Expozice

Expozice

     Když jsem za svítání vkročil do ulic tohoto města, něco mi říkalo, že už jej nikdy neopustím. Nebyl to nadpřirozený hlas, žádný osud ani bůh, ale zhoubná nemoc, která uvnitř mne vytrvale bujela a neúprosně odpočítávala mé poslední chvíle strávené na tomto světě. Toto město neopustím, protože v něm zahynu.

     Jakkoliv tíživým se toto vědomí neodvratného konce může zdát, nebylo pro mne tíživé natolik, aby příliš zkazilo mou radost z teprve nedávno nabyté svobody. Je smutné, že až ortel smrti dokázal zpřetrhat léta spřádané nitky monotónnosti a pusté šedi, jež svazovaly můj život a umožnil mi vydat se na svou poslední, ale nejkrásnější cestu.

     Avšak za tuto svobodu jsem byl nucen platit krutou daň v podobě ustavičných bolestí a útrap spojených s mým stavem. Dokonce i běžná chůze mi činila velké problémy, takže jsem se musel každou chvíli zastavovat, abych si vydechl a dal odpočinout znavenému tělu.

     Právě při jedné takové zastávce, nedlouho poté, co jsem vkročil do tohoto města, zrovna když jsem se opíral o vzrostlý dub před branou do parku, uslyšel jsem dětský hlásek.

"Pane, vy jste nemocný?"

Pohlédl jsem do zvědavých očí malé holčičky.

"Ano, dítě. Jsem nemocný."

Holčička nespouštěla oči z mých propadlých, bledých tváří, posetých načervenalými skvrnami a nakonec pohlédla bez sebemenší stopy strachu či předsudku i do mých unavených, zarudlých očí.

"Měl byste jít za doktorem, aby vám dal medicínu. Mému bratrovi medicína pomáhá"

Usmál jsem se na ni.

"Mně je bez medicíny líp, dítě."

Holčička se zamračila.

"Tomu nerozumím."

Pohladil jsem ji po vlasech.

"To nevadí, dítě, to nevadí."

Zdálo se, že holčička byla s mou odpovědí spokojena. Naposledy se usmála a vtiskla mi do ruky červenou růži, kterou až do té chvíle držela v ruce schované za zády. Než jsem stačil jakkoliv zareagovat, rozpačitě se odvrátila a utekla do slunce.

     V parku vládl klid a mír. Veškerý ranní shon města se zdál neskutečně vzdálený. Jeho jedinou připomínkou byl vzdálený hluk z ulice. Avšak i ten postupně slábl, až nakonec utichl. Pravou duši parku jsem nalezl na palouku poblíž malého jezírka s labutěmi a lekníny. Toto malé jezírko klidu v samém srdci neklidného města mnou prostoupilo a se svíravým zamrazením se ve mně navždy usadilo. Kolikrát za život jsem takovým místem prošel, aniž bych vůbec vzhlédl a uvědomil si, čeho všeho se mi dostává? Opožděná vděčnost mi zalila oči slzami.

     V tom odkudsi přitančila nádherná mladá dívka. Oblečena v červených šatech, slunce jako svatozář obalovalo její dlouhé, rozpuštěné vlasy, zatímco se vlnila v rytmu jarní přírody. Nevěřil jsem vlastním očím. Jakoby se osud rozhodl schovat si pro mne nejkrásnější okamžiky až na samý konec.

     Zanedlouho dívka přitančila až ke mně a zůstala mlčky stát. Nesměle jsem k ní napřáhl ruku, ve které jsem stále držel růži. Dívka květinu přijala, přivoněla si, usmála se a políbila mě. Byl jsem tím vším tak zaskočen a tak přeplněn pocity, že až za notnou chvíli jsem si uvědomil, že dívka odtančila pryč. Jako vzpomínku mi dala čerstvé červené jablko. Bylo mi skvěle.

     Vydal jsem se dál po promenádě vedoucí přímo skrz celý park. V dálce se leskla vodní hladina a já si velkoryse určil za svůj cíl dojít až k oné řece. Bohužel únava byla silnější než moje odhodlání, takže jsem si musel odpočinout  na lavičce. Tam jsem také strávil většinu odpoledne. Když se už začínalo šeřit, uvědomil jsem si, že mě pozoruje člověk sedící na druhém konci lavičky. Byl to muž středních let, lehce zanedbaného vzhledu a vytáhlé vychrtlé postavy. Unavené rysy tváře dávaly znát dlouhodobé strádání a velký vnitřní boj. Nabídl jsem mu jablko.

Než se do něj zakousl, muž si jablko dlouho prohlížel s vděčným úsměvem na tváři.

     Minuty ubíhaly a realita se pozvolna měnila v sen. Opět mi před očima vytanul obraz tančící dívky.  Lehce se vlnila temnotou, až se její podoba začínala pomalu rozmazávat a mlžit, aby se nakonec změnila ve spalující rudý plamen, který vše ničil, ale jen mne příjemně hřál.

     Probudil jsem se smíšenými pocity. Byla už hluboká noc a já cítil, že se blíží konec. Ve své sevřené ruce jsem objevil minci, kterou mi nejspíš někdo dal, zatímco jsem spal. Ztěžka jsem se zvedl, abych pokračoval v cestě. Na každý krok jsem musel vynaložit nesmírné úsilí, protože  mé svaly byly zcela zesláblé. Několikrát jsem se dokonce zhroutil na chodník a v křečích vykašlával chuchvalce tmavé krve. Mimoděk jsem při tom zaregistroval temné siluety nočních chodců, kteří kolem mne kvapně procházeli jako nějací duchové.

     Ale nakonec jsem přece jenom došel. Na klidné hladině řeky se zrcadlil nehybný měsíc a říkal, že tady končí svět. Opravdu to tak vypadalo. Druhý břeh řeky byl zcela zahalen chuchvalci husté mlhy.

"Chcete na druhou stranu?"

 Pohlédl jsem do unavených, ale rozhodných očí starého převozníka.

"Ano, prosím. Chci na druhý břeh."

Dal jsem mu minci a nastoupil do staré dřevěné loďky.

     Už není nic než mlha a monotónní veslování starce. Vše jsem už definitivně nechal za sebou. Svou rodinu, přátele a všechny, co jsem miloval, jsem opustil s myšlenkou, že už je nikdy víc neuvidím. Opustil jsem je pro úsměv malé holčičky, pro polibek dívky, vděčný pohled trpícího, ale i pro tento okamžik v temnotě.