Paladinka?

Hodně se mi líbí vyprávění ve druhé osobě - něco takovýho mi v dnešní literatuře chybí. Jak už bylo řečeno, místy je to trochu zdlouhavé, ale to se stává i u větších autorů. Trochu mi ale vadil Khalid - fantasy má tu krásnou výhodu, že sebeblbší jméno tam prostě pasuje, takže používat už vytvořený jména...(samozřejmě neber v potaz, pokud jsi to jméno opravdu vymyslel). Jinak fakt pěkná povídka.

V průběhu procesu interpersonální kognice jsem dospěl k závěru, že toto dílo je na vysoké úrovni.Líbí se mi tato část:Probouzíš se ze sna, hlava tě bolí. Na nic si nepamatuješ. Otvíráš oči. Vidíš tisíce hvězd, jak se třpytí na stéblech trávy. Je ti jedno, co bylo. Teď je teď. Rozhlížíš se kolem sebe. Stojíš uprostřed záplavy těch nejkrásnějších květin, kolem hlavy se ti třepetají motýlci a ty cítíš tu krásnou vůni, co je všude kolem tebe. Je to ráj? To není důležité. Točíš se tváří k větru a necháváš své vlasy tančit ve větru, jak je napadne. Je ti báječně, přesto ti zvědavost nedá. Je možné tady najít něco jiného než květiny? Lehkým krokem se vydáváš vpřed. Slyšíš ptáčky, jak si zpívají, běžíš za nimi. Les. Ve stínu vysokých stromů to může být ještě hezčí, ne? Jen pár kroků a jsi tam. Procházíš se mezi stromy a zpíváš si. Jdeš stále dál, nevíš kam. Je ti tak bezstarostně. Najednou tě obklopí mlha a šlápneš do prázdna. Zděšeně se díváš dolů. Země zde končí, všude je jen prázdno. Padáš. Nepřipadá ti to jako umírání. Zavíráš oči, aby ses mohla probudit. A vážně. Když konečně otvíráš oči, zjišťuješ, že zase ležíš uprostřed louky. Žádné květy. Tráva je spálená a místo vůně se tu něco škvaří. Rychle se zvedáš ze země. Výhled tě šokuje, paměť se vrací. Tohle je noční můra. Vzpomínáš si, jak jsi se jako dobrodruh nabídla na pomoc městu Trines. Mluvilo se o skupině darebáků, které jsi měla s Khalidem a Annou z údolí vyhnat. Nyní zde stojíš sama. Roztrhaným oblečením ti prosakuje krev. Tvá krev. Bitvu jsi přežila, ale válka je prohraná. V očích se ti objevují slzy. Tví přátelé ti leží u nohou, spálení na popel. Chvěješ se ve větru a pláčeš. Je ti to tak líto. Vždyť zemřeli zbytečně. Kvůli takové směšné věci, jako je hrdinství. Je ti všechno jedno. Ruka ti sjíždí k pasu. Stále tam visí tvůj meč. Tasíš. Přestala jsi uvažovat o tom, co je správné a co ne. Je čas pomsty. Toho ohnivého čaroděje dostaneš za každou cenu! Běžíš lesem. Nevíš, proč zrovna cestou, kterou jsi se vydala, prostě to tak cítíš. Prodíráš se houštím a čas plyne. Zlost v tobě chladne, přemáhá tě smutek a chuť zemřít. Náhle vystupuješ z lesa a ocitáš se uprostřed mýtiny. Všude kolem tebe lidé, ošetřují si rány. Je jich přes deset, ale tebe zajímá jen jeden. Čaroděj - tamhle je! Meč ti vzlétl do výše a jasně zazářil. Vrháš se vpřed. Nikdo se ti nestaví do cesty, trápí je jejich vlastní rány. Pro ně už boj skončil. Zastavuješ se těsně před čarodějem, díváš se mu do očí a napřahuješ meč. Sviští vzduchem. Nééé! Vše se zastavilo. I tvá ruka držící meč. Ohlížíš se za tím pronikavým hlasem. Stojí tam za tebou mladá dívka v zeleném plášti. V očích má slzy, v tváři strach. Tebe se bojí. Váháš. Zvítězí lítost nebo msta? Přemýšlíš, jen abys to oddálila, víš, co bude následovat. Nakonec skoro neslyšně šeptáš: "Smrt za smrt!" - a znovu napřahuješ meč. "Život za život!" rychle odpovídá čaroděj. "Vezmi si mou hůl a oživ jí své přátele! Ještě je možnost." Vidíš, jak se čaroděj třese, neví, co má od tebe čekat. Dochází ti, že máš poslední šanci. Pokud ho zabiješ, zahodíš ji, už teď může být pozdě. Je proti logice mu věřit, přesto to chceš, spíše ani jinou možnost nemáš. A jestli má pravdu, tak... Vytrhla jsi mu hůl z ruky a běžíš. Nic by tě nedokázalo zastavit. Ještě se naposledy ohlížíš. Nikdo tě nepronásleduje, jen čaroděj se s dívkou radostně objímá. Nelituješ toho, že jsi je nechala žít. Jsi zpět na louce, nyní plná naděje. Klekáš si k tělu Anny a přikládáš k ní hůl. Každá tvá myšlenka patří životu. V hlavě se ti objevují obrazy chvil, co jste společně zažili. Stále se nic neděje. Doufáš, jen to můžeš. V očích se ti objevila slza. Pomalu stéká po líčku. Dopadá na hůl a putuje stále dál. Je na samém konci hole, tolik času uběhlo, a stále nic. A pak, ještě než slza stačila dopadnout na mrtvé tělo, nebo možná zároveň, se stalo něco neuvěřitelného. Hůl vzplála jasným světlem a Annino tělo se začalo vracet do původního stavu. Spálená kůže opět růžoví. Její hrudník se zvedá a klesá. To znamená, že dýchá, že žije! Ona žije! Nestačíš se z toho ani radovat, když si vzpomeneš na Khalida. Rychle k němu běžíš. Musíš ho zachránit, jinak by byl život Anny zbytečný. Nedokáží být jeden bez druhého. Všechna tvá momentální přání se spojila v jedno. Klekáš si nad něj a zkoušíš dělat to samé, jako u Anny. Jsi tak unavená, přesto pokračuješ. Ať Khalid žije a pak se může stát cokoliv. Staniž se. Cítíš, jak tvůj život přechází do Khalida a ty slábneš. Jsi u konce svých sil, když Khalid otvírá oči. Ty je však zavíráš. Upadáš do bezvědomí. Sníš? Ležíš zase na té krásné louce, květiny tak voní. Opatrně si stoupáš, vše tě bolí. Sundáváš si své zkrvavené oblečení a chceš si obvázat rány, když se země pod tebou začíná rozpadat. Na každém místečku, kde byla předtím hlína, je teď voda. Během chvilky ti hladina sahá až po ramena. Nemáš pocit, že by ses mohla utopit. Je ti spíše lépe, jako by se rány začaly samy hojit. Koupeš se a je ti zase dobře. Všechno špatné je pryč. Khalid s Annou žijí a budou žít společně až na věky. A ty? Nevíš, jestli už jsi zemřela, nebo se zase probudíš. Teď si ale chceš užívat toho, co je. Radostně cákáš vodou jako malé dítě. Nic tě netíží. Když chceš vylézt, voda sama zmizí a ty stojíš na zelené rovině, která tě sama vybízí, aby sis na ni lehla. Natahuješ se v trávě a necháváš se sluníčkem osušit. Svítí přesně tak, jak si přeješ. Usínáš. Je to možné, abys ve snu spala? Probouzí tě zpěv. Nejsou to ptáci. Sedáš si a omámeně pozoruješ zdroj hudby. Několik úžasných bytostí, snad víl, tančí kolem tebe. Víly, ty jsi ještě nikdy neviděla, jaká krása! Mají na sobě takové jemné závoje, taky bys chtěla mít takový. Co to, vždyť už jsi v jednom takovém zabalená. Každé přání se ti plní, nádhera. A teď tančit. Chceš se k nim přidat, ale jakmile jsi vstala, ucítila jsi zase pod sebou prázdno. Padáš. Znovu ta spálená zem. Očima hledáš své přátele, ale nikde nejsou. Žádná těla ani stopy, jako by se po nich slehla zem. Jsi zmatená. Pokud jsi je zachránila, proč tě tu nechali ležet? Nebo se jim něco stalo? Vstáváš, jako by ti nic nebylo. Rány jsou pryč. Na sobě máš jen azurově modrý závoj, tvůj meč, hůl ani cokoliv jiného zde není. Půjdeš je hledat, to je jisté. Kam ale jít? Nejdřív potřebuješ zbraně, jinak jim zřejmě nepomůžeš. Mohli je znovu dostat bandité, či cokoliv jiného. Běžíš k městu ze všech sil, každá chvilka je ti drahá. Městské brány. Potažené bílým suknem, co to? Vchod do města nikdo nehlídá, v klidu procházíš. Ulice jsou přeplněné lidmi, jako by kraji už nic zlého nehrozilo. Zastavuješ prvního člověka, na kterého jsi narazila: "Neviděl jsi dva dobrodruhy? Muže a ženu." Jen se usměje: "Každý je přece viděl, ale zmeškala jsi je. Po hostině na jejich počest odešli." "Kam?" Nevíš, jestli máš radost z toho, že žijí, nebo jsi smutná, že tě tu nechali. "Copak já vím? Mluvili o tom, že se usadí." A už byl mladík pryč. Rozbrečela jsi se. Tohle si nezasloužíš, aspoň doufáš. Uprostřed lesa, skoro mrtvou, by tě neopustili. Co se mohlo stát? Bloudíš ulicemi, vždy tam, kde je nejtišeji. Skončila jsi na hřbitově, mezi mrtvými. Chceš se k nim přidat, už nemáš, pro co žít. Přátelství bylo vše a na luštění záhad už nemáš ani krapet chuti. Sedíš na náhrobku a přemýšlíš. Slunce pomalu zapadá, začíná být pořádná zima. Očima sleduješ náhrobky a sem tam se zasměješ nad ironickými epitafy. Najednou ti ztuhl úsměv na tváři. Na hrobě před tebou je zapsáno tvé jméno. A pod tím: Padla