Deník konce jednoho života

  Ještě ani nedoznělo rekviem a . . . a už jste šťastní! Ano, ano, tak proběhl můj pohřeb. Chtěl bych, abyste před tím, než mě odsoudíte a následně odsunete do propasti zapomnění, věděli, jak vypadaly poslední dny mého zbytečného života.

Pondělí

  Probudil jsem se do mlhavého a neklidného rána. Byl jsem si však jist, že ten den se neodehraje nic až tak výjimečného, proto jsem nijak nespěchal se vstáváním. Byl to krásný pocit, věděl jsem, že nemusím vstávat a nikam pospíchat. Na druhé straně mě neskonale tížilo vědomí, že nemusím pospíchat jenom proto, že na mě nikdo nečeká a zřejmě už nikdy ani čekat nebude. Nepokládal jsem si otázku, co tedy budu dělat, protože jsem věděl, že zbytečnější otázka snad ani není a nebyla. Přišel jsem na to vlastně ustavičným tázáním sebe sama na onu trapnou otázku, „Co mám dělat?“ 

   Nebádal jsem tedy, co že dnes budu provádět za činnost, a zřejmě jsem znova usnul. Když jsem otevřel oči, nebylo ráno, nebylo poledne, odpoledne, ani snad večer,byla noc. „Prospat celý den bez strachu o to, co s námi bude, mohou zřejmě jen lidé bez perspektivy a naděje jako jsem já . . .,“ říkal jsem si tiše do tmy, kterou narušovala jen světla pouličních lamp a světla hvězd v mém mozku, pokud mi ovšem ještě nějaký zůstal. Do oné tmy a ticha, které se rozprostíralo všude kolem, jsem náhle pronesl onu větu, ke které se měly upnout poslední dny mého života. Ta věta byla naprosto jednoduchá, zněla však velmi podivně. „Zabiju se!“ Ta věta mi přišla naprosto geniální. Ano, spáchat sebevraždu, to je ono, to je to správné a vlastně jediné možné v mé situaci. S onou geniální myšlenkou jsem zřejmě opět usnul, sám se divím, jak se mi to po celodenním spánku podařilo. Probudilo mě jasné sluneční světlo.

Úterý

 Ráno, slunce, sebevražda. Tato tři slova se mi vybavila hned po probuzení. Někde jsem slyšel, že to, na co ráno myslíte, se vám s velkou pravděpodobností ještě ten den  splní. Doufám, že je to jen pověra, protože jinak bych byl do večera mrtvý. A zemřít se mi nechtělo v tak krásný a slunečný den. Ne. Znovu jsem se zamýšlel nad onou fatální večerní větou a stále znovu jsem si musel opakovat, že jsem geniální. Vždyť přece jenom sebevražda je vhodnou činností pro mou duši. Napadá Vás tedy snad „duševní sebevražda“? Ale prosím Vás, duševní vražda na mě byla spáchána už jako na malém dítěti. Nikdy se nedá znovu zabít to, co už je mrtvé. Pamatujte na to!!!

    Po několika cigaretách a ranní kávě jsem se začal na svět dívat poněkud více pozitivně, i když myšlenky na sebevraždu neustále zaměstnávaly mou mrtvou duši. Vždycky jsem si připadal nějak odlišnější než ostatní a mé dnešní myšlenky mě v tom jenom utvrzovaly. většina lidí zřejmě hned po probuzení nepřemýšlí o tom, jak ukončit svůj život. Já ano. A vlastně, proč ne? Člověk musí přece něco dělat, nemůže jen sedět a čekat na to, co stejně nikdy nepřijde. Jiní chodí do práce, do školy, já plánuji sebevraždu. Ó, jak úžasný život.

    Kdosi jednou napsal, že to co je důležité, je očím neviditelné, že správně vidíme jen srdcem. Já jsem očima v mém srdci viděl, že nemám jiné východisko, začal jsem tedy plánovat. Plány na vlastní smrt mě zaměstnávaly celý den (nevěřili byste, jak je těžké naplánovat svůj konec!), proto jsem večer velmi vyčerpán usnul.

