Může se umřít na smutek?

Tma pohlcuje celý můj pokoj. Zima. Celá v černém ležím mezi rozházenými papíry a několika skleničkami. Taky kytara. Koukám na ni. Znám každý její detail a záhyb, ale nyní je pro mě jako cizí předmět. Takový ten pocit, že na ní nacházíte stále něco novýho.

SVĚTLO. Proplulo pokojem jako malá loďka a zase tu vládne tma. Asi projelo auto.

Je mi smutno. Celej můj život je naprosto zkaženej, nic neumím. Nic, nic, nic!

Celé to šero ruší jen světlo z mé cigarety. Klid, klid, klid.

Nic už se nemůže stát. Jsem tu sama. Se smutkem, pláčem, starostmi, myšlenkami, se svou poslední cigaretou. A je mi to líto, že to takhle dopadlo, je mi líto všeho. Jeho, jí, všech, sebe, nikoho, je mi líto celýho světa.

A přes tu všechnu lítost, tady umírám mezi skleničkami.

Umírám na,…

Může člověk umřít na smutek,Třeba, když je člověk tak smutný, že neví jak dál, nebo se sám loudá ulicemi. Prší!A on nemá za ký m jít. Člověk bez přátel snad ani není člověk, ale může se na to umřít?

Jen já, samota,stesk, vztek, a SMRT.

Jde to?

Pokud ano, myslím že bych už měla pár let malý náhrobek.

Kdybych si mohla sama vybrat náhrobek, co by tam asi stálo,

Možná, ne určitě, by tam bylo jen Klára!Nic víc. Za pár let, snad, za pár dní, by stejně každý zapomněl, že jsem žila.

Ale zůstal by náhrobek a Klára. Nikdo mi nikdy neřekl jinak. Jen když ostatní něco potřebovali, slyšela jsem „Klárko, prosím tě Klárinko,….“Jinak ne.Byla jsem vždycky jen ta tamta, Klára,…

„Kláro!sakra Kláro žiješ ještě?Kláro, Kláro, Kláro,….“

Celým bytem se rozléhá můj křik.

Slyším svůj hlas, takže pořád ještě žiju.

Ale, na jak dlouho?