za město, věčný pokoj její duši. Měla bys chápat? Nevíš. Vždyť jsi byla jen v bezvědomí, dýchala jsi. Nebo ne? Dnes už podruhé toužíš po smrti - třeba jen proto, aby ten nápis byl pravdivý. Smrt, věčný pokoj. Jak se co nejrychleji zabít? Nemáš zbraň, řeka tu není, žádná vysoká budova. Míříš do hospody, za každou cenu potřebuješ získat dýku či jinou sebevražednou zbraň. Každá chvilka života je utrpení. Jsi tam, malá zakouřená místnost plná lidí, všichni tě sledují. Možná proto, že jsi stále jen v šátku. Jdeš k výčepu, starý hospodský se na tebe usmívá. "Jednu dýku, prosím," usměješ se i ty na něj. Úsměv přechází v záchvat. Najednou ti to vše připadá tak směšné. Svůj účel jsi splnila, tak proč umřít? Tví přátelé tě opustili, najdeš si jiné. Taky se usadíš, nebo budeš konat hrdinské skutky a zapíšeš se do dějin. Tolik možností, nejen ta jedna, smrt. Najednou si uvědomuješ, že se tu směješ jediná. Všichni tě s hrůzou sledují. "Ty, to jsi ty, ta čarodějka," drkotá hospodský. "Ano, ta, co oživila hrdiny, a teď jsi sama vstala z mrtvých?" volá celý hostinec. Ne vesele, se strachem. Bojí se tě. "Ale já nečaruji," bráníš se. V životě jsi nezakouzlila ani jedno kouzlo, vždy jsi se cvičila v boji s mečem, to byla tvá budoucnost. "Nelži!" "Ne, to ta hůl." Tvůj hlas zaniká v pokřiku ostatních. Lidé si začínají stoupat: "Žádná hůl, zkoušeli jsme ji, nefunguje. Byla to jen zástěrka. Chtěla jsi nás obelhat a pak určitě začarovat a proklít!" Náhle se v davu ozvalo: "Na hranici s ní, s čarodějnicí!" Škublo to s tebou. Nějaký zlý prosťáček, který v životě neudělal nic pro druhé, řekne toto? Tobě, která jsi umírala a znovu ožívala za město? To není spravedlivé, kdyby ho raději srazil blesk. Dav váhá, nezapomněl, že tě nazval čarodějkou. A těch se přece lidé bojí. Hostinský se snaží zachránit situaci, ne kvůli tobě, ale kvůli svému hostinci: "Honem, jdi nahoru, pokoj číslo tři je dnes tvůj." Kývneš hlavou a už jsi na schodech, tam bys měla být v bezpečí. Rychle za sebou zamkneš. Co budeš ale dělat tady? Otevřela jsi okno a díváš se ven. Lidé pomalu odcházejí z hospody, začíná bouřka. Ten malý křikloun, co o tobě řekl, že jsi čarodějka, už taky jde. Nevšímá si tě, už ho nezajímáš. Nezajímalo ho ani to, že jsi kvůli němu mohla zemřít. Lidé nemilují magii. Přesto, než odejde, neodpustí si poslední nadávku, jak jsou lidé zlí: "Ty sprostá čarodějko!" Zahřmělo, nikde tu nejsou žádné hromosvody, i tak nechápeš, proč ten blesk udeřil zrovna do něj, jakákoliv střecha domu by byla mnohem lepší. Na úvahy není čas. Lidé se shlukli kolem jeho ohořelého těla. Pak je přestalo zajímat. Ukazují si k tvému oknu. Zpráva se šíří městem, všichni křičí: "Ty jsi ho zabila!" Dnes žádný spravedlivý soud nebude, dav nikdo nezastaví. A právě ten dav míří k tobě, už prolomil dveře hospody. Slyšíš desítky nohou, jak dupou po schodech. Jsi zoufalá. Právě jsi dostala chuť žít, a máš zas zemřít? A takhle? Modlíš se, v Helma, ochránce poutníků. Sama moc dobře víš, že je to hloupost, ale bránit se nebudeš. Zabila bys jich mnoho, snad skoro všechny, stejně by tě však dostali. A vesměs jsou to jen nevinní, kteří se nechali strhnout davovým šílenstvím. Dveře do pokoje se rozlétly. Vrhají se na tebe. Uchopilo tě mnoho rukou a všechny do tebe buší. Kde se vzala ta nenávist, nic zlého jsi neudělala. Strhávají ti závoj a vlečou tě ven. Z každé rány, kterou ti zasadí, teče krev. Bude zázrak, jestli dojdeš k hranici. Zázraky se dějí, bohužel. Přivazují tě ke kůlu a horlivě nosí dřevo. Celé město se sem jde podívat, nikdo neprotestuje. I kdyby chtěl, dav ho poslouchat nebude. Je ti mdlo, jak stojíš přiškrcená u kůlu. To jsou tvé poslední okamžiky. Náhle ti vše došlo. Proč tě bandité zprvu v bitvě nezabili, nějaká magie tě teleportovala pryč a zase zpět. Už víš, proč ti čaroděj dal bezcennou hůl. On věděl o té magii, která byla celou dobu s tebou. Nebo lépe řečeno, v tobě! Vždyť i potom jsi ji znovu použila. Vždy, když