Podivná Valerie

Čtvrtek 31.10.2002

„Pane bože! Gustave!“ vydechla Marta, když otevřela dveře. Gustav, její manžel, se kterým už byla devatenáct let, ležel na zemi ve vlastních výkalech a nehýbal se. Ztuhla a vteřinu nevěděla co dělat, rychle se ale vzpamatovala a vrhla se ke svému muži. Vedle něho ještě doutnal nedopalek cigarety, kterou právě kouřil. Gustav vypadal jako mrtvý. Zkusila s ním pohnout. Nešlo to. Připadal jí jako neživý flák masa, bylo to strašné. Sanitka. Musím zavolat sanitku, blesklo jí hlavou a utíkala do přízemí.

Pátek 8.11.2002

Někdo zazvonil. V domě se však nic nedělo. Marta dál seděla a nepřítomně hleděla do knížky před sebou. Zvonek se ozval podruhé. Tu jakoby se probudila, vzdychla a těžce vstala z křesla. Za dveřmi, které otevřela, stála nějaká žena. Marta ji neznala.

 „Dobrý den,“ řekla žena, upřeně ji pozorující.

„Dobrý den,“ odpověděla Marta a zkoumavě si ji prohlížela. Žena na ni stále hleděla tím pronikavým pohledem, mastné vlasy po ramena, hubená a ve starém ošoupaném oblečení. Vypadala jako nějaká tulačka.

„Já jsem Valerie Kohoutová, z Červeného Kostelce.“

Červený Kostelec, vesnici asi pět kilometrů vzdálenou, znala Marta dobře. Valerie, Valerie, běželo jí hlavou a snažila se vybavit, odkud ji zná. To jméno jí bylo povědomé. Z Červeného Kostelce… Najednou se jí rozbřesklo. Jasně, Valerie! To je ta, o které lidé říkají, že je divná, nenormální, že vidí duchy a podobné nesmysly. Nedůvěřivě se na ni podívala: „Co potřebujete?“

„Až uvnitř!“ řekla Valerie a prosmýkla se kolem ní do domu. Marta se nezmohla na odpověď. Zavřela dveře a šla za ženou, která si počínala naprosto suverénně. Šla do kuchyně a tam si sedla ke stolu.

„Uvaříte mi kafe?“

To snad není pravda! řekla si Marta v duchu. Ta je drzá jak opice! Měla sto chutí ji vyhodit, ale nějak se k tomu nemohla odhodlat. Neměla sem vůbec otevírat! Pomyslela si a vztekle postavila na vodu. Pak se k ní otočila: „Tak co chcete?“ zeptala se nevrle.

Valerie se na ni podívala zase tím uhrančivým pohledem: „Za mnou chodí duše vašeho manžela.“

Marta nevěřila svým uším. Sedla si a zírala na ženu. Vzpomněla si, jak před týdnem seděla zrovna tak a najednou nad sebou v prvním patře uslyšela tupý pád. Jak našla svého manžela a jaký to byl příšerný pocit. Jak všichni sousedi vyběhli před domy, když přijela houkající sanitka… V nemocnici se dozvěděla, že to byla zástava srdce. Od té doby Gustav leží v komatu a na nic nereaguje. A doktoři jí naznačují, že nemá moc šancí na přežití. Marta z toho byla psychicky na dně, svého manžela milovala.

A najednou přijde nějaká potrhlá ženská a začne jí vykládat, že za ní chodí jeho duše!

„Chodí za mnou duše Gustava a prosí mě, abych něco udělala. Že se prý nemůže vrátit a spojit s tělem,“ opakovala trpělivě Valerie.    

Marta nevěděla, co má dělat. Pořád na ni jen zírala, přes knedlík v krku nemohla ani promluvit.