Středa

Opět jsem se probudil, ovšem pro změnu s tím pocitem, že je to naposledy v mém zdejším životě. Utěšoval jsem se zřejmě, že se ještě někdy jindy a někde jinde probudím. Snad ano.

    Vstal jsem, naposledy jsem uklidil svůj byt, aby při jeho vyklízení a dělení se o můj skromný majetek neměly ty hyeny tolik práce a kolem poledne jsem opustil svůj poslední domov na tomto světě.

    Před domem, ve kterém jsem bydlel, jsem se naposledy podíval své životní pravdě do očí a mohu Vás ujistit, že pravda bolí jako pohled do slunce.

    Vydal jsem se klidným krokem vstříc smrti. Věděl jsem vše, co jsem potřeboval. Kdy, kde, jak a možná i proč?

    „Mohl bych se snad naposledy opít,“ napadlo mě cestou, skončil jsem tedy v první hospodě se svými posledními penězi.

Čtvrtek 

   Probudil jsem se na lavičce v parku mezi bezdomovci. Musel jsem strávit celý den potulováním po městě, které jsem měl tak rád a se kterým jsem se loučil. Rozpršelo se . . . Zřejmě i v den mého pohřbu bude pršet. Moje matka mi kdysi řekla, že každý má v den svého pohřbu takové počasí, jaké si zaslouží. Jaké jiné počasí než déšť si zaslouží sebevrah? Možná uragán, jenže to bych musel zemřít někde, kde jsou uragány běžnější než tady. Budu si muset vystačit s deštěm, i když stejně už mě to bude jedno, vždyť do hrobu přece neprší!

    Přiblížil se večer. Naposledy jsem nahlížel do rozsvícených oken, kde se všichni měli rádi. Jak já bych si přál být za některým z těch oken, mít někoho rád a mít někoho, kdo by měl rád mě. No, co se stalo, nedá se odčinit.

    Čekal jsem do půlnoci, přál jsem si zemřít v pátek. Stalo se, hodiny na věži připomínaly půlnoc.

Pátek

    Odešel jsem na nádraží. Přál jsem si zemřít někde, odkud tolik lidí mizí pryč od svých blízkých.

    Budova nádraží se tyčila ve světle pouličních lamp jako obrovský chrám smrti, který mě z dálky vítal jako svého dalšího návštěvníka, který přišel na návštěvu, ze které už není návratu. Pohlcuje mě chlad, který tak nápadně připomíná chlad pohřebních komor.

    Našel jsem si místo v rohu budovy, které bylo ještě poněkud chladnější. Vyndal jsem z kapsy věc, která měla ukončit můj život. Vyndávám ji z papírového obalu a zavírám oči před leskem, který kolem sebe šíří. Čtu nápisy, které nosí na svém kovovém těle, převracím ji v rukou a cítím, jak přijímá mé teplo a tím se zbavuje pocitu odcizení, který  u mnoha lidí vzbuzuje. Já se na ní díval jako na svou přítelkyni, která jediná mi rozumí a mě zachrání.

    Zvuk, který vydává, když se tře o mou kůži, je tolik  podobný zvuku chřestýšů, plazících se v horké poušti, když hledají další bytost, které by pomohli od zdejšího utrpení. Je stejně silná a stejně tak zranitelná, musím být na ní opatrný, vždyť je to má jediná přítelkyně, která nic nežádá, ale dává hodně.

    Opatrně ji svírám v prstech a rychle konám onen pohyb, který tak dokonale znají mnozí sebevrazi. Cítím ostrou bolest, rychle pohyb opakuji i na druhé ruce. Žiletka mi neslyšně padá z rukou na špinavou zem, následují ji kapky horké krve, jejíž vůně mě obklopuje. Podlamují se mi nohy, padám na zem a pozoruji své ruce, které zanechávají čerstvou stopu mého činu na okolních zdech. Přikládám si ruce na své srdce, které pravidelnými pohyby odsekává můj zbývající čas. V hlavě mám pusto a prázdno, v duši je jen tma a bordel. Zavírají se mi oči, ztrácím vědomí, přestávám cítit své srdce, umírám. Ach Bože, já umírám . . .

