Příběh

Možná se divíš nad tak prostým názvem mojí povídky, ale brzy poznáš, že jiný jsem ani vybrat nemohla. Chci Ti totiž vyprávět o dívce, která věřila na pohádky, na sny a na lásku. Věřila, že každý člověk má v sobě světlou stránku, věřila, že každý je svým způsobem krásný a zvláštní. Jakoby se dívala na svět skrze růžové brýle. A věřila také, že jednou přijde den, kdy se lidé začnou mít rádi a začnou konečně doopravdy žít! Ach ano, doopravdy taková byla, a Ty se teď posaď a já Ti povím něco málo o téhle zvláštní dívce. Příběh, který je tak obyčejný a přece Ti během mého vyprávění možná někdy přelétne přes obličej lehký úsměv a nebo zvlhnou oči.

Jednoho dne, když už nevěděla jak má žít dál v tom světě zloby a lidské nenávisti, se sebrala a jela do lesa, k jezeru, které bylo tak tiché a klidné, že se v něm stromy, květiny a samotné nebe odráželi jako v zrcadle. Jen tady nacházela Johanka klid. Vždy, když už jí připadala tíha světa neúnosná, chodila k jezeru, seděla na jeho břehu a pak už jen stačilo, aby zavřela oči a byla šťastná. Ještě nikdy se nestalo, aby tady u toho jezera potkala jakéhokoliv člověka. Vždy si musela s lítostí připustit, že lidé jsou tak pohlceni rychlostí svého života, že nemohou, ale ani nechtějí na chvíli zastavit a třeba jen snít. Ani dnes tomu nebylo jinak, všude kolem Johanky se rozprostíral naprostý klid a ticho, jen ptáci zpívali Johance a jejím snům a stromy tančili pod vedením větru.

Najednou ale Johanku něco přinutilo zase otevřít oči. Byl to pláč. Když se otočila, uviděla kousek od sebe postavu, s níž mocně otřásal pláč. Ještě nikdy neviděla někoho tak upřímně plakat. Chlapec, který tam stál, si Johanky vůbec nevšiml, jen se díval na hladinu a tvář mu smáčeli slzy. Pak už ani jeho nohy nevydrželi tíhu jeho trápení a on se posadil do trávy a opět se rozvzlykal. Johanka se opatrně přiblížila k tomu chlapci a dotkla se jeho ramene. Když se otočil, hleděly na ní nejsmutnější oči, jaké kdy spatřila. Bylo v nich vidět zklamání, smutek a bolest. Zároveň však Johanka cítila, že v tomhle chlapci je mnoho lásky a něžnosti a něco jí nutkalo mu pomoci a nenechávat ho tu samotného s trápením. Hleděl na ní udiveně a zároveň zahanbeně, že ho přistihla, jak pláče.

“Já….nevím, jestli o tom dokážu mluvit….opravdu Ti to nevadí?” konečně se jí podíval do očí a ona poznala, že už je klidnější a tak se nepatrně usmála.

“Tak si přestav, že jsem třeba strom, vrba, která ti naslouchá, ale nic neříká. Jestli chceš, budu jen poslouchat a až to dořekneš, uvidíš, že se Ti uleví. Pak vstaneš a odejdeš a tvoje trápení zůstane tady.”

“Děkuju, že jsi tady, nevím co bych si počal sám. Přemýšlel jsem o tom, že už nemá cenu žít.” opět se mu v očích zaleskly slzy a tak ho Johanka vzala za ruku a povzbudivě se usmála.

“To neříkej. Život jsme dostali a tak se ho sami zbavit nemůžeme. Je to dar. A ten se nezahazuje.”

Chvíli vypadal, jakoby se vzpíral jejím slovům, bylo vidět, že tomu, co řekla, jeho srdce zatím nemůže věřit.

“Jak se jmenuješ?” zeptal se a víc se k jejím slovům o životě nevracel.

“Já jsem Alex.” řekl rozpačitě a bylo vidět, že musí opět bojovat se slzami.

“Tak, Alexi, řekni mi, co se Ti stalo.” pobídla ho a stiskla jeho ruku ve své dlani ještě pevněji. Jakoby mu tím dodala sílu a on začal pomalu a tiše vyprávět.

“Je to už skoro měsíc, ale pořád to bolí jako v ten den, kdy se to stalo……asi bych měl začít od začátku.” Alex si setřel z tváře slzu, která pomalu putovala z jeho oka a pokračoval. “Jmenovala se Diana. Potkali jsme na střední škole. Celý rok byla něco jako moje spřízněná duše. Víš, říkal jsem jí všechno, a myslel jsem, že ani ona přede mnou neměla žádná tajemství. V té době jsem miloval jednu dívku. Připadala mi bezchybná, okouzlila mě na první pohled. Svěřil jsem to Dianě a ona se mi snažila radit. S její pomocí jsem Sabrinu, tak se jmenovala moje láska, pozval na první rande. Ale Sabrina mě tenkrát odmítla. Byl jsem opravdu zničený, myslel jsem si, že jsem našel svou pravou lásku a ona mě najednou nechtěla. Bylo to v době, kdy moje přátelství s Dianou bylo bezchybné. Myslel jsem, že lepšího přítele nenajdu. Ale pak se ukázalo, že Diana přede mnou přece jen něco tajila. Jednou mi řekla, že mě miluje. Byl to pro mě strašný šok, přísahám, že by mě to nikdy nenapadlo, myslel jsem, že mě bere stejně jako já ji. Řekl jsem, že ji nemůžu milovat, že ji mám rád jen jako kamarádku. Zlomilo jí to srdce a od té doby se náš vztah změnil. Nedokázal jsem se s ní bavit stejně jako dřív, prostě to nešlo. Bál jsem se, že při sebemenší zmínce jí ublížím ještě víc….mrzela mě ztráta našeho přátelství, ale měl jsem pocit, že už to stejné být nikdy nemůže. Tou jednou větou se toho tolik změnilo….” najednou se Alex opět rozplakal a Johanka nevěděla, jak ho utišit. Chtěla ho povzbudit, něco říct, ale jakoby jí zamrzl jazyk. Nedokázala říct ani slovo. Alex se najednou roztřásl ještě víc, ale vyprávěl dál. Jakoby to ze sebe chtěl co nejrychleji dostat.

“Uběhlo skoro půl roku a stále jsme kolem sebe chodili jako cizí lidé. Nedokázal jsem se jí podívat do očí, protože když jsem to udělal, viděl jsem smutek, zklamání a bolest. Ta tam byla ta silná statečná bytost, která mi vždycky dávala sílu a naději na lepší zítřek. Pak jakoby se něco stalo, změnila se. Už nechodila jako tělo bez duše, slzy už jí nezdobili její zelené oči, byla jako dřív. Opět jsem viděl na jejích rtech úsměv. A tehdy, tehdy jsem si uvědomil, že i já k ní cítím něco mnohem víc. Ano, uvědomil jsem si, že jí miluju…” tentokrát propukl v pláč tak mocný, že Johanka mohla jen bezmocně držet jeho ruku. Kolik bolesti musí vyplavit každá jeho slza? pomyslela si a pohladila ho po tváři.

“Ale v tom případě bys měl jít a říct jí co cítíš. Proč otálíš? Přece by mohlo být všechno v pořádku….v tobě ta láska k ní byla, jen si ji tenkrát nemohl ve svém srdci najít, nebyla dost zralá. Tak za ní jdi a všechno se to v dobré obrátí.” Johanka už si byla jistá, že našla řešení, sama sebe se ptala, proč je tedy Alex tak nešťastný, když vlastně našel lásku.

Najednou se uklidnil, jeho tvář jakoby zkameněla a on se skelným pohledem podíval Johance do očí. V jeho pohledu bylo tolik bolesti. Johanka ucítila jak jeho slza dopadla do její dlaně a jak pomalu stéká do trávy. Alex řekl klidným hlasem plným smutku:

“Kdybych mohl, neseděl bych tady, ale držel Dianu za ruku a říkal jí tisíckrát, že jí miluju…..”

“Tak proč to neuděláš?”

“Je mrtvá…před měsícem ji srazilo auto……”řekl, vytrhl svou ruku z Johančiny a utekl pryč.

Už nikdy ho nespatřila. Nedokázala v tu chvíli vstát a jít za ním, seděla na tom místě ještě dlouho a plakala. Plakala pro Alexe, pro Dianu a pro jejich lásku, které nikdo nepodal pomocnou ruku a ona nenašla naplnění……

O týden později se v novinách objevil článek, který Johanku znovu rozplakal. Seděla nad stolem a její slzy rozmáčely tiskařskou čerň, kterou byla napsaná ta nejkrutější slova, která kdy Johanka mohla číst.

……….že Ti můj příběh přijde povědomý? Že se Ti vybavilo něco z  Tvého života? Možná ano, možná ne. Ale jedno vím jistě. že láska existuje. Je mezi námi, i když na ní mnohdy nevěříme, i když ji třeba nechceme přijmout, ale je tu. Až bude nejhůř, vezme nás za ruku a vyvede z té strašné tmy…..