Malá Mořská

/Pavlu Švarcovi, psáno jako variace na povídku Pavla Veselého/

   Pracuju ve Ztrátách a nálezech.

   Jednou přišel pán – a že hledá srdce.

   Srdcí jsme měli!

   Nabízela jsem mu perníkové, keramické, plechové, dokonce polštář ve tvaru srdce, ale on:

- Ne, ne, to není ono. Víte, slečno, já hledám svoje vlastní srdce.

   Ptám se jako každého:

- A kde jste ho tak mohl nechat? Vzpomenete si, kdy jste ho viděl naposledy?

   A on na to:

- Když já ho nenechal. Bylo mi jaksi odcizeno.

   Vytýkám:

- Jak vám mohlo být odcizeno srdce, pane? Špatně si ho hlídáte…

 - Půjčil jsem ho takové panence, přiznal se…

-   Panenky, panenky, hartusím, kdy už se konečně vy pánové poučíte.. Ještěže tu jednu mám.

Pár dní mi už ve skladu taková drobounká panenka bydlela. Malinká, hubená, oči jako modré knoflíky. Přivedla ji policie, našli ji údajně pohozenou v křoví.

Člověk se s ní nedomluvil. Němá jako ryba – pusu otvírala, ale hlásku nevydala. Hluchá však nebyla, to ne. Rozuměla všemu.. Často ukazovala na některé ze srdcí, uchovávaných ve Ztrátách a nálezech - a pak na sebe. Jakoby mi chtěla něco naznačit. Taky proto jsem si na ni teď vzpomněla.

  Přivedla jsem ji ze skladu.

Šla rovnou k pánovi, co hledal srdce. Usmála se na něj a něco vytáhla z kapsy šedivých šatů.

Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Na dlani se jí třepotalo malé červené srdce.

   Pán vykřikl: to je ono! To je moje srdce! A ty bys měla být ona…, začal panenku objímat, až jsem myslela, že jí rozmačká.

   Pak se obrátil ke mně:

 – To je ona! Když ode mne odešla, vzala moje srdce s sebou.

- A teď, nemohl pořádně mluvit, jak byl rozrušený…se mi vrátila!

- Máte radost z toho srdce, poznamenala jsem.

 - Čert vezmi srdce, hlavně že je tu ona! To je Malá Mořská, víte? Proto šla do Ztrát a nálezů: věděla, že ji budu hledat.

- Ale ona neumí mluvit, připomněla jsem.

  Obrátil se na Malou Mořskou: ty jsi pořád ještě němá?

Panenka nešťastně přikývla.

 - Proto, že svoje srdce máš u pana Prince?

Sklopila oči…

Pátravě se na ni zadíval:

 - Malá Mořská, nech si to moje, nech si moje srdce…

Zarazil její děkovný posunek:

 - Nemáš zač…A pojď, nebo cestou domů zmokneme.

Sundal si kabát, pověsil ho panence přes ramena,  a oba vyšli na ulici.

Jen zvonek za nimi cinkl : jako v každé správné pohádce.

15.7.2003 Voznice