jsi byla v nebezpečí, přenesla jsi se do jiného světa, tak jako právě teď. Na louce je nádherně. Ale tobě není. Zabila jsi člověka, dalo by se říci nevinného, i když zlého. Proč? Ani jsi to nechtěla. Každý by se z takového nadání radoval, ale tobě to nic dobrého nepřineslo. Asi jsi měla zemřít hned zprvu, v té bitvě. Ten prosťáček by žil. A co Khalid a Anna? Ne, co se stalo, nezmizí, a tak to má být. Smiřuješ se s osudem, ať bude jakýkoliv. Smrt může být vysvobozením, říká se to, ne? A hlavní je to, že ti momentálně žádná smrt nehrozí. Jsi v bezpečí, zatím. Je to tak cítit, nálada se ti zas zlepšuje. I rány pomalu mizí. Ty však spěcháš, je jasné, že v tomto světě nemůžeš být věčně. Nebo aspoň ne do té doby, kdy znovu neuvidíš Khalida a Annu. Jako na povel přiběhly víly, tančí kolem tebe. Voláš na ně: "Kde to jsem?" "Ty to ještě, naše paní, nevíš? Jsi doma, mezi námi. Ve světě snů, který jsi pro sebe a pro nás vytvořila. Že nás už neopustíš, prosím?" Je ti tak krásně, když víš, že tě má někdo rád. Vlastně i Anna a Khalid odešli jen proto, že jsi zmizela. Byla jsi ve světě snů moc dlouho. Musíš je co nejrychleji vidět. Poznání ti dává sílu. Teď nepadáš, rovnou se ocitáš zase na hranici, uprostřed ohně. Dobrého nepálí. Lidé zprvu žasnou, jak tam v klidu stojíš, pak prchají. Nestojí ti za to, aby ses mstila, je to jen hloupý dav. Běžíš směrem, který je správný. Víš, který to je, z ničehož nic víš téměř vše. Hodiny běží, ty se nezastavuješ. Jsi na pokraji vyčerpání, přesto běžíš dál a dál. Celou noc, a když vyšlo slunce, tak pak i den. Už se zase šeří, když jsi doběhla k městu. Teprve tam jsi uvědomuješ, že jsi stále nahá. Zavíráš oči, a když je znovu otvíráš, máš na sobě ty nejkrásnější šaty, jaké jsi kdy viděla, samozřejmě, mimo tvé sny, odtud totiž pochází. Mohla by ses živit jako švadlena. V bráně stojí hlídka, brání ti ve vstupu. Probíháš jí, jako by strážci pozbyli hmoty. Bez dechu jsi se zastavila před malebným patrovým domkem. Tady jsou. Klepeš na dveře, dlouho nic. Slyšíš hluk, někdo vstal a jde otevřít. Anna! Živá a zdravá, máš takovou radost. Ani nemuká, stojí tam, jako by se dívala na ducha. Vedle ní stojí Khalid. Nevíš, co říct. Všichni tři tu stojíte a díváte se na sebe. Čas jako by se zastavil. Khalid za tu chvíli lenošení pěkně přibral a ani široký zdobený plášť to nedokáže skrýt. Anna je taky širší, ale ne kvůli jídlu. Pak se všechny bariéry zlomily a bylo to jako dřív. Všichni jste se začali smát a radovat. Vešla jsi do domu a nechala jsi se hostit. Celé dny jste si povídali, za tu krátkou dobu se toho tolik událo. Dozvěděla jsi se, že bandité po tvém útoku opustili Trines, a dokonce se jejich vedení dalo na stranu dobra, teď slouží u hraničářů. Khalid s Annou se vzali a za peníze, které od Trines dostali, si koupili tento dům. Taky došlo ke změnám politickým, staly se nové hrdinské skutky, ale to není podstatné, přecházela jsi to jen kýváním. Po třech dnech jsi si uvědomila, že je konec. Jak kariéry dobrodruha, tak i vašeho nerozlučného přátelství. Teď jsou oni a ty, ne vy tři. Asi by ses měla radovat. Spíše však pociťuješ, že už jsi tu zbytečná. Vše skončilo dobře a je čas jít. Nemá smysl se jim plést do života, můžeš být sice brzo hodná tetička, ale to není to, co si přeješ. Rozloučila jsi se a odešla jsi. Navždy. Zjistila jsi, že jsi sama, a přátelé nejsou vše, co ti chybí. Chybí ti někdo, kdo by tě bezmezně miloval, jen tebe, tak, aby to bylo až navěky. Možná by ho šlo ještě najít, ale nemáš na to chuť. Vždyť i víly tě zbožňují, jako svoji stvořitelku, a dokud budeš existovat ty, tak budou i ony. Stoupáš si na kraj útesu a vrháš se dolů. Naposledy v tvém životě se otvírá portál a ty se ocitáš ve svém ráji. Jediná cesta ven je teď přes sto stop nad zemí. Není ti však do pláče. Tvé víly tě okamžitě obklopily a tančíš s nimi, tančíš do konce svého světa. A dokud budeš chtít, bude tvůj svět existovat. Plný štěstí a zapomnění.

