Kam kráčíš, člověče?

I .

Sedím na složené dece, opřený zády o haldu kamenné suti a pozoruji stíny na ruině zdi. Doprovází je divoký tanec plamenů. Oheň se rozhořívá čím dál tím víc a já si neblaze uvědomuji, že jsem to s přiloženým dřevem poněkud přehnal.

Rozpálené nohavice mne nutí abych si poodsedl o něco dále, to se však nelíbí ostatním částem těla, do kterých se nesmlouvavě pouští noční chlad.

Zvláštní nepříjemný pocit pomalu ukrajuje ze zásob mé odvahy a na mysl přichází kontrast dvou skutečností. Suché reality všedního dne a reality noci. Paní plné dojmů vyburcované fantasie, která nám pod rouškou tmy nabízí mnohdy falešnou hru myšlenek a pocitů.

Chladný vítr se opírá do zbytků trámoví. Cítím ho, vidím ho, vnímám ho všemi buňkami těla.

Přede mnou leží láhev rumu. Přikládám ji k ústům a cítím to hřejivé dráždění. Smysly se pozvolna otupují, představivost se bouří.

Zase ta zima. Chce to opět přiložit.

Nepříjemný pocit samoty, nejistoty a strachu se stupňuje. Ze všech stran mne obklopují vlhké zdi sklepení porostlé mechem. V jedné ze silných hradních zdí zírají dva otvory, které kdysi bývaly okny.  Jsou jako dvě dutiny po oslepených očích. Naproti nim pak pozůstatek vchodu, lemovaný gotickým obloukem. Jedna část stěny je propadlá, místo ní je zde pouze zával. Zbytek stropu tvoří klenba, která nebudí příliš důvěry. Spoje mezi jednotlivými bloky klenutí, se staly dávno minulostí a oni samy teď vypadají, jako by byly pouze naskládány na sebe.

Nechutný průvan. Podivné zvuky, které díky němu vnikají kdesi v hradních rozvalinách, mi chvílemi nahání husí kůži.

I když místnost sama je dnes pod úrovní zasypaného nádvoří, pod okny zeje propast skalního srázu na kterém se bývalé sídlo tyčí. Pravděpodobně zde ani sklepení nebývalo. Možná právě tady byly nejteplejší a nejútulnější panské pokoje. Teď však ze tmy sálá pouze syrový chlad a stěny zdobí vlhká plíseň.

Brrr….Chce to hlt rumu…..

Mozek si začíná dělat co chce. Ze tmy se začínají nořit postavy již dávno mrtvých. Zapomenutí a odstrčení na smetišti dějin. Jaké asi příběhy psala ruka času?

Venku prší. Hukot větru a šum deště se spojují v temnou kulisu. Na nos mi spadla kapka vody ze stropu. V rohu místnosti je slyšet zvuk sypající se suti.

Chce to hlt rumu……

„ To byl ale blbej nápad přespat sám v ruinách a ještě za takového počasí!“

Ponurost místa zatím nedostoupila vrcholu. Půlnoc se blíží. Mezerami v oknech vidím obrysy stromů prohýbajících se pod náporem bouře. Oheň se divoce zmítá ze strany na stranu a žádá další potravu. Jestli se nepodaří usnout, dříví do rána nebude stačit. Na spánek zatím není ani pomyšlení. Snad pomůže rum.

II.

Jak šílené se někdy může zdát bytí. Pospíchat raním sajrajtem a mrznouc, honit minuty abych naplnil ten nenasytný koloběh života. V polovědomí se zařadit do hustého davu nevnímajících a doufat, že si snad někde sednu a doženu alespoň několik minut spánku klimbáním na přecpané sedačce metra. V hlavě se mi chaoticky honí změť neuspořádaných a nesouvisejících myšlenek, které skáčou z jednoho tématu na druhý. Podobá se to snu, ale tento je prosycen bolestí skutečnosti. Má hlava je naplněna zmatenými pocity jako pouťový balónek – stačí jen uchopit špičatou jehlu a ……možná by byl klid …. Ne!!….musím zahnat

šílené myšlenky a zařadit  se do suché reality, povinné skutečnosti stereotypu, kterou jsme si sami pro sebe vytvořili. Pod hesly civilizace a pokroku se řítíme ve vlaku bez strojvůdce.

Ale možná, že zde přeci jenom někdo je, možná že někdo bez našeho vědomí tahá za nitky našich citů a řídí naši vůli uměle vypěstovanými potřebami. Co by asi člověk ztratil kdyby ty vazby zpřetrhal a vzepřel se vsugerovanému jsoucnu, vytrhl se z pavučiny předpisů, zákonů a chtíčů dnešní doby, kdyby konečně začal toužit po něčem přirozeném. Pak by ho asi ostatní vyvrhli jako nesvéprávného. Byl by bláznem, byl by šťastný.

Rok co rok, den co den a hodinu po hodině provádím takřka totožný koloběh činností, kterými vyplňuji svůj úděl. Třetina života patří zaměstnání, třetina spánku a o tu třetí mě okrade nenasytný aparát státu. Jako náhražku skutečného života mi předhodí média, která neslouží k ničemu jinému, než k otupění vnímání pomocí všudypřítomných reklam, a které se snaží  uchlácholit naše touhy předhazováním šťastných lidí ve šťastných filmech, nebo vždy vítězících násilníků, kteří zastupují samozřejmě tu nejsprávnější stranu. Mezi tím nám občas loutkové politické divadlo předvede sem tam nějaký ten štěk.

Ještě tak před deseti lety jsem si myslel, že mě patří svět. Bezstarostné mládí vyplněné kamarády, zpěvem, pitím a vírou v budoucnost. Budoucnost, která mi měla přinést štěstí a úspěch.

Peníze, zaměstnání, úřady a daně pro mne nehráli žádnou roli. Hlavně, že jsem se měl za co najíst, za co napít a kde vyspat. Čas od času mne zlákala nějaká ta protestní akce o kterých jsem sice neměl příliš páru, ale jejíž vzrušující atmosféra byla magicky přitahující.

          To vše postupem času uvadlo jako podzimní listí. Zbyly pouze holé větve, potaženy námrazou doby a ohýbající se ve větru nutnosti.

          Zapadl jsem do průměru, skončil v davu. Na triku ženu, dvě děti a dosluhující pekáč, který bylo čím dál tím víc těžší uživit. Na zdi skromně zařízeného panelákového bytu vysokoškolský diplom, jako památku na průbojnou dobu rebelů, kdy ještě byla síla a chuť něco dokazovat.

Všechno odhodlání semlel čas. Jako stroj jsem se nakonec podřídil vnucenému bytí. Zavalen dluhy, s rozvodem na krku a s vyhlídkou plebejského otroka mi nezbývalo nic jiného, než se pomalu propadat do bahna života.

Kdesi v hloubi ve mne ale přeci jenom zůstala skryta malá myšlenka, malá jiskra, která stále žhnula. Den ze dne sílila. Čím víc na mne doléhala otupělost, tím víc ve mne rostla touha po svobodě, touha po opravdové volnosti, po totálním odpoutání všeho co mne svazuje. Ta síla, ta energie přibývala s pokusy ji uhasit a hrozila každým okamžikem vybuchnout. Ten den, kdy se mělo vše zlomit, ten den měl už brzo přijít…..

III.

Láhev se pomalu, ale jistě vyprazdňuje, myšlenky a svět kolem začínají divoce vířit. Ze stěn opět začínají vystupovat podivné postavy představ. Oheň skomírá. Přikládám poslední zbytek dřeva. V nedaleké vsi bije půlnoc. Kousek ode mne se ozve zvuk. Mráz běhá po zádech  a poslední zbytky rozumu bojujícího s démonem alkoholu jsou zmobilizovány. Všechny smysly mám  napnuty k prasknutí. Očima upřenýma na tmavé místo v rohu místnosti se snažím v kombinaci se sluchem poodhalit pravý důvod vyrušení. Další zvuk, tentokrát  na zbytcích nádvoří. Jakoby někdo, nebo něco shodilo kámen z výšky. Třeba se sám uvolnil, nebo taky ne. Rozum se snaží najít racionální vysvětlení, ale divoká představivost je v současných podmínkách mohutný soupeř. Navíc má logika hendicap alkoholu.

Toto místo se mělo stát útočištěm před celým mým životem. Zde jsem před mnoha lety prožíval jedno z nejšťastnějších období, čas nespoutané svobody a volnosti. Tady kraloval pocit absolutního odpoutání od civilizace. Tady jsme házeli všechnu tíhu starostí za hlavu. Tady bylo víkend co víkend naše Eldorádo…

Vše se ale mění…místo?..nebo spíše já? Možná je to nejspíš tím, že jsem na takovém místě sám a navíc v noci.

Romantika ustupuje strachu.

Strach ruku v ruce s depresí vyhání adrenalin do neuvěřitelných hodnot. Je tu zase ta myšlenka. Kdyby tak šlo přehodit život jako výhybku a namířit ho jiným směrem. Vrátit vše zpět a napravit chyby. Přepnout ho jako přepínač na jiný obvod. Nenastaly by ale zase jiné omyly? Nebo ho rovnou vypnout. Vypnout ho! Skončit to! Ta myšlenka už nebyla tak nereálná. Už se nezdála tak bláznivá. Jako by nabízela řešení na všechny důvody mého útěku…

Poslední hlt rumu.

Láhev je prázdná, konec s pitím.

Život je prázdný , konec s…

Zem se motá pod náporem alkoholu a emocí, je problém udržet stabilitu. Stačí ale jenom kousek, jen pár vratkých kroků k těm prázdným očním důlkům po oknech. Jeden pohled dolů. Svět se najednou zatočil. Chvíli vidím hvězdy, chvíli zase zem, chvíli hradní zeď, jak se vzdaluje. Bože, ta se ale rychle vzdaluje…

IV.

„Hej … Prober se ty neznabohu“, čísi hrubý štulec mne přivádí zpět na svět. Otvírám oči a vidím před sebou skoro bezzubá ústa. Smrad zkaženého, hnijícího masa linoucí se z jejich dutiny mne naplnil hnusem. V těsné blízkosti nade mnou se šklebí odporná zjizvená tvář jakéhosi stvoření, jenž se snad pouze po narození mohlo nazývat ženou.

Nový kopanec „Vstávej už konečně ty dobytku… Tak ty sis myslel, že se mně takhle zbavíš? Svojí Magdalény, která se o tebe tak starala, zatímco jsi dělal dluhy. Klidně si chcípni když chceš, ale až vše vyrovnáš, já takové dluožné dědictví nechci.“

Vytřeštil jsem oči. Kde to jsem, proč, co se stalo?

Chtěl jsem se otočit, ale mohutná bolest v pravé paži mi to částečně znemožnila.

To co jsem zahlédl mi stačilo. Mé šaty se změnily v jakési nechutně špinavé a smradlavé oblečení podivného střihu. Boty zmizely úplně. Nad hlavou se tyčí mohutná skála, na jejímž vrcholu stojí trosky…Ne proboha?! Stojí tam neznámý hrad v plné své kráse minulosti.