Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se***
02. 08. 2003
2
0
678
Autor
immaginacija
nemá to název, ta jména před každým ostavcem, jsou jen pro vaši orientaci, jinak je to i tak dost zmatené...
„Tak pojď, kočičko. Jsi sladká…“
„Tak jak ses bavila?“ mžourá na mě máma zpoza pletacích jehlic. Vždycky, když je ve stresu, tak plete. Většinou svetry, ale nikdy je nikdo nenosí. Snaží se tvářit, jako by právě vstala, a ne že celou noc nespala ze strachu, že její holčičku někdo někam zatáhne. Ale ona mi věřila. Věřila, že nikdy nebudu kouřit, protože jsem zdědila její alergii na kouř z cigaret, věřila, že jsem inteligentní a neopiju se a nezačnu brát drogy, když vím, jak je to nebezpečné, a taky věřila, že poznám, kdy to se mnou někdo myslí dobře a kdy ne. Bohužel to ale někdy nedovedla poznat sama.
„Ale jo šlo to…“ odpověď jako vždy.
Je už skoro osm. Klopím hlavu, aby si nevšimla mých zarudlých očí. No jo travička zelená, na tu naštěstí alergii nemám a taky těch nevímkolik panáků udělá svoje. Vypadám jako angorák.
Zavřela jsem se ve svém pokoji a zatáhla rolety. S námahou jsem se vysoukala z načichlého oblečení. Kouř a ještě něco… Svalila jsem se na postel. Ten strop je pěkně popraskaný.
„Jednou nám to tu spadne na hlavu,“ říkávala máma.
Že lžu sama sobě, už jsem si zvykla, ale štvalo mě, že lžu mámě. Štvalo mě, že to nikdy nedovedla poznat. Netušila, co dělám po nocích. Pořád jsem její malá holčička.
Ani to včera za moc nestálo. Za poslední dva měsíce jsem měla jenom tři. Už nejsem tak podnikavá. Všechno časem omrzí. Jenom jeden pochopil, že je zbytečné, aby mi dával svůj telefon. Jak se vůbec jmenoval? Asi Pavel… Sakra, moje hlava! Aspoň ten chlast omezit. Taky jsem si mohla dát trochu pozor. Ani neměl kondom.
Vzbudila jsem se ve čtyři.
„Ohřej si oběd,“ zpoza jehlic máma ve stresu. Zase se pohádala s tátou.
V koupelně otevřené okno. Zatočila se mi hlava. Pyžamo páchlo lihovým potem. Shodila jsem ho ze sebe. Sprcha a pokus o očistec. Nová závrať a na jazyku zvratky. Záchod nesplachuje. Zdlouhavě to zalívám kelímkem na čištění zubů. Je na něm včelka Mája. Kdysi mi ho koupil táta. Kolik mi tehdy bylo? Šest, sedm? Pohled do zrcadla. Napuchlá víčka, zbytky make-upu. Mozek ještě trochu vynechává. Místo zubní pasty indulona. Zase zvracet. Záchod nesplachuje…
Studené, napůl zkyslé mlíko a tvrdý rohlík. Víc do sebe nedostanu.
„Běž se psem, od rána nebyl venku,“ zpoza jehlic. Chvíli poslouchám jejich monotónní cinkání. Chmatnu okousané vodítko, pod paži pražského krysaříka a jdu se nadýchat trochu smogu.
„Proč sis neohřála ten oběd?“
DITA
„Neboj, bude se ti to líbit, uvidíš.“ Dita cítila jeho ruku na stehně.
„Ne, Dominiku, víš, že nechci,“ prosila. Bolestivě jí sevřel ruku. „Já nechci, slyšíš?“
„Ne!“ škubne sebou. Ruka až po loket zkroucená někde za postelí. „Jenom sen. Chvála bohu.“ Svalí se zpátky na postel. Odkrvená ruka šmátrá v šuplíku za hlavou. Nějaké prášky na uklidnění.
Dominik na ni nikdy nespěchal. Chápal, že je věřící a s milováním chce začít až po svatbě. Přesto měla vůči němu pocit jakéhosi dluhu. Dneska ho ale nechtěla vidět. I když za to nemohl, potřebovala po té noční můře nabrat síly. Vždycky jí trvalo, než se s něčím vyrovnala. Byla příliš přecitlivělá.
DOMINIK
„Tak už ti ta tvoje konečně dala?“ vyrypoval Lukáš jako vždycky.
„Nechce dřív než po svatbě,“ odpověděl Dominik chladně a pomalu si zapínal svou saniťáckou uniformu.
„Cože?!“ vyvalil oči Lukáš. „To si ji vemeš, a pak zjistíš, že je v posteli jak poleno a co pak s ní, he?“ ušklíbal se.
„Ještě si ji neberu a jdi už konečně do hajzlu!“ odsekl Dominik. Za tohle ho nenáviděl. Lukáš žárlil. Sám na pořádný vztah neměl.
„Ještě aby jo! Já bych se na ni už dávno vykašlal. Víš kolik je holek, co ti daj na počkání?“ usmál se šibalsky při vzpomínce na minulou noc s Laurou.
„Ty se taky na nic lepšího nezmůžeš při svých stupidních kecech,“ pomyslel si Dominik, ale neřekl nic.
