Starý Řehoř

Starý Řehoř byl blázen. Aspoň se to říkalo v blízké vesnici. Vesnice byla tak blízká, aby byla akorát tak daleko od Řehořova domu, který stál osamocen u lesa.

Starý Řehoř neměl nikoho rád. Jednak proto, že byl starý, a taky proto, že to bylo jednodušší. Nikdo ho nechodil navštěvovat, tím pádem ho nikdo neotravoval a Řehoř byl spokojený na své samotě a absolutně mu to vyhovovalo. Nikdo ho nechodil otravovat s tím, že chce pučit vajíčka, ocet, kafe, cukr, peníze...

Starý Řehoř neměl rád lidi, ale miloval svůj dům na samotě.

Byl takový pěkný den, tak akorát na to, aby Řehoř mohl pozorovat vodní hladinu rybníka, který byl před jeho domem. Řehoř rybník nevlastnil, ale věděl, že patří jenom jemu. Nikdo jiný sem nechodil. Řehoř už se těšil, jak ten den pěkně začne. Měl velkou chuť na vajíčka se slaninou. No...chuť. Spíš se na to jenom tak z principu těšil, protože chuť vlastně neměl. Protože neměl chuťový buňky. A ty neměl proto, že byl starej. A všechno to tak bylo proto, že příroda je chytrá. A proto ten, kdo je starej, nemá zuby a nemá taky chuť na jídlo, tím pádem nejí, zeslábne a umře. Řehoř věděl, že umře, ale nechtělo se mu. Rád si chystal jídlo. To byla jeho vášeň. Měl rád pohled na dobře připravený pokrm. Dával si záležet. Nejrači měl nezdravý věci. Po zdraví mu bylo prd. Chtěl si užívat. Ve sklepě měl spoustu naloženýho masa. V oleji. Konzumoval to s takovým požitkem, jakoby to maso vůbec nesmrdělo. Možná to nevěděl. Možná ztratil čich.

Protáhl se a opláchl si obličej studenou dešťovou vodou. Potom si rozdělal před domem oheň a připravil si snídani. Měl sice kamna, ale těm moc nefandil. S pánvičkou plnou oleje, ve které plavaly nedodělaný vajíčka, si sedl na lavičku před chatu. Díval se na jezero před sebou a hlasitě pomlaskával, jaký to byl požitek, ta jeho snídaně. Uviděl kruhy na hladině. Měl v úmyslu dneska chytit rybu a udělat si ji k večeři.

Najednou uslyšel hluk. Blížilo se to od vesnice. Starý Řehoř sebou neklidně cukl. Ani trochu se mu to nelíbilo. Poznával vzdálený hlasy a štěkot psů. Napnul uši. Zůstal sedět na lavičce. Hlasy se pořád přibližovaly. Najednou před ním stáli tři chlapi z vesnice. Jednoho Řehoř znal. Jenomže ho vůbec nezajímali. Měli pušky a podle psů, kteří vyváděli jak pominutí, Řehoř usoudil, že budou na lovu.

“Zdravíčko, sousede.” Pozdravil jeden z nich. Byl to ten, kterýho Řehoř znal, občas se potkali ve vesnici, ale Řehoř neměl k nikomu ňáký sympatie, takže jenom pokýval hlavou, jakože je bere na vědomí. Snažil se nevypadat nervózně, a tak usrkl olej z pánvičky. Jeden z lovců se odporem zašklebil. Ten co s Řehořem komunikoval, byl největší z nich a vypadal i nejsilnější. Nejspíš vedl celou akci.

“Neviděl ste tady v poslední době vlka?” Zeptal se. Starý Řehoř jenom zakroutil hlavou.

“Snažíme se ho dostat, hajzla. Chodí nám do vesnice. Je to zabiják. Už roztrhal čtyři děcka!”

“Ti psi se mně ňák nelíbí, sou jak urvaní z řetězu.” Ozval se malej, plešatej chlápek. Psi skutečně vyváděli jak pominutí. Měli vytřeštěný oči, štěkali a z huby jim tekly sliny.

“Musíme být blízko.” Řekl ten první a pak se otočil na Řehoře.

“Dávejte si pozor, je to pěkná bestie. Tak... sbohem.” Rozloučili se a odešli. Řehoř ještě dlouho slyšel psí štěkot. Zamračil se. Zkazili mu náladu. Zkazili mu snídani, na kterou se tolik těšil. Vystydla.

V noci seděl starý Řehoř zase před domem a čekal. Čekal na tu správnou hodinu. Venku byl klid. Ani ti cvrčci už necvrkali. Starý Řehoř sledoval hodinky a nemohl se dočkat. Nacpal si do dýmky tabák. Speciálně nachystaný pro tyhle příležitosti. Labužnicky si popotáhl a vyfoukl kouř. Byl nadmíru spokojený. Vzpomněl si na lovce. Usmál se. Hlupáci. Kde by se tady vzal vlk? Nikdy tady žádnej nebyl. Loví vlka...blázni!

Když Řehoř vypozoroval, že je ten správný čas, vydal se dozadu za dům. Z kůlny si vzal lopatu a začal kopat. Byla to námaha. Lily z něho krůpěje potu. Otevřel víko dřevěné bedny. Vyskočil na něho pes. Už to nebyl ten pes, který za života Řehořovi lovil zajíce. Měl zvláštní výraz. Jakoby neměl oči. Přesto se na Řehoře oddaně díval. Řehoř to cítil. Jakoby psovo tělo napůl nebylo, ale bylo. Bylo až moc. Nejlíp to věděla kořist, kterou mrtvý pes lovil. Řehoř si psa nepohladil. Protože se ho bál. Nikdy na něho nesáhl. Odhodil lopatu. Usmál se. Nikdy tě nedostanou. Díval se psovi do očí, který neměl a říkal si: Nikdy tě nedostanou, protože nenecháš nikde stopy. Nikdy tě nechytí. Zasmál se nahlas. Byla krásná teplá noc. Vykročil k vesnici. A pes, aniž by se dotýkal země, se vydal za ním.