Setkání

Setkání

Občas mám schůzky mimo budovu. Včera jsem jednu taky takovou měla. Skončila dříve, než jsem předpokládala. A tak jsem se rozhodla s návratem do práce nepospíchat.

Ulice v tuto polední hodinu byly téměř liduprázdné. Snad  všichni utekli před tou žhavou koulí na obloze, která na nás již několik dní sesílá své ohnivé paprsky a nutí nás se před nimi schovávat ve stínu stromů, máčet svá těla v chladných vodách bazénů či rybníků a nebo dlít doma či v klimatizovaných místnostech našich pracovišť.

Byla jsem blízko místa, kam chodím nejraději. A tak jsem pomalým krokem došla až k řece a uvelebila se na jednu z laviček, nad kterou se skláněly větve stromu a vrhaly tak stín na horní polovinu mého těla. Sundala jsem si z unavených a horkem oteklých nohou boty na vysokém podpadku a s úlevou je nátáhla před sebe. Zavřela jsem oči a nechala svou mysl vplouvat do snového neznáma.

Náhle však slyším z dálky ženský hlas. Pomalu otevírám oči, které se nemůžou vyrovnat s oslepujícím světlem, co prosvítá mezi větvemi stromů. Vidím jen tmavou siluetu. Narovnám se  a snažím se hlavou pohnout tak, abych se zbavila té sluneční záře a mohla vidět tvář, které patřil ten hlas. Je to stará žena, co si chce jen přisednout. Souhlasně kývnu a pohledem naznačím volné místo. Pokouším se znovu zavřít oči a vrátit se tam, odkud mi ta stařena vyrušila. Avšak opět slyším otázku namířenou na mou osobu. ,,Taky sem chodíte poslouchat řeku?" ,,Ano." Odpovím, aniž bych přemýšlela o významu té otázky. Evidentně se jí má odpověď zdá příliš strohá, než aby se s ní spokojila. ,,Já sem chodím skoro denně. Tady je řeka nejvíc slyšet." Už vím, že tahle osůbka mě nenechá na pospas mému němému, sladkému nicnedělání. Narovnám se, obuji se a lehce se pootočím k ní, na znamení mého zájmu. Můj zrak spočine na nádherně aristokraticky řezané tváři s vpadlýma, avšak jasně modrýma očima. Kůže již dávno ztratila svou elastičnost, ale hlubší vrásky jakoby zapoměly brázdit tenhle starý, a přesto půvabný, symetrický obličej. Byla jsem tak zabraná do pozorování rysů její tváře, že jsem vůbec nevnímala slova vycházející z jejích úst. Až její udivený výraz mě probral a já se zeptala s omluvou v hlase: ,, Říkala jste něco o řece a já to přeslechla." ,, Říkala jsem, že tohle místo má pro mě určitý význam. Jako kdyby mi ta řeka vždycky vyprávěla každičký okamžik mého života."  Uvědomila jsem si, že k tomuto místu mám i já zvláštní vztah. Vždy, když jsem zde, voda ukolébává a uklidňuje mou mysl. Ale že bych slyšela nebo vnímala něco jiného, než její šum, to nikdy. Ta stařenka vidí mou rozpačitost a tak hned dodává: ,,Chodívali jsme sem s mým manželem už jako milenci. Ještě teď je vidět na tamtom kameni vyryté naše srdce." A ukáže směrem ke kamenné zídce. ,,Občas, když se nikdo nedívá, obtahuji hrotem klíče jeho obrys, aby se léty neztratilo." Vstanu a popojdu k tomu kameni, abych se přesvědčila na vlastní oči o pravdivosti jejích slov. ,, Tady je ale víc vyrytých srdcí." Očima přelétám symboly lásky. ,, Je. Ale žádné tady není tak dlouho, jako to naše. " ,, Jak dlouho?" ,, Od roku 1944."  Vstane a pomalým krokem dojde až ke mně. Sehne se a dotkne se malého srdíčka s dvěma písmeny uvnitř. Dívám se s jakou něhou hladí to znamení jejich lásky a snažím si představit zamilovaný pár, který tady stojí v objetí a hledí do řeky s příslibem šťastné budoucnosti. Z mého rozjímání mi vytrhne její hlas. ,, Vidíte tyhle čárky? " Nakloním se, abych lépe viděla. ,, Ano. Vidím. Proč tam jsou ? " ,, Každá z nich znamená jedno utrpení, každá z nich vypráví jeden příběh. " Zmocní se mě zvědavost. Ale letmým pohledem na hodinky zjistím, že je čas  vrátit se do práce. ,, Měla bych už jít, ale alespoň mi přečtěte tu první čárku. " Sklopila hlavu a nahlas vydechla. Cítila jsem, že je to pro ní smutná vzpomínka. Už, už jsem chtěla říct slova omluvy za mou všetečnost, ale ona byla rychlejší. ,, To mýho Toníka zavřeli Němci a druhý den měl být zastřelen. Zapletl se omylem do nějaké rvačky, při které byl zabit německý voják. Nebýt jednoho německýho esesáka, který byl do mě celý blázen, Toník by byl po smrti. Jeho život jsem vykoupila svým panenstvím a několika dalšími nocemi, dokud se mě nenabažil a neodhodil jako použitý, špinavý hadr. Tenkrát tuhle první čárku vyryl Toník. " ,, Je jich tady jedenáct. " Řeknu to spíš s otazníkem v hlase. ,, Musím už opravdu jít, ale přesto se musím ještě zeptat. Tady ta poslední čárka mi připadá čerstvě vyrytá. Co ta skrývá za příběh? " ,, Tu jsem udělala, než jsem si k Vám přisedla. " ,, Proč? Co se stalo ? " ,, Ještě nic. Ale pak by jí za mě neměl kdo udělat. " ,, Proč ? Co se s Vámi stane ? " ,, Zítra jdu do nemocnice na operaci a už se odtamtud nevrátím. Nechci se vrátit. Chci už mít klid a být s Toníkem a mým synem. A když člověk něco moc chce, splní se mu to. Já doufám, že se mi tohle přání splní. " Všechna ta slova  vypouštěla z úst tak samozřejmě, s tak smířlivým klidem, že mě až mrazilo v zádech. Nevěděla jsem co říct a co dělat. Ta paní mě vtáhla do svého života a já věděla, že to tak nemůžu nechat. Cítila jsem její samotu a opuštěnost. ,,Takhle nesmíte mluvit." ,, Já už v mém věku můžu všechno, má drahá. " Její rty se zúží do úsměvu. ,, Ve které nemocnici budete ležet ? " ,, Na Vinohradech. Proč ? " ,, Proč ? Protože já se teď musím vrátit do práce a tudíž si nemůžu poslechnout zbývajících devět příběhů. A vy mi je dlužíte. Takže s tím Vaším umíráním je konec. Ani ta Vaše řeka nedokáže téct opačným směrem. "  Zadívala se mi do očí a pak tichým hlasem, ale přesto s radostným tónem řekla : ,, Tak to budu muset tu poslední čárku asi smazat. " ,, Vzala jsem jí klíče z ruky a škrábala ten symbol smrti.

Zpátky jsem šla svižným krokem naplněná nepopsatelným pocitem štěstí. Někdy nám stačí tak málo. Pohlazení, pochopení, slova lásky, to všechno může naše srdce vyléčit od bolesti.

A ještě na něco jsem myslela. Na něco co řekl kdysi Enstein :

,, Pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to. "