„Nehoda na páté východní,“ ozvalo se z dispečinku „starší muž a dívka, oba v bezvědomí.“
„Hned tam jedem,“ ohlásil se Dominik a vyběhl ze dveří.
Sirény, majáky. Zdrcující kopulace škodovky a tatry. Kolem olej a krev.
„Co ten chlap?“
„Infarkt. Okamžitá smrt.“
„Nosítka! Rychle! Ta holka ještě žije.“
„Máš puls?“
„Slabý. Nedýchá… Ztrácím ji! Jeď sakra!“
DITA
Zvonek. Otevřít okno, vystrčit ruku, vyhodit klíče. Cinknutí o chodník. Fialový klíč od vchodu, schody zas nikdo neumyl, červený klíč od bytu. Dominik se nemůže trefit.
„Otevři ty dveře!“ zařve. Panty zase vržou.
„Ty jsi opilý!“ odtáhne se Dita když otevře.. Vytrhne jí dveře z ruky a svalí se na gauč v obýváku.
„Já už ztrácím trpělivost. Jak dlouho to ještě bude trvat?!“ rve si vlasy. Je opilý. Na vlasech si vždycky zakládal.
„Co se stalo? Vypadáš hrozně,“ klekne k němu. Pozoruje jeho zarudlé oči. Vypadá jak angorák.
LAURA
Venku zas lidi. Krysařík močí na žlutou trávu. Lidi, psi a auta. Nesnáším to. Lidi, psi, auta. Bude už tma. Lidi, psi, auta… a Dominik. Dominik? Je bledý jako stěna. „Dita…“ blesklo mi hlavou. Něco se stalo.
DOMINIK
„Pohádali jsme se…“ rozsvítily se pouliční lampy „já jsem nechtěl… něco jsem vypil… měl jsem blbej den. A Dita nechce… vždyť víš…“ rozbrečel se.
Věděla jsem. Potřeboval uklidnit. Šli jsme k němu.
DITA
„Crr! Lauro, zvedni to!“ Ditiny prsty těkají po sluchátku. Celá ta scéna s Dominikem jí probíhá hlavou pořád dokola.
„Malá holka, chápeš to?! Mladší než ty! Už to nikdy nebude dělat. Už nebude dělat vůbec nic!“
„Dominiku, jsi opilý..“
„Umřela mi pod rukama, copak to nechápeš?! Nemůžeš vědět, kolik času zbývá tobě!“
„Lauro, prosím tě, zvedni to!“
„Laura šla ven se psem - mám něco vyřídit?“ chvilka bez jehlic.
LAURA
„Tý holce ještě nebylo ani patnáct,“ řekl Dominik po tom už mnohem klidnější. „Neřekneš to Ditě?“
„Ne,“ zapínám si blůzu. Samozřejmě, že ne. Chmatnu okousané vodítko, pod paži pražského krysaříka a hurá na smog.
„Volala ti Dita,“ zpoza jehlic. Už dopletla rukáv.
„Byla nějaká divná. Máš se u ní zastavit.“
A zase smog.
Zvonek. Otevřít okno, ruka, klíč na chodník. Fialový od vchodu, schody zas nikdo neumyl, červený od bytu. Panty zase vržou.
„Lauro!“ Dita se mi s pláčem vrhne kolem krku. Ještě cítím Dominika.
„Dominik má pravdu,“ řeknu jí, když se uklidní. Vždycky jí trvalo, než se s něčím vyrovnala. Byla příliš přecitlivělá.
„Nemůžeš vědět, kolik času zbývá tobě…“
„Ty myslíš, že mám…“ Přikývla jsem.
DITA
Zvonek. Okno, ruka, klíč. Fialový, schody zas nikdo nemyl, červený. Panty zase vržou.
„Mám strach, Dominiku.“
„Neboj, bude se ti to líbit, uvidíš.“
Dita je bledá jako stěna. Bílé zdi ji vždycky deprimovaly a ordinace ještě víc. Byla příliš přecitlivělá.
„Jste těhotná, slečno Chrástková,“ řekne doktorka jakoby mimochodem. Dita se sesune k zemi.
„Slečno Chrástková! Sestři pojďte mi pomoct.“
Fialový, schody pořád nikdo neumyl, červený. Panty pořád vržou.
„Těhotná!“ hučí jí v hlavě. „Crr! Lauro, zvedni to!“ Už je tma.
„Laura šla na nějakou oslavu, mám něco vyřídit?“ druhý rukáv už je hotový.
Dita se svalí na postel.
„Těhotná, těhotná!“ rve si vlasy. Ruka šmátrá v šuplíku za hlavou. Plná hrst prášků. „Nemůžeš vědět, kolik času zbývá tobě…“
DOMINIK
Zvonek. A nic. Znovu. Třeba nejde proud. U vchodu otevřeno. Schody zas nikdo neumyl. Náhradní klíče v botníku. Fialový ne. Červený, Dominiku. Panty zase vržou…
„Dívka v bezvědomí. Předávkování léky…“ ozve se dispečerka.
Sirény, majáky, tma. Lidi, psi a pouliční lampy.
„Nedýchá… Ztrácím ji. Jeď sakra!“
LAURA
„Tak pojď,kočičko. Jsi sladká…“
Ten kondom, kruci! Blbé kecy a telefon si nech!