po čem jsem kdy toužil, se stává skutečností. V rychlém sledu se obměňují v místech a představách toho, co by mohlo být, ale není skutečností. Jako z dálky slyším hodinky, které každým pípnutím oznamují uplynutí další hodiny. Píp. Sled událostí dostává strhující spád. Píp. Už nerozlišuji přechody mezi jednotlivými neskutečnými realitami. Píp. Vše se slilo v jediný konkrétní příběh, popisující lásku dvou lidí. Takovou lásku, ve které jsme my oba jedinou bytostí, která jemnými doteky, pohlazeními a polibky se slévá v jedinou. Píp. Konečně usínám. Myšlenky zcela vymizely a už zůstaly jen obrazy ? pomalu se rozvíjející neskutečný život - sen, jehož hlavními účastníky jsme já a ona. Z krátkého snění mne vytrhl hluk z vedlejších místností ? rodiče jdou do práce. Zjišťuji, že jedno pípnutí hodinek mi uniklo branou spánku a do dalšího zbývá půl hodiny. V bdělosti čekám na chvíli jejich odchodu. Píp. A ještě čtvrt hodiny. Tak už jsou pryč a já zavírám oči. Dvířka spánku jsou přivřená a ze všech sil se je snažím otevřít. A to je možná ta chyba. Píp. Vodopád osamělých myšlenek mi odplavil veškerou naději na sebemenší chvilku klidu v dnešní noci. Píp ? Píp ? Píp ? Píp? Unaveně jsem zastavil alarm svých hodinek, na nichž se obrazí cifra 6:30. musím vstávat. Zvedám svou hlavu z polštáře, odhrnuji deku a pokládám svá chodidla na koberec u mého lůžka. Nejistým krokem, poznamenaným probděnou nocí a z toho vyplývající únavou, se vydávám směrem koupelna ? kuchyně. Noc končí, noc, která se pro mne stala jen prodloužením dne a ve které jsem potkal, ba dokonce líbal, svou dívku bdělého snění.

---