NA HRADĚ

Na obloze svítil měsíc a přes něj pozvolna proplouvaly mraky. V dálce se blýskalo a vítr šuměl v korunách stromů.

„Tak tu hlavně nedělejte kluci žádný voloviny. Jsem rád, že mi tady na hradě pomáháte a tak si tu klidně přespěte,“ řekl kastelán.

„Buď bez obav,  strejdo. Hrad určitě nezbouráme,“ mínil Lukáš.

„Staneme se na čas hradními pány,“ řekl s úsměvem jeho kamarád Mirek.

„Jen si dávejte pozor na strašidla,“ sdělil jim s úsměvem kastelán.

„No, to by byl zážitek,  nějaký potkat,“ mínil Lukáš.

„Já jsem tu kastelánem jen krátce, ale prý se zde tu a tam něco děje. Hlavně, že máte baterky. Určitě přijde bouřka a ve vesnici vypnout proud. A hrad bude taky bez proudu, tak abyste ve finále vy nestrašili na hradě!“

„My máme pro strach uděláno!“ prohlásil rozhodně Mirek

„ Uvidíme ráno. Tak se mějte,“ rozloučil se, nasedl na motorku a  rozjel se po cestě dolů k blízké vesnici.

„A hrad je náš!“ zvolal radostně Lukáš.

„Hm. Přespat na hradě a to ještě při bouřce. To bude teda klasická atmosféra.“

„Spíše se nic nestane a my si zazpíváme: Bílá pani šla už taky spát…“

    Obloha se zatáhla a byla co chvíli osvětlována blesky, které se zatím objevovaly v dálce. Vítr však stále zesiloval a brzo se hradem začala prohánět meluzína.

„Abych ti řekl pravdu, trochu mi začíná naskakovat husina,“ řekl Mirek a trochu zvětšil plamen v petrolejce.

„Ale. To už teda začínáš mít brzo strach. A je to vidět taky na tom, jak hraješ karty,“ prohlásil Lukáš.

„Škoda, že nemáme kameru. Nafilmovali bychom to tady!“

„A v hlavní roli by byl tvůj vyděšenej vobličej.“

„Hm. Jsi opravdu vtipnej. Hele, radši se chop kytary a něco si zazpíváme!“

„To není špatnej nápad!“ konstatoval Lukáš a vzal do ruky kytaru. A po chvíli počal prsty rozezvučovat její struny. Náhle se venku zablesklo a pak udeřil ohlušující hrom. Měli  pocit, že se hrad zachvěl.

„Hrome! To třísklo blízko!“ mínil Mirek.

„To sis přál, ne? Venku rozkácený živly a…“ Lukáš nedopověděl, protože se ozvala rána z chodby. Oba si vyměnili pohledy. Za oknem se znovu na několik dlouhých sekund zablesklo a zároveň rachotivě zahřmělo.

„To asi spadlo nějaký brnění,“ řekl Lukáš, ale neznělo to moc přesvědčivě.

„Půjdeme se podívat?“

„Tebe ještě nevopustila vodvaha?“

Hned nato uslyšeli plíživé kroky z chodby. Oběma náhle zatrnulo a přejel jim mráz po zádech. Kroky se přibližovaly. Seděli nehnutě  jako dvě sochy na pozadí rozsvěcujícího a zhasínajícího světla blesků. Hluk kroků, který zněl, jako by ten dotyčný měl na nohách obrovské železné boty, utichl před dveřmi místnosti, ve které seděli.  Lukáš si dodal odvahy a došel pozvolna ke dveřím, přičemž svíral v pravé ruce baterku. Ve světle dalšího blesku spatřil, jak se klika dveří pozvolna sklápí dolu. Mirek nevydržel napětí a vykřikl. Lukáš se jeho výkřiku lekl a odskočil od dveří, které se mírně pootevíraly. Pak roztřeseným palcem rozsvítil baterku a kývající se kužel světla dopadl na stále stejně pootevřené dveře.

„Rychle popadni židli!“ křikl na Mirka a ten váhavě vstal a došel do blízkosti dveří, které Lukáš prudce otevřel, přičemž svítil baterkou před sebe. Halogenový paprsek osvítil chodbu vpravo i vlevo, ale byla prázdná.

„Je tu někdo? To jsi ty, strejdo?“  zeptal se nahlas Lukáš, ale žádné odpovědi se mu nedostalo.

„Zamkneme se!“ vyhrkl Mirek.

„Ve dveřích není klíč!“ upozornil ho Lukáš a oba se rozkřičeli, když spatřili, jak se k nim přibližuje postava v bílém oděvu. Ta ale  vzápětí zakopla o povalené brnění a poté se s prostěradla vysoukal kastelán.

„Strejdo! Vyděsil si nás k smrti!“ řekl mu Lukáš.

„Oba jste přeci toužili potkat tady strašidlo. Tak jsem vám tu radost udělal!“  sdělil jim.

„Fuj! Nejvíc nás vyděsilo to, jak jste pomalu šel k těm dveřím. Lukáš vás chtěl praštit baterkou, ale když jste je začal votevírat, tak jsem zařval a on se lekl,“  řekl Mirek.

„Počkejte. Já nic takovýho nedělal. Až když  Mirek vykřikl, tak jsem sem došel v prostěradle.“

„Ale opravdu někdo šel pomalu po chodbě a pak vzal za kliku!“ konstatoval Lukáš.

„To myslíte vážně?“

 Venku oblohu rozčísl blesk,  během něhož zvuk hromu připomínal padající gigantické kamení. Zároveň se prudce rozpršelo a z hradu se ozvalo několik podivných ran.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI