Komercializace knižních předloh

 Jestlipak jste někdy zažili ten okouzlující pocit, když se zaboříte do měkkého křesla, rozsvítíme lampu na vašem stole či stejně jako ta romantičtější část z nás zapálíte svíčku na parapetu, nasadíte si brýle a plynulým a trochu nedočkavým pohybem otevřete knihu. Nejdříve pohlédnete na poděkování autora lidem jeho srdci blízkým, poté opatrně berete list po listu do prstů a neobyčejně jemně je obracíte. A začnete číst. Rychlost pohybu očí z řádku na řádek se zrychluje v poměru ke stoupajícímu napětí v ději příběhu. Hlavní hrdinové vás vtáhnou do svého světa a poté se onen statečný rytíř, čaroděj či král, krásná princezna nebo ruská carevna, mladík s neutuchající touhou zachránit svět, bláznivý rytíř bojující s větrnými mlýny či snad cikánská tanečnice stávají z vás. Ocitáte se ve světě, který není ani za vašimi okny, ani na předměstí nebo za hranicemi státu. Jste ve světě svojí fantazie a tam je dovoleno všechno, co si jen přejete.

Že jste tohle nikdy nezažili? Že je to ztráta času? Já vím, je jednodušší jít na dvě hodiny do kina, posadit se do tmavé budovy obklopeni dolbi systémem a spoustou stejně uspěchaných lidí jako jste vy sám a podívat se na zfilmovanou podobu jednoho z těch krásných příběhů. Ale jak můžete z výrazu herce poznat jak se jeho postava bojí sama v tmavé jeskyni, jak poznáte, že Anna Karenina byla nešťastná, když hereččina tvář je pokrytá centimetrovou vrstvou make-upu , který veškeré emoce co se jí zračí v tváři zakrývá. Nepocítíte to vzrušení, které cítí rytíř de la Mancha při pohledu na větrný mlýn… jediné co si zapamatujete bude obstarožní dáma na sedadle vedle vás, která na sebe ten večer vyplýtvala celý flakon parfému z výprodeje nebo nevrlá šatnářka rozčilující se nad vaším utrženým poutkem u kabátu. Poté co vyjdete z onoho biografu, vypustíte z hlavy příběh, postavy či místa, která nás, čtenáře, díky knize tolik uchvátily.

Problém je, že lidé zapomínají, že čas se nezrychluje, nepospíchá jako vy, není ze dne na den rychlejší jako třeba technické pokroky. Čas běží pořád stejně, to jen uspěchaní lidé ve snaze stihnout tolik věcí si namlouvají, že času ubývá. Copak před sto lety lidé neměli starosti, neměli děti a vnoučata, neměli zaměstnání a koníčky? Měli! Ale dokázali si najít alespoň malou chvíli a každý večer se ponořili do světa starých příběhů a povídek, vážili si těch chvil a předávali svůj zvyk usedat ke knihám i dalším generacím. Tak kde se toto poselství ztratilo? Odvála ho pára parního stroje či palba zbraní z války nebo to byla kabelová televize či počítač, které ono staré poselství zastavily a nedovolily mu předávat svou skrytou moudrost dál?

Člověk by se neměl nechat ovládnout spěchem. Tak jako tak vše o co se snaží stihnout nemůže, je až příliš ctižádostivý a na to mu ten čas nevystačí. Denně hodinu strávíte tím, že se dohadujete se svým obchodním zástupcem, hledáte ztracené mládí v bláznivých obchodech s mladistvými prodavači a vy, milé dámy, vy ho hledáte v drahých tubách líčidel. Ale proč tuto hodinu, tak zbytečně promarněnou malichernostmi, nestrávíte nad dojemným osudem malého Davida Copperfielda, pravdivým příběhem ztracené Anastázie, příhodami rozpustilé Pipi z vilky od vedle nebo nad životem nadprůměrného Kvida?

Při pohledu na plakáty a upoutávky na filmové zpracování Pána Prstenů či Harryho Pottera si kladu otázku jestli opravdu lidem stačí sedět dvě hodiny v přeplněném sále a obdivovat modré oči představitele hobita Frodo Pytlíka nebo husté vlasy chytré Hermiony do takové míry, že pomalu zapomínají na podstatu příběhu a v druhé polovině už ani nevědí, proč je onen prsten tak vzácný nebo proč má Harry na čele jizvu. Najdou se i tací, kteří onu jizvu považují za výsledek neschopnosti vizážistky zakrýt vadu pleti herce.

Zamysleme se nad sebou a nad spěchem, který nás denně zachvacuje a nedovolí nám prožívat krásné okamžiky. Díky knize se člověk stává opatrnějším a příjemnějším, pomalu a efektivně vyplňuje svůj den a jeho vnoučata můžou donekonečna volat po nových a nových příbězích. Buďme opět tak staromódní, vypněme večer televizi, zavřeme počítače a zapalme si svíčku a spolu se svými milovanými se pohodlně usaďme a pomalu a lehce otevřeme knihy a s jemnou grácií předávejme jejich poselství dalším generacím nehledě na technické pokroky této moderní, snad až příliš moderní, doby. Kniha se nám odmění klidem v srdci.