Pohádka jak má být

Žil byl jeden princ. Byl typickým představitelem své třídy: Slušivé plavé vlasy se mu vlnily podél obličeje, který by ani nejsveřepější kritik nemohl označit jako šeredný. Celek doplňovaly blankytné oči a vypracovaná postava. Prostě pohádkový princ jak vyšitý.

Jen co překročil osmnáctý rok, zavolal si ho tatík do audienční síně.

„Bobe,“ povídá mu, „je čas pomýšlet na ženitbu.“

Princ Robert se kysele zašklebil. Ne že by to nečekal, koneckonců měl osm starších blonďatých kopií, které musely absolvovat to samé, ale oslovení ´Bobe´ mu nepřipadalo příliš důstojné.

„Bobe,“ pokračoval s pokyvováním pan král, „musíš si najít nevěstu hodnou tvého postavení.“ Zatímco se král odmlčel, aby dodal svým slovům na důrazu, princi prolétly hlavou vzpomínky z dětství. Malá postava marně se deroucí k lavici na večeři, drobný obličej vyválený v blátě, osm potměšilých blonďatých hlav křičících „Bobíku, Bobíku, zůstaň u dudlíku….“

Pěkné postavení.

Trpělivě si vyslechl otcovu přednášku a s nacvičeným chápavým výrazem vše odkýval. Obsah byl stručný: V dědické linii na něho nezbývá víc než malá lovecká chata kdesi na konci království. Takže jestli chce vlastní panství, musí ho vyženit. Měj se hezky, už abys vyrazil.

Tak vyrazil.

Věrný kůň, ostrý meč a něco peněz mu dělaly spolehlivý doprovod.

Po týdnu vytrvalé jízdy konečně dojel do krajiny, která vypadala nadějně. Krávy byly vypasené, vesničané tlustí a růžoví a král měl jedinou svobodnou dceru. Neváhal a nechal se uvést na hrad.

Princezna byla spanilá a půvabná, blonďatá a modrooká. Jak také jinak. Jmenovala se Dobromysla, ale princ se tím pitomím jménem nenechal odradit. Chvíli se jí dvořil, nosil jí kytky a skládal básně. Přirovnával její oči k pomněnkám a vlasy k tekutému zlatu. Nebylo to nijak originální, ale princezna roztávala, mrkala černými řasami a špitala „Ach Bobe…“

Když král viděl, že jeho dcera není vůči krásnému mladíkovi nijak chladná, povolal si prince k sobě.

„Bobe,“ začal familiárně, „jsi už skoro můj zeť. Ale přece jenom, co vlastně máš? Koně a meč. Obojí má svá nejlepší léta za sebou. Chápej že nemůžu dát Dobrušku každému jen tak na potkání. Abys ji získal, musíš splnit jeden úkol. Jeden jediný úkol a princezna je tvoje i s královstvím.“

„Cokoli bude v mé moci…“ prohlásil velkomyslně princ a přemýšlel, s čím se král vytasí. Drak? Baba Jaga?

Napjatě poslouchal. A doufal, že se přeslechl.

„Rok musíš sloužit v mém království a přijmout každou cenu, která ti bude nabídnuta výměnou. Každou,“ zopakoval král. „Jestli to vydržíš, Dobromysla bude tvá. Musím přece zajistit, aby můj následovník byl dostatečně obětavý,“ dokončil, když vyděl princův šokovaný výraz. „Tak hybaj hybaj, Bobe.“

A princ šel.

Putoval od stavení ke stavení, všude nabízel pomoc a všude pracoval. Vynášel smetí, kydal hnůj, plevelil zahrádku a dojil krávy. Pracoval do roztrhání těla. Za svou službu dostával sem tam zlatku, sem tam večeři. Ale jak čas plynul, vesničané si dobře všimli že nikdy nikomu neodmítá, a tak princ brzy čistil záchody za dobré slovo, kosil trávu za vlídný úsměv a všemožně se dřel prakticky zadarmo.

Jednoho dne došel ke stavení na kraji lesa. Bydlela v něm mladá vdova a hned mu ukázala rozrytý záhonek.

„Chodí mi sem divočák,“ postěžovala si. „Jak mám něco vypěstovat, když všechno zničí?“

Princ jen rezignovaně kývl a beze slova se vydal do lesa. Už dělal horší věci.

Trvalo to dva dny, ale nakonec se ze zeleného hvozdu vynořil špinavý a potrhaný princ s kňourovou  hlavou na zádech. Dívka se na něho vděčně podívala, ale pak uhnula pohledem a sklonila tmavou hlavičku. „Nemám nic,“ řekla v rozpacích. „Jediné, co ti mohu nabídnout, jsem já sama.“

Za jiných okolností by princ samozřejmě odmítl, ale měl dost té nevděčné dřiny a koneckonců, musel přece přijmout každou nabídku, že?

Dívka byla pěkná, čistá a voněla.

A princ se postaral, aby nelitovala.

Když pak leželi zpocení vedle sebe, dívka se opřela o loket a povídá:

„Víš, Robe, musím ti něco říct. Nejsi první, kdo tu takhle otročí. Vždycky přijde nějaký mladý šlechtic, král ho chvíli nechá vrkat a pak ho pošle pracovat. A až uplyne rok, řekne princezna, že už ho nechce. A tak to jde dál a dál…“

Princ ztuhl a přimhouřil oči. Začalo to dávat nepěkný smysl. Zaťal zuby, popadl meč a vyběhl z chalupy, sotva na sebe nasoukal kalhoty. Hned si to pelášil na hrad. Bez vyzvání vtrhl do královy ložnice a zuřivě zatřásl starým mužem.

Král se při pohledu na polonahého a ozbrojeného prince rozklepal strachy.

„My jsme nemysleli nic zlého!“ začal se blábolit. „Chtěl jsem pro Dobrušku to nejlepší!“

Z vedlejší komnaty sem přiběhla Dobroslava v růžové noční košili a vrhla se princi k nohám. „Vezmu si tě, vezmu, jen tu nedělej scénu! Udělám cokoli, Bobe…“

To oslovení byla poslední kapka. Princ se rozmáchl a levým hákem poslal krále k zemi. Odkopl plazící se princeznu, odhodil meč a vyšel ven.

A to je konec.

Dopadlo to, jak to dopadlo. Princ dožil dlouhý život v lovecké chatce úplně na kraji otcova království. Objímal tmavovlasou vdovičku, co mu sladkým hlasem říkala Robe a rodila roztomilé děti.

Prostě happy end.