Sobota

 . . . . . . ???

Neděle

    Probudil jsem se v  . . . Ano, tak já ještě žiju. Tak tedy, probudil jsem se do krásného rána, alespoň pokud jsem tak mohl soudit podle obrazu v zamřížovaném okně. Mříže. Tak tedy zřejmě místo, odkud se nemá dobrovolně odcházet. Možná jsem ale přece jenom po smrti. Člověk, který zemře, je také na místě, odkud se neodchází, ale mříže? No to snad ne!

    Množství lidí, které jsem ze své postele viděl a kteří vůbec nevypadali na někoho, kdo je po smrti, mě utvrdilo v domněnce, že se zřejmě mé plány nevyvedli a já jsem zde zůstal. V tom mě utvrdil i lékař, který přispěchal hned, když se dozvěděl, že jsem se probral z toho okouzlujícího stavu bezvědomí.

    Během jedné minuty na mě vychrlil, že je rád, že jsem se konečně probral, že jsem ztratil mnoho krve (ach, bože, proč ne všechnu?), že jsem jim nadělal mnoho starostí a jen tak mezi řečí se zmínil, že se nacházím v psychiatrické léčebně, jinými slovy v blázinci, v ústavu pro choromyslné či jak jen chcete!

    Musím přiznat, že mě jeho slova v žádném ohledu neuklidnila, protože když jsem si uvědomil, co mě v tomto domě hrůzy čeká, ještě více jsem si začal vyčítat, proč já blázen se třeba nezastřelil.

Pondělí

    Dnes uplynul týden od chvíle, kdy jsem si usmyslel, že skončím se životem, ale pořád se nic nedělo a já byl naživu. No, nezbláznili byste se z toho? Já jsem se snažil, abych tento stav nějak překonal, ale prostředí, ve kterém jsem se nacházel, nebylo pro toto počínání nikterak vhodné.

    Pokud si budete někdy chtít udělat překrásný výlet, jděte do blázince. Ne natrvalo, jen na chvíli. Já osobně neznám krásnější místo, než bylo to, ve kterém jsem se právě nacházel.

    Ležel jsem na posteli uprostřed čtyř bílých stěn zcela sám, jen z rohu mě klidně pozoroval veliký pavouk. Na tomto neklidném místě se zřejmě ocitl stejně nedobrovolně jako já, on však měl tu výhodu, že jeho si zde nikdo nevšímal. On však, nikým jiným nezpozorován, mohl nerušně zaznamenávat osudy lidí, střídajících se na loži (možná smrtelném), kde jsem zrovna trávil svůj čas já. Možná to byl Azrael, anděl smrti, který doprovází duše lidí, odcházejících z tohoto světa. Ať to byl nebo nebyl on, stal se zde mým posledním přítelem.

    Za dlouhých a neklidných nocí, kdy ani jeden z nás se neoddával svým nočním můrám, opustil vždy své místo v levém rohu pokoje a přišel ke mně na postel. V těch vzácných okamžicích se nám povedl navázat dialog, který alespoň mě obohatil o mnoho nových pocitů a snů.

    Vyprávěl mi o lidech, které viděl vystřídat se v této místnosti, o jejich strachu a utrpení, a stále víc mě utvrzoval v pocitu, že není proč se bát.Za svítání vždy odcházel do svého úkrytu, který ho ovšem neskrýval o nic víc než mě, a nechal mě aspoň na chvíli ponořit se pod tajemnou hladinu snů. Vždy ráno, kdy jsem otevřel oči, můj první pohled směřoval k němu, abych se ujistil, že je tam, kde má být a stále ještě mě hlídá.