Je to moc pěkné, i když dost dlouhé. Chvilkama trošku nepřehledné. Držím ti palce při dalším psaní : ) t*+K

Lysandra: Díky za rady i přání.

Já nevím, že se na písmáku zažil styl...povídka je delší než co pojme jedna obrazovka - je to zdlouhavé. Vždyť klasické publikované povídky přeci mají i několik desítek stran. Jestli to není náhodou naší leností si něco přečíst. Buď mne to zaujme na začátku a čtu dál a nebo naopak. Tohle mně teda ale zaujalo a rád jsem si to přečetl celé. Moc pěknej styl....TIP :-))*

Kolben:Jsem tu nový a až teprve teď jsem se dostal ke čtení povídek. Musím říct, že máš pravdu, povídky na 10 řádků mě trochu podivili:-) Takže díky za čas strávený nad tím:-) A kdyby jsi ještě řekl, co zlepšovat, byl bych ještě vděčnější. Ve škole se učíme, že se máme přizpůsobovat čtenářům, tak se snažím:-)

co říct? Je to napsáno zajímavým stylem, ale možná trožku moc zdlouhavě. Chvilkama je tam moc vysvětlování, ale jinak dobrý - na fantasy

co říct? Je to napsáno zajímavým stylem, ale možná trožku moc zdlouhavě. Chvilkama je tam moc vysvětlování, ale jinak dobrý - na fantasy

Sicco: Bohužel, na fantasy jsem moc zatížený, dává přece možnost deux ex machina:-) Jinak díky:-)