Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jako z vody - útržek první

06. 08. 2003
2
0
1424
Autor
Kami

Vysvětlení podám v některém z dalších útržků...

 

   Jsem sama doma, mírně se nudím, ale přes to děsné vedro se mi do ulic nechce. Armstrong mi zpívá Wonderfull World – z té písničky je mi vždycky plačtivo – a já vím, že bych mohla dělat desítky věcí, které stejně musím…, ale teď zrovna nechci!

   Před rokem bych v takové náladě začala hledat poklady. No, hledat není to přesné slovo, neboť za dvě desítky let mého šťourání už je asi všechno nalezené. Řeknu tedy objevovat. Opustila bych obývák a zalezla do chladných ložnic, kde ani v nejhorším horku teploměr neukázal více než 20°C.

   Ve větším pokoji bych se usadila na zem a ze skříně vyndala dvě krabice plné fotografií a několik velmi starých alb. Na obrázcích se míhají momenty našeho dětství zachycené tátovou flexaretou… Tady k nám (mně a bratrovi) táta sotva dosedl a už samospoušť cvakla… Snad posté bych si prohlížela prastaré snímky, na kterých ani netuším, kdo je. Není to tak dávno, co jsem v jedné z krabic našla tak čtyřicet let starý obrázek muže v uniformě, jenž byl až neuvěřitelně podobný  mému bratrovi. Od maminy jsem se dozvěděla, že to snad byl tátův bratranec. Geny jsou úžasná věc.

   Snad bych si i chtěla oživit čerstvější vzpomínky. To bych přesedla ke své posteli a z úložného prostoru vyndala má soukromá alba. Škola, tábory, přátelé, gympl, maturitní ples, Chorvatsko, Řecko, Itálie, Holandsko. Znovu bych cítila kouzlo těch dní a míst…

   A možná bych si dobrovolně šla „rvát srdce“. Přešla bych do menšího z pokojů a ze skříně by se na mě vysypaly věci (většinou popsané listy papíru), které si táta přinesl z práce, když šel do důchodu. Hladila bych ty tužkou nebo plnicím perem psané řádky a žasla nad tím, jak podobné máme (jsme měli) písmo…

   Leč tady a teď mohu jen ležet na zemi. Hledět do bílého stropu a promítat na něj vzpomínky na poklady, které se rozpustily.


Kastel
08. 09. 2003
Dát tip
Čau Kakami :o), to je dost osobní - málo to komu co řekne, ale asi Ti ruzomím - prostě jsou to pocity - fotky jako oživení vzpomínek - já je mám rád ještě z jiného důvodu - když mám depku (naštěstí velmi málo kdy :o), tak se podívám na velmi staré fotky (černobílé dokumenty) a říkám si - tolik lidí, tolik plánů, tolik starostí , tolik nadějí ...a kde jsou dnes

Toxman
22. 08. 2003
Dát tip
V tom horku se rozpouští leccos. Ovšem nejlepší je, když tají srdce :)*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru