Ut Lupa Ovem Amat?

Když ji poprvé uviděl, sevřelo se mu u srdce. Jakoby neviditelná, černá ruka zmáčkla mu celé břicho, a nehodlala povolit svůj drtící stisk. Jakoby se mu před očima objevila měkká mlha s barvou čerstvě natočené cukrové vaty. Chtěl hned na místě zemřít…pro ni. Když se na něj pak usmála, udivilo a potěšilo ho to zároveň. Může žít…

Dělalo mu nesmírné potěšení dobývat jí. Jako obrovskou, nedobytnou  pevnost, která každý jeho útok odráží tak silně, až to bolí. Vynaložit veškerý svůj um a šarm…jen aby se mohl podívat do očí té "skvostné". Vzhlédnout a  pohlédnout do nekonečné studně jejích hnědých očí. Studně bez vody…pouze se suchým dnem a popraskanými stěnami.  

Ale jednou…když přišla tak jako vždy, bylo na ní něco jiného. Snad zloba a nenávist zkřivily její tvář do křečovité a kruté grimasy. Třeba ji bolí zub…pomyslel si. Ale ne. Ta chvíle byla jako věčnost. Vzpomínal…ach jak on vzpomínal. Na její hebký, ale přesto tak divoký, dravý pohled plný ochranitelského soucitu.  Na svou povinnost…důvěřovat-neprověřovat. Jeho hlavou se kmitali stovky věcí…za chvíli je ale přehlušila nesnesitelná bolest. Cítil ostré, žluté tesáky, nelítostně trhající jeho měkké hrdlo. Přetrhala mu vazivo, ukousala žíly a rozdrápala měkkou, vlněným kabátkem zakrytou kůži. Ležel na zemi…ona se vítězně tyčila nad ním…před očima temno. Ne…nebylo to temno. Byla to ona měkká, lehce narůžovělá mlha, kterou spatřil, když ji poprvé uviděl. Trhala…nelítostně, surově, krutě…Krev…krev…krev…bolest…zvířecí pot, sliny a……sladká agonie se rozhostila tak náhle, jako přelet bílých holubic…Lehký polibek na jeho beránčí vlnu, na tuponosou hlavu…

Pach jeho krásné, hnědooké vlčice…