VÝSADEK-2

ČÁST DRUHÁ.

Měsíční světlo ozařovalo krajinu, která se v něm zcela utápěla. Major Marcel Degail se co nejrychleji zbavil šňůr padáku a přitom obezřetně přehlédl nejbližší okolí. Viděl, jak se ostatní muži také zručně dostávají ze zplihlých padáků.

„Rychle zakopeme padáky támhle v tom lese. Jsme všichni?“ zeptal se po chvíli, když padák složil.

„Chybí Anyz, pane majore,“ řekl Pierrot Lafunt.

„Kdo ho viděl naposled?“

„Vyskočil přede mnou. Viděl jsem postavu na padáku, jak směřuje k té vesnici, co je támhle. To byl asi on,“ mínil Alain Martell.

„Krucinál! Jestli seskočil tam někam do tý vesnice, tak to je pěknej malér. Němci to tady za chvíli můžou začít všechno prohledávat,“ konstatoval major a zadíval se na vzdálená stavení, která ve světle měsíce byla celkem jasně viditelná.

„Martelle, pojďte se mnou. Vy rychle zakopejte padáky a skryjte se v lese,“ sdělil ostatním.

  Dvojice se rychlými přískoky přibližovala k vesnici. Oba poté zalehli na menším kopci.

„Je nějak moc světlo. Celkem dobrá viditelnost na to, že je noc,“ řekl Martell.

„Nemůžeme ztrácet čas tím, že ho budeme hledat, ale někde tady snad bude,“ mínil major.

„Mohl dopadnout i za vesnici.“

„Zkuste vyslat náš signál.“

„To je dobrej nápad.“

O chvíli později se ozvalo typické zahoukání sovy, které se třikrát opakovalo.

    Sotva se Jeanu Anyzovi otevřel padák, tak se pátravě zadíval do prostoru pod sebou. Díky svitu měsíce velmi brzo rozpoznal detaily krajiny. Byl měsíčním světlem překvapen. Už mnohokráte skákal za jasných nocích, ale takovouhle noc nezažil. Brzo zjistil, že směřuje k nevelké vesnici. Už viděl obrysy stavení a střechy. Snažil se šňůrami padáku manipulovat tak,  aby ho padák nezanesl do vesnice. Ale jeho snaha byla marná. Ocitl se přímo nad okrajem vesnice a pod nohama uviděl několik vyšších staveb. Poté spatřil obrysy kostelní věže. A na ni přímo směřoval.

„Zatracená věž,“ procedil mezi zuby a tahal šňůry jen na jedné straně padáku, což byla jeho poslední možnost, jak se vyhnout horní části věže. O chvíli později sledoval, jak míjí těsně jednu stranu věže a klesá stále níž a níž. Vzápětí nato se však padák zachytil o střechu. Pohlédl nad sebe a do stran. Současně s tím se ozval zvuk trhající se látky. Pocítil, že padá rychleji a to přímo podél zvonice. Pozoroval, kde bude jeho místo dopadu. O vteřinu později však padat přestal. Houpal se na popruzích padáku a nohama se lehce odrážel od zdi věže.

„Sakra. Taky sem mohl dopadnout až dolů,“ pomyslel si a přes nohy se díval na vydlážděnou ulici pod kostelem. Nad sebou uviděl obtočený padák kolem věže a na obloze nespočet hvězd.

„To bych do toho kopnul,“ řekl si a odhadl, že mu zbývá k zemi něco přes sedm metrů. Skok na dlažbu nebyl zrovna moc lákavý. Myšlenky mu rychle probíhaly hlavou. Věděl, že tady nemůže zůstat viset.  Někde blízko zaštěkal pes. Pak uslyšel z dálky sovu. Zpozorněl. Věděl, že takhle zní smluvený signál. O chvíli později se houkání sovy ozvalo znova. Vytušil, že to není náhoda a odpověděl stejným signálem.

   Přes čočky dalekohledu major Degail hleděl na vesnici a prostor před ní. Zpozorněl, když zaslechl v dálce stejné zahoukání sovy.

„Myslím, že odpověděl,“ řekl Martell.

„Jo, já ho vidím. To snad ne. Visí na kostelní věži!“

„Cože?“

„Ano. Jdeme mu na pomoc,“ rozhodl major a vstal. Oba se poté přikrčeně rozeběhli k okraji vesnice.

                                        KONEC DRUHÉ ČÁSTI

---