NETYPICKÝ HOKEJ-2

Poněkud podivně vyhlížející hokejisté vedeni panem Běláskem si to namířili k zimnímu stadionu. K mému překvapení však nikoliv k jeho hlavnímu vchodu.

„Zrovna před hlavním vchodem je ohromná sněhová kalamita. Vezmeme to  přes kotelnu,“ oznámil nám pan Bělásek. A zanedlouho jsme došli před kotelnu, kde pan Havlík zrovna páčil dveře.

„Jak to,  že už nejste uvnitř?“ zeptal se ho pan Bělásek.

„Jde to nějak ztuha,“ odpověděl.

„Já se je pokusím vypáčit,“ řekl jsem iniciativně. Má snaha však nevedla k úspěchu. Na páčidle se mi podařilo udělat něco jako stojku a vzápětí se praštit helmou o železné dveře kotelny. Když jsem byl opět zcela při smyslech, měl jsem helmu naraženou až k nosu.

  Dveře kotelny mezitím už jiní iniciativní úspěšně vypáčili a za hvízdání píšťalky pana Běláska se šlo dovnitř. V panující tmě všichni postupně zakopli o opilého kotelníka pana Lopatu, který se definitivně probral poté,  co jsem ho přejel bruslemi.

  K našemu překvapení bylo kluziště spoře osvětleno zavěšenými baterkami, které pan Havlík postupně rozsvěcoval.  Pan Bělásek nás hned hnal na buly. Po vhození puku jsem se rozpřáhl a všichni kolem mě spadli na led. I pan Bělásek ležel a to přímo na buly, přičemž vydával písklavé zvuky.

„Jak to, že hrajete lopatou!“ vykřikl písklavě na mě.

„Mně se zdálo, že ta hokejka je nějaká divná,“ znělo moje vysvětlení a došlo mi, že příčinou všeho je mé zakopnutí o topiče.

„Abych vás nevyloučil za nepovolený tvar hokejky!“ pištěl pan Bělásek a pan Havlík ho iniciativně praštil do zad. Píšťalka mu vylétla z úst ven a vlétla do pusy panu Metráčkovi, který se posiloval buřty. Náhle mu přestalo chutnat. Pan Bělásek vytáhl frkačku a puk vhodil znovu. Já se raději držel opodál, ale brzy jsem se snažil dostat do víru hry, kterou umocňoval puštěný zvuk hokejového zápasu.

  Na ledě to vypadalo jako na bitevním poli. V nepříliš dobrém osvětlení zůstalo několik  faulů utajeno pod rouškou tmy. Lopata v mých rukách budila respekt a náhle jsem na lopatu dostal puk. Za vrávorání jsem se rozjel tím směrem, kde by se měla nacházet branka, což prozrazoval hvízdavý zvuk, který vydával pan Metráček stojící v bráně.

„Přihrajte!“ vykřikl odněkud z přítmí pan Bezoušek. Pak se  ozvala rána a zvuk praskajícího plexiskla. Poté se pan Bezoušek už neozval.

  Přede mnou se náhle objevil pan Potápník, který si přes potápěčský oblek navlékl hokejový dres. Zkusil mě zastavit vystřelením harpuny, ale ploutve mu na ledě podklouzly. Pak kolem mě projel, přičemž se snažil plavat. Pak se přede mnou objevily obrysy brány a spatřil jsem pana Metráčka.

  Rozpřáhnutí lopatou bylo silné, přičemž se mi ztratil z dohledu puk. Zároveň jsem na ledě nabral na rychlosti. A hvízdající pan Metráček zděšeně hleděl, jak se přibližuji. Nevím přesně,  co pak následovalo, ale ani mantinel nás oba nedokázal zastavit. Následky se projevily okamžitě. Jedna z tyčí,  na kterých držely zavěšené baterky,  se zhroutila. Podle výkřiků se dalo tušit, že několik baterek dopadlo na hlavy hráčů. V nastalé tmě se do nadávek a hvízdání ozývalo i velké množství ran a řinkotu skla. Pak se náhle v celé hale rozsvítila světla.

   Rozbité mantinely, plexiskla,  časti hokejové výstroje a také sedačky, to vše se válelo po ledové ploše. U hlavního vchodu stál správce stadionu a několik dalších mužů.

Netrvalo to dlouho a za vítězného křiku fanoušků, který se nesl z reproduktorů,  se všichni rozprchli všemi směry. Běžel jsem v čele a neuniklo mi,  že mám na sobě naraženou branku. Ale nějak jsem se jí nestačil zbavit a jedinou mou snahou bylo utéci co nejdále.

KONEC