Úterý

 Po stejně zbytečném dni, který se tak podobal všem ostatním v tomto domě, mi můj přítel řekl, že mě dnes v noci opustí, že mi řekl to, co jsem sám už věděl, a že je na čase, aby uklidnil i ostatní. Nedbal mých proseb a odešel.

Středa

  Opravdu. Když jsem se ráno vzbudil, pavouk na svém obvyklém místě už nebyl. Rád bych věděl, co se s ním stalo, ale bál jsem se požádat lidi okolo sebe, aby se po něm podívali a případně mi ho donesli zpátky. Stejně to byla jeho volba a já nemůžu chtít, aby se ke mně proti své vůli vrátil. A také si myslím, že by nebylo vhodné žádat o takovou službu na místě, kde jsem se nacházel.

    Můj zdravotní stav se zlepšoval, proto jsem mohl opustit lože a volně (jak jen to bylo možné) se pohybovat po pavilonu sebevrahů a duševně nemocných.

    Viděl jsem zde mnoho lidí, zavřených v kleci jak divoká zvěř, bez svých práv, pocitů a snů. I jim se možná můj pavouk snažil otevřít oči a ukázat, že není čeho se bát, zřejmě bez úspěchu. V jejich kalných očích se totiž zrcadlil nesmírný strach. Strach z toho, co bude, ale spíše obavy z toho, co už se nikdy nestane a nikdy nebude.

    Tento strach jsem já v sobě s pomocí průhledných pavučin, které jak řetězy svazovaly mé srdce, potlačil a proto jsem na všechny ostatní hleděl jako zvíře. Nezúčastněným pohledem bytosti, která necítí lítost, dokonce ani bolest. Jak kudlanka jsem požíral jejich pohledy, vysedával jsem dlouhé hodiny před klecí a nesnažil se je ani trochu zachránit.

    Před lékaři jsem hrál dlouhé hodiny tragédii jednoho zmařeného života a vstřícně jsem jim na jejich věčné otázky odpovídal to, co chtěli slyšet, jen abych z tohoto domu byl pryč. Bez oné bytosti v rohu jsem zde byl totiž docela sám a ten pocit samoty pomalu užíral mé rozřezané tělo.   

Čtvrtek

 Zítra mě pustí domů. Oznámil mi to lékař dnes ráno. Stejně jako mnoho lidí pocítí při této zprávě obrovskou radost, stejně tak já jsem necítil nic. Jen slova pavouků v mém mozku mi zabránila, abych neřekl: „A co má být?“

Pátek

    . . . a pátek nešťastný je den . . .! Tato slova mi zněla v mozku, když jsem hleděl z okna, po kterém stékaly kapky deště.

    Vrátili mi mé oblečení, které dokonce zbavili i krvavých skvrn, spolu s jizvami na mých rukou jediné to památky na můj čin. Poslali mě domů. Bez radosti i strachu o můj život. Pro ně jsem byl jen další zoufalec, který se zde stejně dřív nebo později zase objeví.

    Když jsem stál na vrcholu kamenných schodů, které mě dělily od další sebevraždy, ozval se za mnou křik. Z hluků, který se rozléhal jsem uviděl podivnou bytost běžící ke mně a volající hlasem, který jsem tak dobře znal z nočních rozhovorů: „On nesmí odejít! Nesmí odejít! Udělá to znovu! Zastavte ho! Ach bože, nedovolte mu to!“

    V ten okamžik se do mého srdce zařízlo tisíce žiletek a krev prýštila z celého povrchu mého těla. Jen můj pohled zůstal jasný. V okamžiku, kdy jsem se řítil dolů ze schodů, zahlédl jsem na stropě nad sebou sedět onoho pavouka, který mi tvrdil, že smrti se bát nemusíme.

    Teď tu seděl, smál se a doslova se pásl na mém obrovském strachu ze smrti, který se dostavil až v posledních vteřinách mého života . . . Při pádu ze schodů jsem si srazil vaz a na místě zemřel.

    Co dodat?