NETYPICKY S LYŽEMI-2

Sjel jsem schodiště, přestože jsem to vůbec neměl v plánu. Stalo se tak  dokonce za nedobrovolné asistence pana Bláhy, který mně nehorázně křičel do obličeje. Po následném nárazu do zaparkovaného automobilu se pan Bláha přemístil na kapotu. Přitom urval  anténu a zmizel za vozidlem. Zjistil jsem, že se nacházím v kolmé poloze a konce lyží jsou zaražené ve vyskleném dveřním okénku automobilu.  A protože se pan Bláha postavil za vozidlem a netvářil se zrovna moc přátelsky, snažil jsem se z okénka rychle vyprostit. To se mi povedlo. Na sněhem pokrytém chodníku se lyže rychle rozjely. Předklonil jsem se jako zkušený  lyžař, který sjíždí kopec. Přitom mému zraku neunikla ta skutečnost, že pravá lyže je o dost delší než levá. Bylo mi to divné, ale došel jsem k názoru, že ani lyže si nemusí být podobné.

Díky tomu, že chodník se svažoval prudce dolů,  moje rychlost se stále zvyšovala. Přitom se náhle ozvalo rupnutí na mých zádech a já jsem pocítil, jak se mi prudce odepnuly kšandy. Nevím, jak se to mohlo stát, ale vymrštěné kšandy se zachytly           o větev stromu, která byla nad chodníkem. Byl jsem rozjetý, ale náhle mě něco nechtělo pustit dále. Ohlédnutím za sebe jsem spatřil napnuté kšandy, jejichž konec byl na větvi. A pak proběhlo mrštění nazpět. Ještě nikdy se mě nepodařilo zažít let            na lyžích pozadu. Netrval však dlouho a po nárazu do koruny stromu jsem za praskotu dopadl zpět na zem.

V rukách se mi poté objevila velká větev. Nebyl moc čas si jí prohlížet, protože lyže na ulici opět nabraly na rychlosti. O několik zaparkovaných aut jsem se nechtěně otřel a zpětná zrcátka byla poté natočena jedním směrem. U některých to vypadalo, že to byl pro ně poslední pohyb, co dokázala. Náhle jsem spatřil muže, který vylepoval plakáty. Lehce jsem se otřel o štafle, na kterých stál , ale mělo to kupodivu velké následky.

Muž se z nich katapultoval na plakátovací plochu, kterou zrovna natíral lepidlem a stal se na okamžik součástí plakátu. To už jsem i se štaflemi zdárně zatáčel za roh. Tam ale stála  telefonní budka. Kdyby zrovna nějaká paní neotevřela její dveře, tak bych i se štaflemi projel kolem ní bez úhony. Bohužel se ozvala rána a já měl na sobě naražené už i dveře.

Několik kolemjdoucích bylo zjevně překvapeno, když se jim naskytl pohled na vrávoravě jedoucího lyžaře, kterému ještě padaly kalhoty. Zároveň jsem na sobě měl štafle i dveře od telefonní budky. Takhle vymóděn jsem projel křižovatkou. Několik vyděšených řidičů nezvládlo při pohledu na mě řízení. A tak brzo do sebe několik aut narazilo a jejich řidiči sborově křičeli nadávky. To už jsem se snažil zabrzdit. Nepodařilo se mi to, načež  štafle s dveřmi zavadily o vystavené časopisy a noviny u stánku. Paní v něm byla zrovna lehce vyložená a za okamžik za křiku sjížděla mezi rozlétnutými tiskovinami svažující se chodník.

Má jízda se blížila ke konci. Spatřil jsem autobus a tušil, že nebude vyhnutí. Dveře byly dokořán a já jen sledoval, jak se k nim nezadržitelně blížím. Pokus předstírat normální nástup v té rychlosti s lyžemi a tím vším, co jsem měl na sobě,  prostě nevyšel.

Ozvaly se další rány,  během kterých jsem se nejdříve zbavil dveří a pak štaflí. Díky mně vznikla v autobuse valná hromada. Nějakým řízením osudu jsem se ocitl zavěšen nohama na tyčích, které se nacházely u stropu. Můj zrak dopadl na přístroj, do kterého se strkají lístky. V náprsní kapse jsem jeden měl a tak jsem jej zasunul do přístroje. Pak mne už tyče neudržely a spadl jsem na podlahu. Tedy spíše na cestující. A těm se to samozřejmě vůbec nelíbilo. Netrvalo to dlouho a prolétl jsem zadním sklem autobusu. Nebylo mi dopřáno klidu ani venku , protože dav naštvaných cestujících vyběhl za mnou. Za okamžik jsem začal v ponožkách utíkat a věděl jsem, že hned tak na lyže nevlezu.

KONEC