„Rozumíte mi? Jeho duše by se ráda vrátila do těla, ale nemůže. Říkal mi, že je stále na tom místě, kde se to stalo…, “ stále hleděla Martě přímo do očí, „Kde se to vlastně stalo?“ Chvíli se zamyslela: „Bylo to v tomto domě, cítím to…Ale…“

Nastalo ticho. Žena jakoby se soustředila.

„Nemáte nějakou svíčku?“

Marta mechanicky vstala, z haly přinesla svíčku a zase si sedla. Valerie ji zapálila a pohled soustředila na její plamen. Marta se také zaměřila na svíčku. Plamen mihotal sem a tam, až nepřirozeně, vzhledem k tomu, že v místnosti nebyl žádný průvan. Marta ho uhranutě sledovala. Najednou plamen znehybněl, vyrovnal se a prodloužil. Valerie se podívala na strop a pak na Martu.

„Stalo se to přímo nad námi,“ vysoukala ze sebe chraptivě.

„Já vím. Můžete mě tam zavézt?“

Marta beze slova vstala, stejně jako Valerie, a zavedla ji do kuřárny, pokoje, kde Gustav zkolaboval. Valerie se zkoumavě rozhlédla, něco, čemu Marta nerozuměla, zamumlala a pokývla hlavou.

„Můžete mě tu nechat samotnou?“ zeptala se, aniž na Martu pohlédla.

Ta beze slova odešla. Dnes už ji nepřekvapí nic. V kuchyni si sedla. Přepadla ji hrozná únava. Pak si vzpomněla, že nedodělala to kafe. To je jedno, pomyslela si. A kde je Boban? uvědomila si, že ani nešel přivítat návštěvníka, což je u něho naprosto neobvyklé.

„Bobane!“ zavolala ho. Nic. „Bobi, kde seš?“

Po nějaké době se Boban konečně připlížil.  

„Co je s tebou, kluku ušatá?“ pohladila ho po hlavě, „Ty dneska nejsi ve své kůži, co? Já taky ne…,“ myšlenkami opět zalétla jinam, ke svému muži a k té podivné ženské. Že by opravdu nebyla normální? Celá její návštěva jí připadala tak neskutečná, že vůbec nevěděla, co si o ní má myslet… Po chvíli se opět vrátila myšlenkami zpátky. Vzdychla a podívala se na Bobana u svých nohou.

„A jakto, žes nevystrčil ani čumák, když přišla ta baba?“ Boban se na ni beze slov díval.

Marta vstala a šla ke schodišti, pes se plížil za ní. Pod schody se zastavila a dívala se nahoru. Pes vystoupil na první schod, pohled upřený nahoru a ocas stažený mezi nohama. Pak zakňučel a odběhl do kuchyně.

„Co to s tím psem je?“ zeptala se sama sebe a hleděla za ním. Tady se asi fakt děje něco divnýho, pomyslela si.

„Tak, hotovo!“ řekla vesele Valerie, když asi po hodině konečně sešla dolů. Marta vyskočila z křesla. Beze slov na ni hleděla.

„Co je hotovo?“

„Zařízeno! Máte čas v úterý?“

„Čas na co?“

„Půjdeme společně navštívit Gustava.“   

„A proč?“

„Prostě proto!“ Valerie začínala být netrpělivá.

Marta se jen zmohla na zakývání hlavou.

„Dobře, domluveno! Ve dvě se tady stavím. Zatím nashle,“ řekla v předsíni při obouvání.

„Nashle,“ zopakovala automaticky Marta pozdrav, otevřela dveře a zase je za Valerií zavřela.

Asi pět minut po jejím odchodu začal být Boban normální, ale do prvního patra nechtěl ani za nic.

Úterý 12.11.2002

Marta byla už o půl druhé připravená a nervózně pochodovala po bytě. Na nic se nemohla  soustředit, myšlenkami byla opět jinde. Vzpomínala na páteční návštěvu podivné ženy. Že by opravdu existovalo něco jako duše, duchové? Že by mluvila s mým mužem…? Honilo se jí hlavou. Ale dyť to je blbost! Nebo ne…? Byla zmatená. Vzpomínala na svého manžela, co všechno spolu prožili. Na první setkání, na svatbu, na líbánky. Na všechno krásné. Z očí jí vytryskly slzy. Milovala ho. I teď, po devatenácti letech manželství. Byli bezdětní, Marta nemohla mít děti. Má jenom ho. Nebo měla…?

