V kruhu

Halím své smutky do prostěradel nocí

měla jsem milovat a svítit bělostí žen

teď hledám přes vrstvy prachu a mozolů

tu něžnou ruku, kterou dříve hladila žena

to jsem ještě dokázala plakat až do spánku

ale slzy mi ztěžkly a proudy vryly vrásky do tváře

Už ani nevím, je-li slunce nad černým oblakem

pod kterým žijem, pro který umíráme

znám jen šibeniční ticho a klapot krkavčích zobáků

který zrychluje krok i dech

Když zakrákali poprvé, ještě jsem měla sílu

utíkala jsem - jedno kam - jen dál od šibenic

doufala jsem, že můj smutek tam zůstane pohřbený

ale místo toho jsem jej táhla sebou jako těžký ranec

a čím jsem byla dál, tím víc mi podlamoval kolena

Cestou zpět jsem potkala koně tak vyzáblého

že jsem ho krmila svým posledním chlebem

šel se mnou ještě dlouho potom

a bylo nám krásně v té společné, tiché bolesti

byli jsme jako jeden

Naučila jsem se nelpět na věcech, sebraných cestou

ale ještě nejsem tak otupělá, abych nelpěla na živých

dokonce ani ty neživé si stále nedokážu vyrvat

tak smývám svoji krev cizí krví a tiše se modlím

aby nám bylo odpuštěno, že neumíme odpouštět

vždyť  nejsme schopni rozeznat den a noc;  život a smrt

a svůj stín už jen sotva dostihneme