Kónusy

V začouzené hospůdce snad páté cenové skupiny postavil vrchní na stůl polévku. Jeleni na zdech se sice olizovali v němé grimase (výčepní byl vášnivý nimrod a jeho hospoda vypadala jako zámecká lovecká síň), ale nebylo o co stát. Nevábný boršč lákal snad jen komáry k bruslení po zmrzlé hladině a taky se tak dělo.
Z nedalekého popelníku se skutálel už dávno vyhaslý nedopalek po ušmudlaném ubrusu s vyšisovaným nápisem Gambrinus až k okraji stolu. Stačilo jen lehce drknout do stolu a dopadl na zem mezi tři nohy. Jedna patřila stolu, druhá k židli a třetí patřila Karlovi. Díval se chvíli na vlnitou hladinu, pak na nedopité pivo, zase na polévku, zase na pivo... Vybíral dlouho skelným pohledem až se rozmyslel pro pivo. Hlad je přece převlečená žízeň.
Patřil sice mezi místní štamgasty, ale většinou seděl sám. K stáru se z něj stal pěkný morous, s nikým se nebavil, jen věštecky hleděl do svého půllitru a poslouchal ostatní. Nikdy neřekl víc než pár slov.
Ten den se hospoda poměrně zaplnila, mimo jiné přišel i Milan, mladík z města co se sem přiženil. S Helenou se poznal náhodou ve městě vzdáleném dvacet kilometrů odtud, když jela, jako obvykle z práce na kole a málem ji srazil svou naleštěnou Škodou 120 L. Bydleli spolu v baráku po rodičích, on si našel práci v místním JZD.
„Dlouho jsi tady nebyl“, zahlaholil kdosi ze sedícího hloučku směrem k přícházejícímu Milanovi.
„To víš manželské povinnosti“, otočil Milan oči v sloup, aby upřesnil svůj vztah k nim.
„Minulej tejden byl náročnej. V pondělí kino, ve středu divadlo a v pátek jsem se musel účastnit tréninku házené - povinně“, zdůraznil.
„Helena je na mě poslední dobou nějak náročná.“
„Tak to udělej jako já za mlada, utáhni jí kónusy“, ozvalo se nečekaně z koutu kde seděl Karel.
„Kónusy? Říká se snad utáhni jí šroubky, nebo přistřihni křidýlka, ne?“, odvětil Milan.
„Básník zemřel nepochopen“, odvětil Karel ponuře, mávl rukou směrem k Milanovi a dál si nikoho nevšímal.
Ten se ale nenechal odbít: „Hele jak’s to myslel s těma kónusama?“
Hučel do Karla tak dlouho, až se rozpovídal: „Když sem si vzal moji Mařku, byla to taky hrozná kulturní aktivistka, jak ta tvoje. To bylo samé poď do kina, do teátru, pudem na vejlet, projedem se na kole, zahrajem si tenis a podobně. Já byl jinej, chtěl sem mít klid. Člověk celej den jezdí po poli a doma si chce zkrátka odpočinout. Ale Mařka si nedala říct. A tak jsem ji musel zkrátka unavit, aby jí přešly roupy. No a vymyslel jsem ty kónusy...“
„Kónusy?“, přerušil ho Milan.
„No ty na kole, to je přece jasný, chápeš ne?“
Milan jen bezmocně zakýval hlavou k odporu: „Nechápu.“
„Přeci na ose kola jsou kónusy do ložisek. Stačí je trochu přitáhnout a kolo se točí ztuha. Jezdkyně se unaví a nemá roupy. Ha!“, zakončil Karel vítězně svůj výklad a ten den už z něj nikdo nic nevypáčil.

Za pár dní se Milanovi dílo podařilo. Zprvu to sice přehnal, protože Helena jezdila domů zřízená a večer nebyl ani sex, což jistě uznáte, mladému muži citelně chybí, postupně však situaci vyladil k brilantnosti.
Po dvou týdnech se jeho docházka do místní putiky razantně zlepšila a nikdy nezapomněl mrknout na Karla a tiché „Funguje to“ utápěl v pivu.