Doktoři začínali elektrické šoky na třiceti, skončili na dvě stě šedesáti, než mu srdce opět naskočilo. Žije, ale jakoby nežil. Ani do nemocnice ho nechtěli vzít! Podařilo se jí ho někam dostat jen přes známého primátora! Ještě teď se jí při té vzpomínce nahrnula krev do obličeje a rozzuřila se. Hajzlové! A co by s ním bylo, kdyby toho známého neměla?! Nechali by ho umřít jako psa?! Ještě hůř, než psa?!! 

Doktoři mu dávají deseti procentní šanci na přežití. To je ubohý skóre. Tak málo…! Zoufale málo! Ach bože, proč?! Proč zrovna Gustav??! Ptala se sama sebe asi potisícáté. Odpověď však neexistovala. Gustav leží v komatu a absolutně na nic nereaguje. Může mít trvalé následky. Může se z něho stát debil. Nebo být fyzicky postiženej! Jak by se s tím vypořádal? A jak já…? Nevím to. Nezbývá mi než se modlit. Ale ke komu? K Bohu? A věřím na něho? Ne. Bůh nemůže existovat… Ach, Gustave… Martě vytryskly slzy. Nikdy jí ani na mysl nepřišlo, že by se mu mohlo něco stát. Vždyť byl zdravý! A najednou…

Podívala se na hodinky. Dvě hodiny a pět minut a Valerie nikde. Čekala až do večera, ale Valerie se neukázala.

To sem si mohla myslet! Hořce se ušklíbla Marta, že z toho nic nebude! Bylo to jasný! Ta ženská je normální magor!

V koutku duše ji to ale ranilo víc, než si připouštěla. Začala totiž Valerii věřit, vkládat do ní své naděje. Třeba to je pravda… a proč by vlastně ne? Vždyť takové věci se dějí, nebo ne? Existují lidé, média, kteří jsou na věci mezi nebem a zemí citliví a můžou se nějak spojit s duchy. Četla o tom a viděla nějaké pořady. Tak proč ne Valerie…? Ne! To je blbost! Snažila se zahnat tyto myšlenky. Nepřišla, tak co! Jenom plácala snůšku nesmyslů. Věděla, že se to stalo tady…no a co?! Vždyť to není žádné tajemství! Mohla se to od kohokoli dozvědět. Ve skutečnosti nepodala ani jeden jediný důkaz, že opravdu mluvila s Gustavem. Mluvila s Gustavem! Už to je naprostá kravina! A co Boban? ozvalo se jí někde v mysli. Co co Boban? prostě nebyl ve své kůži a ta ženská mu nesedla, což se ani moc nedivím. Je fakt praštěná. Mrcha! Ta ať se ještě ukáže!  

Tu noc šla Marta spát s těžkou hlavou.

Středa 13.11.2002

Crrrr, ozval se zvonek. Marta zrovna pekla buchtu. Musela se nějak zabavit. Šla otevřít. Ve dveřích se zarazila. Před prahem stála Valerie.

„Dobrý den!“ pozdravila, než stačila Marta cokoli říct, „Omlouvám se, že jdu až dnes. Chtěla jsem jít za Gustavem včera, jak jsem vám řekla, ale vyložila jsem si karty a ty mi řekly, že to není vhodný den.“

Marta se nezmohla na slovo, jak už se jí ve Valeriině přítomnosti nejednou stalo.

