Kurvička

Seděla ve svým pokoji na válendě. Malá, ustrašená holka. Seděla, poslouchala ten hluk a doufala, že dneska nikdo nepřijde. Byla už skoro noc, z ulice sem pronikalo světlo pouliční lampy a když jelo kolem auto, tak obdélník okna přeběhl z jedný strany pokoje na druhou. Ani nerozsvítila, jako by věřila, že když bude tma, všichni si budou myslet, že v pokoji nikdo není. A pak se pomalu otevřely dveře a vešel starej chlap. Stálej návštěvník. A asi i nejlepší, skoro se jí ulevilo, nikdy nechtěl nic jinýho, než jí strkat jazyk do pusy a ošahávat jí prsa. Přistoupil k ní, sedl si vedle na válendu, objal ji a řekl: „Dáš mi pusinku?“ Z oka se jí skulila slza. Polkla ji a pootevřela pusu. Tak to chtěl. Tak to vždycky chtěl. Seděla a držela, napjatá, jako struna na jejich starým klavíru. A on ji pak nakrmil její vlastní krví a svým mdlým, žlutým, unaveným semenem.

Ze školy se courala, dneska je matka doma, bála se. Jestli tam taky bude ten její, jestli pijou, nebo jestli tam bude hodně chlapů a pijou. Klíč nešel do zámku, zazvonila. Matka jí přišla otevřít na nejistých nohách, připitoměle se usmívala a na sobě měla jen kalhoty a halenku. Rozepnutou. Chvíli se na polonahou matku koukala a přemejšlela, jestli se těm chlapům jenom ukazuje, nebo jestli s nima i spí. Pak hodila tašku na zem a rychle utekla na půdu a zamkla se. Matka vyběhla za ní, kopala do dveří a úplně nelogicky křičela: „Poď sem a vypadni, poď sem a vypadni!“ pořád do kola. Schoulila se do starýho křesla, s každou ránou sebou trhla a když ustaly a matka zjevně odešla, rozbrečela se. Nevěděla o nikom, kdo by jí pomohl.

Nadechla se, vzpřímila a pyšně zvedla čelo. Musí projít tím hloučkem mladých kluků a nesmí dát na sobě ani trošku znát, že se jich bojí. Jeden z nich jí zastoupil cestu. Stála proti němu a dívala se mu do očí. Nakonec co by jí mohli udělat… Byl docela milej. Mohlo mu bejt okolo osmnácti, jako i všem ostatním, bylo jich pět. Sedla si k nim na schody a povídali si. Všichni se předháněli s poklonama, každej z nich na ni chtěl zapůsobit nejvíc, každej z nich ji chtěl. „Kolik ti je, kočko?“ zeptal se jeden z nich. „Čtrnáct“ odpověděla. „Páni! Tak to se za rok přihlaš!“ smáli se, zvedli se ze schodů a pomalu odcházeli. Aha, zamyslela se, takže si od teď budu přidávat dva roky…

Jela za kamarádkou. Autobus pojede za půl hodiny. Koupila si časopis a cigarety. Když kouří, vypadá starší. Taky oči si podtrhla tlustou černou čárou a na řasy si nanesla tubu maskary. „Slečno, už vám někdo řekl, že máte nejkrásnější oči na světě?“ Nejkrásnější oči na světě se podívaly nahoru a nejkrásnější pusa na světě se usmála a řekla: „Jen oči? No, to snad nemyslíš vážně!“ Byla krásná a věděla to. Byla vyzývavá a věděla to. Bylo jí osmnáct, i když rodnej list řikal čtrnáct čtrnáct čtrnáct… Ke kamarádce nedojela. Schoulila se do náruče nějakýho kluka, kterej byl mladej a krásnej a nesyčel uslintaným koutkem „Dáš mi pusinku?“, ale hladil jí, objímal a vyznával lásku. Jeho semeno bylo horký, bílý a sebevědomý.

„Co mu mám říct?“ ptala se dychtivě kamarádka „on tě fakt miluje!“ „Nic, co bys mu řikala, ať dá pokoj“ „Proč ho nechceš, dyk je hezkej!“ „Na světě je hezkejch kluků! Chci je všechny!“... přece jí nebude vysvětlovat, že má strach...možná to sama ještě neví…neví, že má strach někoho milovat…neví, že kopne do každýho první, aby nenakopli ji…jako ji nakop každej v životě, koho potřebovala mít ráda…ale ta touha po objetí, po přízni, po milým slovíčku je tak silná, touha k někomu patřit, alespoň na chvilku...ještě neví, že milovat nebolí vždycky.....malá, ustrašená holka.....