Poslední večeře?

večeří se

záhybně šero krouží stolem

"a nyní ticho noste

v hlubokých mísách s exotickými květy

ať po něm chuť roste!"

poručil jim rýmem

samotu prý nelze pokrájet na rybičky

a rozdávat ji k dobru invalidům v ulicích

(dokonce ani stařence odvedle,

co si potmě odkašlává minulost do skleničky

jako nějakou tuze závadnou věc)

a plnými ústy labužnicky dodal:

"paměť je v půstu vzpříčená kost

a mrcha hlad ty nejlibovější plátky vždy zamrazí

naschvál až na samý konec"

přítomní pak zvesela do sebe obraceli víno

s rubínovou příchutí vyčpělého slunce

a za prahem vědomí 

v nich vášnivě tekly sliny

"vymyslel jsem novou hru vážení

jedna z mých dvanácti podob

možná ta s fotogenickou kůží vzadu

mě zítra zradí

a ta s lítostivýma očima

zase bez úkladů tělo i krev v sobě zapře

a to hned natřikrát!"

už jim nic nezazlívám?!

ptal se sám sebe s uspokojením

jen chlad 

a purpurový soumrak

zůstal s ním v zahradách

co nevidět se nad vyhaslým městem

nesouměrně vyrojí hvězdy:

přemýšlel čeho se nejvíc bát

ne snad té Noci 

kterou zvířený mnohostěnný krystal Přece

se točí po hranách

a mezi prsty proplétá svou obvyklou ironií

tak stále stejnou nit

až na rtech těch zježených tváří všude kolem

chvíle užasle zatrne:

sladko je zamířit

teskno zabít?