„Teď se vracím z nemocnice a cestou jsem se u vás stavila. Poslouchejte mě dobře! Mám pro vás dobrou zprávu! Myslím, že už je všechno v pořádku. Duše vašeho manžela se vrátila do svého těla. Měl by se z toho dostat, ale to vám nezaručuju, nejsem doktor. Každopádně si všimněte jeho rukou. Víte, jak vypadají teď, ne?“ přerušila svůj monolog a zase se na Martu podívala tím svým uhrančivým pohledem

Ta jenom beze slova přikývla.

„Dobře. Za čtrnáct dní budou vypadat jinak. Mějte se pěkně, jsem ráda, že jsem vašemu manželovi mohla pomoct,“ hned jak to dořekla, otočila se a odešla.

Marta tam ještě dlouho stála a dívala se za ní. Nemohla se vzpamatovat z toho, co právě vyslechla…

Pátek 15.11.2002

První, na co se Marta soustředila, když uviděla svého manžela, byly paže a ruce. Hned si ke Gustavovi přisedla a zkoumala je. Valerie měla pravdu. Gustavovy ruce i paže mu po zástavě škaredě natekly a otok ne a ne jít dolů. Doktoři to nedokázali vysvětlit. Teď si všimla, že otok trochu opadl. Nebo se jí to jenom zdá, namlouvá si to? Nevěděla. Nebyla si už jistá vůbec ničím. Přes hodinu u něho seděla a všechno mu vyprávěla. Potom se rozloučila a šla za doktorem, který ho měl na starost.

„Dobrý den, pane doktore! Tak jak to vypadá s mým mužem?“ zeptala se ho, když ho konečně našla.

„Paní Kohoutová, mám pro vás dobré zprávy!“ usmál se na ni doktor, „Stav vašeho manžela se od včerejška začal zlepšovat. Abych se přiznal, nerozumím tomu…nedával jsem mu mnoho šancí…,“ na chvíli se odmlčel, zřejmě zamyšlen.

„Jsem tomu opravdu rád!“ pokračoval po chvíli a poklepal Martu po rameni, „Uvidíte, že to nakonec bude dobré! A teď mě, prosím, omluvte, mám ještě nějakou práci!“

Tak šťastná Marta už dlouho nebyla. Když odcházela z nemocnice, na všechny se usmívala. Přímo zářila. A pacienti ji udiveně a závistivě pozorovali.

Středa 27.11.2002

Tak dnes je to přesně čtrnáct dní, pomyslela si Marta. Čekala na náměstí v Náchodě na Petra, svého bratra, a jeho manželku Drahu. Nedočkavě se podívala na hodinky. Kde jsou tak dlouho?! Už se nemohla dočkat, až je uvidí a půjdou společně navštívit Gustava. No konečně! Řekla si, když je viděla přicházet. Srdečně se přivítali a vyrazili k nedaleké nemocnici.

„A povídej! Všechno! Po telefonu to není ono!“ začal Petr.

A Marta jim pověděla všechno od návštěvy podivné Valerie.

„Tomu se ani věřit nechce!“

„Že jo? To si taky říkám… Ale je to tak! Počkejte, až ho uvidíte!“ řekla Marta s rozzářenýma očima.

Než přišli k nemocnici,  rozebrali to, co se stalo, ze všech stran.

„Ahoj Gustave,“ zahlaholila Marta, když se ocitli v jeho pokoji. Sesedli se kolem jeho postele a Marta ho chytla za ruku. Hned další den po Valeriině poslední návštěvě začal otok pomalu opadávat a teď už měl trochu nateklé jenom zápěstí.

„Podívej, kdo tě přišel navštívit! Petr s Drahou!“

Gustav zamrkal.

„To je ale návštěva, co?“ pokračovala Marta zadrhlým hlasem, „Slyšíš mě? Jestli ano, stiskni mi ruku.“

Napjatě čekala, s Gustavovou rukou ve své. Ucítila letmý, lehounký stisk, jakoby stisk dítěte, které ještě nemá moc síly. Do očí jí vyhrkly slzy. Slzy vděčnosti.