Když si něco přeješ ...

Když si něco přeješ ...

„Pokud si něco skutečně přeješ, nebesa se spojí, aby ti tvé přání splnily ...“

Psal se rok 1348 a v Anglii zuřil mor. Hranice planuly dnem i nocí a šířily kolem pach škvířícího se masa. Slyšet bylo pouze naříkání a pláč. Slunce halil dým z ohňů.

Lidé kdysi plní naděje, nyní zničení válkou a morovou ranou, ztratili i poslední ždibec důstojnosti. A mezi tím davem zoufalých žila žena ...

Seděla nad postýlkou svého syna. Zdál se tak maličký ve svých pěti letech. Úzkostlivě pozorovala jeho tvářičku čekajíc na první příznaky moru. V druhém koutě špinavé místnosti, na lůžku z hadrů, se choulil její muž.

Pobíhala od jednoho k druhému, rozdělujíc spravedlivě svou péči. Zármutek a vyčerpání brázdily jindy jistě krásnou tvář. Byla mladá, tak dvacet tři let. Dlouhé světlé vlasy, nyní mastné a plné blech, měla svázané kusem hadru a obličej špinavý, jak si umouněnýma rukama utírala slzy. Ze špinavého obličeje však na svět hleděly překvapivě obrovské a čistě modré oči. Vyhublou postavu jindy plnou a svěží obepínaly roztrhané šaty, které používala na každou příležitost – byly její jediné. Láskyplně hladila svého syna a se stejnou láskou otírala manželovi pot z čela.

Její láska však byla marná, nad ránem druhého dne své nemoci, její muž vydechl naposledy a ona zůstala se synkem sama. Ten samý den dostal její maličký křeče do žaludku a ona věděla, že prohrála. Seděla u něho až do konce, zpívajíc písničky, šeptajíc slůvka lásky a v duchu prosíc, aby jej Bůh ušetřil a vzal si její život. Chlapec však přes její prosby ještě v noci zemřel, jeho tělo, zesláblé hladem a strádáním nevydrželo ani první nápor nemoci.

Vzlykajíc drtila jeho tělíčko v náručí, cítila hrůzu a vzdor, který se v ní vzmáhal. A pak, již nedržíc své emoce, zahrozila pěstí k nebesům:

„Ty, Bože, tak krutý a nespravedlivý, pokud jsi nechtěl můj život za jeho, pak tě žádám o nesmrtelnost, ať nikdy netrpím smrtí, ať se mě žádná nemoc netkne!“

Jak si její prosba razila cestu vzhůru, nebesa tmavla hněvem. A pak se pohnula ...

Psal se rok 2003 a u okna v přepychovém domě v městečku na americkém pobřeží stála žena. Byla mladá, tak dvacet tři let. Dlouhé plavé vlasy jiskřily v odpoledním slunci a krásný úzký obličej měla sevřený soustředěním. Pouze obrovské modré oči neodpovídaly celkovému dojmu, který by pozorovatel z mladé ženy měl. Skrývala se v nich moudrost téměř sedmi století a tak hleděly na svět vážně a hloubavě. Přesto se v nich skrývalo ocelové ostří ...

Ano, měla za sebou přesně šestsetpadestátpět let života. Plus dvacet tři, které byly před „tím“.

Za tu dobu získala vše co mohla, vliv, moc, bohatství. Pouze to poslední však bylo stálé, panovníci i mocní lidé se střídali a ačkoliv si k nim většinou našla cestu, jediné co bylo stálé bylo její nezměrné bohatství. Mohla být znuděná, měla vše co chtěla, přesto jí však něco hnalo stále dál a dál. Až teď, poslední dobou, stávala často zahloubaná u okna a vyhlížela na moře v zamyšlení. Znala všechna náboženství světa, všechna prozkoumala skrz na skrz, zpaměti uměla dlouhé pasáže náboženských knih, přesto si nedokázala najít cestu k Bohu. A tak jí, od té doby co vyřkla svou prosbu, byla odepřena jediná věc – láska. Jistě, měla mnoho milenců, ale žádného z nich nemilovala. A vzpomínky na to, jaké to bylo, milovat, vybledly už před dlouhými lety.

Nervózně žmoulala růžek kapesníku a pozorovala vlny. Co jen mi to chybí, říkala si. V její duši však již začínala klíčit touha ....

O týden později na útesech kousek od domu ztroskotala malá jachta. Muže, který ji řídil přenesli do domu a tam již také, se svými zraněními, zůstal. Několik dní byl v bezvědomí a ona u něj sedávala, stejně tak jako tenkrát u svého syna a muže. Otírala mu pot a narovnávala deky, když se v zuřivém zápase s pomyslnými živly odkopal.

Starost o něj, jako by jí vracela vzpomínky, které tenkrát pohřbila. Tenkrát, když zjistila, že skutečně je nesmrtelná. Vracela se jí bolest a ona se jí, poprvé po nepředstavitelně dlouhých letech, nebránila.

Zůstal i potom, co se probral. Nějakou dobu se zotavoval a pak už odejít nechtěl. Miloval jí. A ona se začala učit co to je láska....

Žili spolu život plný porozumění, přestala jí zajímat moc, přestal jí zajímat vliv. Majetkem, který nashromáždila začali na jeho popud pomáhat lidem, kteří to potřebovali. Přežili první hádku, i druhou a třetí ... Jejich vztah vydržel i poznání, že nikdy nebudou mít děti, protože ona nemůže. Vydržel i jeho objev, že žena, kterou miluje, nestárne.

Nikdy se mu nepřiznala jak dlouho již na tomto světě je. Věděla, že by jí nevěřil. Koneckonců proč by měl?

A pak, jednoho dne, zjistila, že ho miluje.

Uběhlo dalších několik desetiletí a on zestárl. S údivem každé ráno hleděl na svěží tvář své ženy a říkal si, jestli se nepomátl, zdá-li se mu stejná jako před šedesáti lety. A ona trpělivě pečovala o starce, který se z něj stal. Dříve černé vlasy zešedly, ruce, dříve pevné, se nyní třásly, a tvář, dříve hladká, dnes připomínala seschlé jablíčko.

Přes to ho milovala čím dál tím víc, uvědomujíc si neodkladný konec, který se blížil ...

Zemřel jednoho rána, právě když seděli vedle sebe na terase a zabaleni do dek pozorovali rudý východ slunce.

„Miluji tě ...“ zašeptal a pak jeho ruka, náhle bezvládná, vyklouzla z její.

Hleděla do slunce a po tvářích jí kanuly slzy. Stejně jako tenkrát si je rukama roztírala po obličeji a za zavřenýma očima jí probíhal celý její dlouhý život ... války, ničení, zloba ... samá bolest, před kterou uzavřela své srdce a která se teď drala na povrch.

„Ó Bože ..“

Skryla tvář v dlaních. A opět se v ní formovalo přání ...

Vítr jí rval slova od úst, když do rozběsněných vln zvolala:

„Ó Bože, tvá velikost ... nech mě již odejít, prosím ....“

A jak si její prosba razila cestu vzhůru, bouře se utišila, nebesa se pohnula ...

A ona dostala milost ....

31.7.2003