OPĚT V AKCI

Robert Staněk seděl za stolem v restauraci a prohlížel si časopis. Přitom nenápadně sledoval o několik stolů dále sedícího muže. Přehlédl ostatní hosty v restauraci a do mikrofónku v límečku košile šeptem řekl: „Zatím to nevypadá na to, že by se tu měl     s někým sejít.“

„Třeba někdo teprve přijde,“ ozval se v mikrosluchátku, co měl v uchu,  hlas Richarda Koláře, který seděl před restaurací v autě.

  Uběhlo několik minut. Sledovaný muž stále seděl a popíjel kávu, přičemž si četl noviny. Do restaurace přišlo několik nových lidí. Pátravě se na ně zadíval a přitom se   v mikrosluchátku ozvalo: „ Tady centrála. Voláme Deltu jedna a dvě. Okamžitě přerušte sledovací akci. Budete vystřídáni Deltou pět a šest.“

„Tady Delta jedna. Rozumím,“ řekl Staněk šeptem a pohybem ruky přivolal číšníka.  Při placení si všiml, jak o dva stoly dále usedá jeden z jeho kolegů.

„Okamžitě se přesuňte do ulice V polích číslo čtyřistapadesáttři. Je nutné zajistit ochranu Kláře Noskové. Dopravte ji okamžitě do úkrytu. Je v ohrožení života. Nemá    o ničem tušení,“ oznamoval hlas operačního důstojníka v centrále.

„O co přesně jde?“ zeptal se Kolář.

„Podrobnosti nemůžu sdělit,“ zněla odpověď.

Za okamžik jeli velkou rychlostí směrem k oné ulici, která nebyla příliš vzdálená. Netrvalo dlouho a spatřili  několik velkých paneláků.

„Teď zahni doprava. Ta ulice bude někde támhle, jak jsou ty obrovský paneláky,“ řekl  Staněk při pohledu na elektronickou mapu na palubní desce.

„Jo,  právě jsme do ní vjeli,“ konstatoval Kolář.

„Hele, to bude támhle ten největší panelák,  to bude to číslo.“

„Sakra. To vypadá na dvacetipatrák.“

  Dojeli na parkoviště před oním panelovým domem a zaparkovali na prvním volném místě.

„Centrálo. Tady Delta dvě. Jsme na místě. Je to mnohapatrový panelák. Bude nám chvíli trvat, než ji najdeme. Bude vlastně vůbec doma?“ zeptal se nakonec Kolář.

„Měla by být. V práci není. To máme zjištěno,“ zněla odpověď.

Vystoupili a chvatným krokem došli ke vchodu. U něho se zastavili. Oba zkoumali  desítky zvonků.

„Tady má zvonek,“ řekl náhle Staněk a ukazováčkem jej stiskl.

„Jak se jí představíš?“

„Třeba  jako pošťák.“

„Hm. Vskutku originální. A hlavně zazvoň dvakrát.“

„Už se stalo.“

Ani po opakovaném zvonění se nikdo v mluvítku neozval.

„Delta jedna centrále. Asi není doma,“ hlásil  Staněk.

„Pošleme vám na mobily její fotografii. Neparkuje někde před domem modrá Octavie značky ABC 12 13?“

„Zjistím to. Několik modrých aut tu parkuje,“ řekl Kolář, když se vrátil  zpátky k parkovišti.

„Jo, to auto tady je,“ hlásil zanedlouho.

„Na chodbě je rozpis. Zjistím, ve kterém patře bydlí. Podívám se nahoru. Počkej tady,“ rozhodl Staněk a za několik minut jel výtahem do pátého patra.  Kolář si sedl   na lavičku a zadíval se na konec paneláku. Znovu přepočítával patra a vyšlo mu jich opět dvacet. Pak pohlédl na vchod. Dva saniťáci vynášeli v doprovodu ženy někoho  na nosítkách. Chvíli je sledoval. Pak se opět zadíval na panelák. Ve stejnou chvíli se  v mikrosluchátku ozval vzrušený hlas jeho kolegy.

„Odvážej ji do nemocnice v tý sanitce,  co stojí venku. Zrovna mi to řekla její sousedka. Jsem hned dole!“

„Zrovna odjela. Už je na hlavní!“ informoval ho a sledoval, jak sanitka za houkání jede po silnici. Okamžitě se rozeběhl k zaparkovanému autu. Za okamžik v něm seděl a couval ke vchodu,  ze kterého vybíhal Staněk.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI