Zatímco ty spíš

Chybí mi kategorie DOPISY A já nic jinýho psát neumím...

Zatímco spíš, z tvého okna skočil motýl. Po hlavě, se spjatými křídly. Noc jen tiše vydechla, vítr s černým šátkem přes oči přepečlivě uhladil pomačkaná křídla (a hrstku barevného pelu tajmo schoval do kapsy děravého pláště). Zatímco spím, vybrala mi plachá, podlá nedůvěra hubenými, špinavými prstíky tu trochu zbylé lásky z oddechujícího srdce. Aby se nebránilo, aby nekřičelo, dala mu lžičku nezralého máku na kostku cukru. Pro hlubší spánek, pro útěk k tanci, pro nevědění. Co zbyde v srdci bez lásky? Zoufalství fialové, trochu krve z rány a trochu chladu z cizích rukou. Bílé hlasy za sklem- "Byla to smrtelná operace. Nedýchejte, prosím, dokud neumřete." NEPUSTÍM SE! Chci dýchat!!!! Motýli se mi vrátí! Modromodro stojí za rohem a čeká na mé zavolání! Chci žít! Chci milovat! Ach, lásko! Skály žalem omývají místa, kde jsme se jich spolu dotýkali! Červené lano v úzkosti škrtí mladou borovici. Běž tam, zakřič z vrcholu skály, že to není pravda, že láska neumírá na první škrábnutí! Běž, běž! Ne, nechci se vracet zpátky, vím, že tu hnědou vázu s modrými puklinami už nenajdu a mapa světa už taky asi nevisí nad popelnicemi na oprýskané zdi starého domu, kam jsme ji zavěsili na naší vesmírné pouti létem noční Prahy. Vím, že je marná má touha zase přelézat plot vedle otevřených vrátek, tančit o půlnoci na Karlově mostě za doprovodu tří strun ručně vydlabané kytary, šplhat po hladkém platanu na polorozbořenou zeď drolící se do Vltavy jako tenkrát, protože jsi mi chtěl ukázat zářivou pampelišku, která nevinně a zlatě rostla z prachu štěrbiny v oloupané omítce. Chtěla bych znovu s tebou ruku v ruce zkusit vstoupit do obrazu, který vykreslilo zapadající slunce nad Hradčanama. Vpít se očima i srdcem do impressionistické oblohy a udělat ten krok přes zábradlí kamenného mostu a necouvnout jako tehdy. Miluji Tě. Ale smím to říkat jen šeptem sama sobě. Protože vím, že se díváš už do jiných očí, modrých jak hořce v náručí horského větru. Vím, že jiné dáváš vše, co můžeš dát, jinou provádíš světem malířů a snílků, pro jinou hledáš krásu všude kolem sebe, jiné líbáš ruce, když tě hladí po tváři...Co ještě vím? Že je těžké uškrtit svou vlastní bolest, že je těžké odpouštět a znovu milovat, ale jinak. Že je těžké znovu se projít místy, kde jsme byli spolu a udržet přitom své srdce tak pevné, aby se nezachvělo... Zatímco spíš, něco ve mně srůstá. Zatímco spím, něco ve mně roste.

---