Jak jsme vlastně byli šťastní

„Jo. -- Nasrat na hrob.  -- Žádný kytky. -- Lidi to kradou." Prohlásil Jirka rozvážně  u šatní skřínky a nenapodobitelně se usmál. Vzápětí krknul a nelogicky doplnil: „Je to pravda."

   Přišel jsem toho rána (byl pátek) (jako vždycky) poslední do práce, všichni se na šatně převlíkali, ale Jirka mezi nimi nebyl. Vzápětí jsem uslyšel spláchnutí ze záchodu a Jirka, utírajíc si rukávem pusu, vykročil roztřeseným krokem ke svojí skříňce (sousedila s tou mojí). Všichni se začali smát a mně to došlo vzápětí, Jirka měl zase včera „svůj" den a pořádně se vožral.

Patnáct piv, pár panáků a dvě tři krabičky cigaret nebyl pro něj za odpoledne a večer žádnej velkej problém. Párkrát už takhle ráno vypadal, nic novýho.

Jednou se doma v garáži omylem napil z PET láhve ředidla, přišel z hospody a myslel, že si bere flašku Dobrý Vody. Blil pak ještě ráno. A taky jsem mu pak zakázal na mě dejchat. Smrděl jak lihovar a každej, kdo ten den přišel na dílnu, si myslel, že tam chlastáme přinejmenším čistej líh.

Tentokrát to ale nebylo ředidlo, nýbrž Krušovice (jeho oblíbený) a asi zhruba tak flaška rumu. Pomalu jsem se převlíkl (Jirka se ještě motal na šatně) a zamířil na dílnu. Přišel šéf a začal přidělovat práci. Někdy v tý době si vymyslel, že se u plotu asi třicet metrů před dílnou zřídí z malý stráňky velkej záhon a rovnou si k němu koupil obrubníčky. Toho rána poslal mě i Jirku zakládat obrubníčky. Jirka byl rád, protože se těšil, že na čerstvém vzduchu pookřeje.

Za nic na světě nechtěl dát před šéfem najevo, že mu sedí vopička na zádech a nechce se za boha pustit. I začali jsme tedy vsazovat obrubníčky na úpatí stráňky. Naštěstí, provázek pro kontrolu rovnosti řady byl už nataženej od včerejška, a tak Jirka mohl v pohodě zakleknout k záhonu. Šéf se mezitím usadil do křesla ve své kanceláři, odkud má na celý areálu firmy dokonalý rozhled. Naštěstí jsme u záhonu pracovali otočeni zády k dílnám, a tedy i ke kanceláři. Jirka si totiž při práci každou chvíli výrazně odpliv, vždycky se ale šikovně trefil do záhonu za čerstvě usazený obrubník, a tak stačilo prohrábnout zeminu lopatkou a obsah jeho žaludku byl spolehlivě přikryt před nepovolanými zraky. Jednou ale nastala krize, šéf, který takhle běhá po celý firmě běžně , si to zrovna rázoval po place kousek od nás, když to na Jirku přišlo.

„Bacha",  stačil jsem jenom šeptnout a nenápadně se otočit na Jirku.

Ten se chudák lek, myslel že šéf mu stojí za zády, a netrefil se za obrubníček ale na něj. Honem to začal rukou a hlínou rozmazávat. Šéf ale nakonec zamířil jinam a my jsme si pro tentokrát oddychli.

   Každej pátek chodíme místo svačiny v dílně na „teplou" do hospody. Jirka toho dne neměl na jídlo ani pomyšlení, několikrát během dne prohlásil, že tenhle svůj stav už zná a že nebude do zítra schopnej nic polknout.

Přišla desátá, kdy chodíme na sváču, Jirkovi bylo pořád zle.

Zašil se teda na šatnu a dělal že s náma nejde. Bylo nám všem jasný co se děje, nikoliv tak šéfovi. Rychle nás přepočítal (chodí do hospody s námi, asi se jako kapitalista snaží přiblížit se dělníkovi) a pak prohlásil, že musíme počkat na Jirku. Podívali jsme se s klukama po sobě a najednou nikdo nevěděl co říct.

Spásná myšlenka přišla vzápětí. Zařval jsem před zraky šéfa skrz zavřené dveře na šatnu:

„Tak Jirko, dobrou chuť, my teda deme", a šéfovi jsem pak vysvětlil že Jirkova manželka si spletla dny a s domněním že je teprve čtvrtek mu řádně zabalila  svačinu. Jirka v tu chvíli nejspíš objímal záchodovou mísu…

No dobře to tenkrát dopadlo, šéf nic nezjistil a my si mohli z Jirky začít vesele utahovat kdy že zase bude hnojit kytičky.

--------

Dneska je dvacátýho devátýho července,   ---     šestnáctýho června měl Jirka pohřeb.

Ty obrubníčky jsme spolu loni na podzim dodělali. Zbyla z toho jenom fotka (v kritice dole).