3 ,,milostné" povídky

  Bez dechu, bez peněz, bez jakýchkoliv představ se ocitl na pokraji pódia. Kdybyste to nevěděli bylo mu dvacet. Znalo ho pár lidí - připadalo mu, že každý. Spousta lidí mu říkalo ahoj, jak se to dělává, ale kamarádi?
  Ocitl se na pódiu. Být slavný? Ne to nechtěl. Vlastně ani nebyl, ale nelíbila se mu ani ta možnost, která se kolem něho sem tam mihla. Na tom pódiu nakonec nebyl tím, koho ostatní fotili. Fotil i on. Fotil lidi. Lidi kteří ho nezajímali, který se nezajímali o něj. Koukal na jejich fotky a uvažoval o nich. Sledoval jejich výrazy. Vnímal pohyb ve kterým je zachytil a přemýšlel jestli to, co si o nich myslí je pravda. Většinou si o nich myslel jedno a to samé. Smažky. Jo hele ten je dobrej. To je kočka. Fuj. Debil. Starej herák. Pernikář. Blow me... Jo jasně že věděl, že první dojem není všechno.
  Nebyl už sám. Nikdy sám dlouho nevydržel. Nedokázal by žít. Bral by na sebe identitu lidí kolem a nedokázal by být sám s sebou. A tak chodila s ním. Protože to věděla a milovala ho a on miloval jí. On fotil lidi a ty ho neznali. Tak to bylo a mělo to zůstat.
  Ten den se měl sejít s Člověkem. Chtěl ho vidět, ale pochopil, že si po té době co se neviděli, už nemají co říct. Ale i přesto se těšil. Nechal si mozkem proplouvat bušivé zvuky a vyhlížel Člověka. Přišel a vypadal furt stejně. Začali mluvit. Sypali na sebe spoustu slov. Staří přátelé. Možná ten rozhovor měl i smysl, ale nějak jim oběma unikal. Sem tam to proložili větou, které se říkají vždycky. Škola, kámoši, drogy. Vlastně to jediný bylo podstatný. Člověk řekl, že sem tam bere. Fotograf nebral. Nesměl a nechtěl, ale snil o tom a vzpomínal. Fotograf nevěděl, proč Člověk pochopil větu, že on a ona neberou jako divnou. Možná mu připadal jako vyjetej. Asi si o něm Člověk myslel, že kecá a že si před chvilkou něco šňupnul, šlehnul, vinhaloval a všechno to zapil absintem, ale bylo mu to jedno. Věděl, že s tím nic neudělá a že kdyby něco řekl, tak by si Člověk myslel že lže. Věděl o sobě, že je čistej a to mu stačilo. A věděla to i ona a on věděl že to ví.
  Po rozhovoru se rozloučili. Fotograf šel fotit a Člověk šel brát. Kdo nebere s náma, bere proti nám. Nakonec se Fotograf se svou přítelkyní ocitl v jejich apartmá - čtyři holé stěny. Možná tam bývala dříve nějaká účtárna, kde se prali špinavé peníze. Špinavé peníze za čisté mlíko. Ta továrna kde zrovna byli totiž dříve stáčela mléko do sáčků ze kterých se uvolňovali do mléka toxiny, ale podstatný byly přeci ty sáčky. Měli jsme sáčky a byli jsme stejně dobrý, jako na západě.
  Oba si lehnuli na pečlivě v rohu nachystané spací pytle a karymatky. Zapálili svíčku a pomalu usínali. Ve světle svíčky mohli vypadat jako jeden člověk. Byli jeden člověk. Dunivá hudba vibrovala s jejich těly a se vším, co tam bylo. Fotograf neusnul. Miloval se s hudbou a dával pozor na svou přítelkyni. Hladil ji po spáncích. Možná by to chtěl naopak, co už na tom sejde. Věděl, že mu je dobře a nechtěl to měnit. Usnul.
 
------------------------------------------------

  Jako jindy se poflakoval ulicemi velkoměsta. Představoval si jak ho nikdo nezná, že může být kým chce. Mohl být slušňáčkem a premiantem. Mohl balit špeky prezidentovi a podpalovat je ruličkou z tisícovek a tykat mu do volů. Mohl balit a nabalovat. Není to těžký najít hezkou holku ve velkým městě. Vlastně ho to nikdy předtím nenapadlo. Tolik ženskejch a každá mohla bejt jeho. Líbili se mu mladší. Věděl to o sobě. Přikládal to nedostatku vztahů v mladším období jeho života, ale věděl že není úchyl. Nedokázal by udělat nic s čím by ten druhej nesouhlasil. Stejně na to neměl. Všechno si jen představoval. Viděl ty pohledy, který ho probodávaly. Chodil raději rychle a očima hltal všechno co stihnul a všímal si naprosto všeho. Poslouchal hlasy kolemjdoucích. Jednou se přistihl, že za celý den nepromluvil ani slovo i když prošel skrz celé město do knihovny, do školy, pak nakoupil a šel zpět. Ale nevadilo mu to. Jen mu to bylo líto. Na střední byl nejveselejší člověk z ročníku. Nabaloval holky. Mladší samozřejmě. A celkem mu to i šlo. Bavil se s nima. Měl spoustu kamarádů. Chodil na párty. Chodil do hospody a jezdil na vandry. Ale teď? Byl sám se sebou. Měl jen vzpomínky a ticho. Ale kupoval si věci a ty ho rozveselovali. Na holky ale myslel každej den. Nešlo to na ně nemyslet. A jednou, když takhle spěchal ze Šalďáku na Benešák z Benešáku na Soukeňák tak zjistil, že ho už po několikátý sleduje pár nenasytných očí blejskajících jak diamanty ze tmy. Zapadli do hospody. Nic neříkali. Nebyli zvyklí mluvit. Nějakej debil je vyrušil a požádal o přesednutí. Vyrušilo je to. Začali konverzovat.
  Bylo to divný plnit si svoje sny na veřejnosti. Hovořit s někým o kom jste snili. Ona byla mladá. Snad až moc mladá, ale krásná. Vyvržená na okraj. Zdálo se mu jako by ji už v životě viděl a jako by se už do ní kdysi byl zamiloval. Měla krásnou pěšinku protínající dlouhé vlasy které splývali podél její hubené tvářičky. Vzadu na hlavě měla vlasy zkrácené ke krku. Museli byste ji vidět. Takový ten typ týnejdžra, co chce vypadat. Rozkošná roztomilá a křehká. Řekl, že by chtěl být malířem a namalovat její krásu na papír, aby si ji mohl vklidu prohlížet celé dny a hodiny. Nebyla to vynucená lichotka - šlo to samo. Řekla mu že ho sleduje už několik dní. Ví kde bydlí a jak je sám. Že je jí to trapné a že toho nechá, jestli... Přerušil jí. Jeho ne pochopila. Chvíli bylo ticho a pak se smáli jako blázni. Zaplatil a vyšli do noci.
  Měli asi oba rádi noční procházky. Došli na hřbitov. Byl obrovský a temný. Učarovala je jeho hloubka a stromy, které se i bez filmových triků zdáli být živé až moc. Našli si lavičku v blízkosti hrobu s mnoha svíčkami. Štíhlé krásce problesklo na předloktí zabudované rozhraní silikonového datového implantátu. Ovinul ji svým pláštěm do kterého obvykle halil své tělo před lidmi. Spojili svá rozhraní a oddávali se společným proudům datových přenosů. Ve světle svíčky mohli vypadat jako jeden člověk. Byli jeden člověk. Teplo jeho pláště jí nakonec dovolilo usnout a on ji hlídal a hladil po spáncích a přemýšlel o tom, že teď konečně nebude sám. Věděl, že mu je dobře a nechtěl to měnit. Usnul.

------------------------------------------------

  Procházel se lesem. Bylo něco po půlnoci a on si právě dokázal že není srab. Že je machr a že se dokáže s věcma a s životem porvat. Zapálil si, aby se uklidnil. Vyšel z lesa a namířil si to k hranaté budově vodojemu. Z rachtajícího batohu vytáhl několik sprejů a skicář. Vystříkal se na hnusnou stěnu. Bylo to tam. Vlastně o nic nešlo. Žádnej problém. Zahodil trysky a dózy zase pečlivě zabalil do batohu. Zapálil si a v tom si všiml malýho světýlka uprostřed louky, která se rozprostírala pod vodojemem. Nachvilku si sedl a čekal jestli už po něm jdou. Jestli se světýlko začne přibližovat, nebo ne. Měl čas. Světýlko se nepřibližovalo.
  Ještě čekal a přemejšlel o zítřku. Teď když to všechno dokázal, jestli taky udělá i to, co ho už tak dlouho trápí a týrá. Jestli jí to dokáže konečně říct. Byla krásná. Jednou mu brečela na rameni. Měla problémy s rodičema. Bál se dokonce jestli ji vlastní otec nezneužívá, ale jeho představy se mu někdy vymykaly. Tekrát brečela a on byl Šťastnej, že je to právě jeho rameno, které je mokré. Jednou mu taky dala pusu. Jen na tvář. Ale on musel jít na záchod, aby se z toho vzpamatoval. Seděl tam tenkrát a možná plakal štěstím, možná tomu nevěřil a možná jen potřeboval další cigaretu. Zapálil si. Potřeboval to skončit. Potřeboval jí říct, že ji miluje a potřeboval vědět jestli má naději, nebo jestli už nemá stát na chodbách školy a pozorovat svou oběť a hltat každej její pohled a tvar. Byl napevno přesvědčenej, že jestli ho nemiluje tak nemá smysl žít.
  Světýlko poblikávalo a on se další cigaretou odprostil od jejích krásných očí a vydal se ke zdroji. Viděl nejprve dva stíny a něco bílého. Nebál se mimozemšťanů. Ale byli to nakonec lidi. Bílá konstrukce, která se za chvilku vynořila z mlhy byla dalekohled. Pozorovali město. Přivítali ho další cigaretou. Jemu už došli. Sledovali okna obrácená vzhůru nohama. On sledoval s nima. Hovořili o městě a o lidech. Do tváří si neviděli. Nepotřebovali to. Bylo jim divný proč se tam prochází. nevěděli že po nocích utíká z domova, aby si rozjasnil myšlenky na svou milou. Nemohli vědět že doma nemůže dýchat, že se tam dusí. Ani on nemohl vědět co dusí je dva, když musí koukat dalekohledem do oken cizích lidí a do oken noční oblohy. Kouřili a zapoměli přikrýt dalekohled. Ten se jim orosil a už neviděli jek se v okně do kterého koukali, miluje pár při světle panelákových zářivek. Jak nakonec zhasínají a usínají při svitu svíček. Vypadají jako jeden člověk. Možná byli jedním člověkem, ale oni už to neviděli.
  Nakonec se muži s cigaretami rozešli do svých domovů. I on šel. Měl jasnou mysl jako nikdy. Věděl, že jí to zítra řekne. Lehl si klidně do své postele a usnul.