Picassem duše

Cokoli zraní Čímkoli si byl zraněn, mazlavými plány znechucen, strach ze skličujících zdí a krev strachu se mísí, valí se po schodech rozdrtit tvou vůli. Voňavé tyčinky zapíchnuty do kopečků roků, malátné ozvěny servírované s krémem, krvácí stříbrné tančící slzy kroků a s každou slzou ruku v ruce se snem. A všemu ty roky odolají, jen tvé vrásky skutků se dovolávají, co dávno odpluly v medovém měsíci a jen stříbrná spona úspěchů v tvé duši svítící. Utopeny jsou závany beznaděje v ledovém čaji všech lásek, už zbývá jen pár kroků, ty nepohneš ni rtem, vše odkráčí a odpočítá čas. Na druhé straně Na druhé straně mé duše přestávám cítit svá chodidla, spěchám za svými sny oděn svou touhou tak prostě a jednoduše, odmítám vůni jakékoliv světové strany nikdy není jen jedné cesty. Mraky mne obestoupily a já vnikám vně.. podléhám jim, jakmile mne obejmuly a náhle dusí mne. Prošel jsem bouří svých nářků a již bez těla odcházím, jen pár křečovitých řádků na rozloučenou po těle rozházím. Jsem na druhé straně, pozoruji čas nestranně, vidím,že musím jít dál s proudem, co unáší můj osud, cítím, jak déšť na mou nahou duši dopadá, když tu tak stojím nad svou smrtí doposud. Pocity z procitnutí Zmatek Cítím, že bych neměl odtud odcházet, hledal jsem všude: v pekle, v očistci, v nebesích a někam ta má bárka doplula... "Já cítím, cítím se tak čistý" Touha Snažící se zapomenout na zítřek a vše, co se stalo, že to není cesta, není to cesta v pravém slova smyslu... Pochybnost "Já cítím, cítím se tak čistý, myslel jsem, že nikdy nezemřu, cítím, cítím se tak čistý, potřebuji ještě čas?" Rozpaky Odplouvající si začínám myslet, že se má duše hroutí do rozprostřené víry věrnosti za branou času "Já cítím, cítím se tak čistý, myslel jsem, že se již nevrátím. Byl jsem nad svým životem a teď jsem opět zpět." Bolest. a naživu. Večer se smrtí v ruce V šedivé kůře mozkové dnešního večera olizují jazkyky mlhy rohy navlhlých domů deštěm. Po tisícileté dálnici projíždí kočár s tajemstvím uvnitř. Každý ho chce znát. Každý se ho bojí. Každý chce, aby bylo klidné. Každý chce, aby ho nebolelo. Ale někdy i zastaví u bran vašeho srdce a předhodí Vám smutek k večeři, který tak palí, že se Vám oči slzami zalijí. Když Vám zemře někdo blízký. Ztracená duše Znovu na mě připadlo žít, smířil jsem se s tím, že se věci nemění, nechal jsem Tvé myšlenky o spasení šplouchat o mé skály neporozumění. Padám... Za jak dlouho asi dopadnu k zemi? Nemohu říci, proč se vždy rozsypu jako hrad z písku. Zajímáš se, proč chci být sám? Zajímáš se, zda nepotřebuji pomoc? Stále se snažím doplout na konec, už jsem opustil, co jsem mohl udělat. Nemohu navždy usnout, tak zadržuju dech a schovávám se za svou nejodváženější maskou věčných sebevražd. Biograf myšlenek Jakmile jsem odplul daleko od tebe, cítil jsem vše tak osaměle ve stínohře čtyř zdí obrácen naruby svými myšlenkami. Promítané útržky lásky a nenávisti seskládané do koláže na promítacím plátně mých zavřených víček. Dozvuky melancholie v umírajícím úsměvu, ozvěny kolujícího tichého pláče v mé krvi. Přál bych si, abych teď necítil, co jsem nikdy předtím nepoznal. Vzpomínky, co mne stále znovu a znovu odsuzují. Někdy mne uchvátí všechna bolest, co jsem kdy držel za svými víčky. Někdy mne upáli myšlenky, co jsem kdy mohl udělat. A tak si znovu pouštím útržky lásky a nenávisti seskládané do koláže na promítacím plátně mých zavřených víček. Vlak Dopluj jsem na malinké nádraží, tak pusté a opuštěné, že chtělo se mi snít. Jízdní řád už dávno strávený časem mi kreslil odjezd do duše. Prošel jsem vůní dávno opuštěného domu a rozestlal své tělo na nástupišti. Znenadání cosi zacinkalo a přijel nádherný, rudý vlak. Já nastoupil, i když bez lístku, a když opouštěl jsem to nádraží, zahlédl jsem na nástupišti nápis: S M U T E K hlavní nádraží Jak mne přemlouval smutek Pojď ke mně, vlož mne do svého náručí, do tvých očí, budu navždy tvůj. Ukryj mne, prosím, pod polštář tvých snů, budu navždy jimi tě provázet. Polož mne do svých vlasů a drž mne svými polibky a já budu líbat tvé slzy, znovu a znovu. Naděje Netáhl mne sem můj strach, byl jsem to jen já sám, můj mozek, má myšlenka v dlouhé řadě nití nekonečných vzpomínek - na Tebe. Měsíc připlouvá se svým svitem, tvé vlny se stahují a já umírám v suchém pouště žalu, čekám na příliv, snažím se ten čas prosnít sny - o Tobě. Tak daleko od pobřeží, že ti co se snaží doplout k branám mého srdce jsou spáleni zaživa v pekelném žáru mého smutku, pohřbeni v hrobě lítosti jako pomník - Tobě. Když jsem tě zahlédl v zítřejší růži, cítil jsem, jak procházíš mou kůží a liješ olej do mé plápolájící duše, zaplňuješ stopy prázdnoty v nichž jsem kráčel - za Tebou. Když na mne pohlédneš z mého minulého století, mohu se ti zdát strhaný, můžu se ti zdát zmučený - Tebou. Ale když se vítr vzedme z mých rukou ucítíš vůni mé důvěry - v Tebe. Dobrá nálada Ve strništi neoholeného rána proběhlo cosi nepolapitelného, jen záblesk ranního slunce nastínilo jeho tvar. Uvízlo to v mé duši bez toho, aby se mne to ptalo, já koukal na oblohu zmodralou krásnem a honil se po mračcích duše za tou nicotou. Když už jsem byl unavený, lehl jsem si do své nálady a začal jí upíjet, byla tak sladká a dobrá... oproti včerejšku. Že by jí něco zlepšilo? Moje Má krev Se naučila strachu, Má kůže Si připnula šílenství, Má ústa Si našila mlčení, Má duše Se ponořila do komatu, Má láska Se roznesla po větru, Má krása Si shořela ve slovech. Mé ruce Se naučily nelíbat, Mé nohy Si přisvojily mlčení, Mé uši Si rozřezaly vědomí, Mé oči Se spolu rozešly, Mé plíce Se navzájem okrádají. Můj mozek Naboural do zdi Můj hlas Začal se litovat, Můj žaludek Rozedral si chutě, Můj život, Prosypal se pískem. Demonstrace snů Sny vtrhly mi do paláce A svým křikem A transparenty Dožadují se naplnění, Že prý jsem tyran, Co dusí je v továrnách Ve věčné práci Na naději A nedá jim jíst. Rádcové zdrhli, Již při lomcování Branou A já tu teď Sedím před nimi, Bez rozumu, Bez výřečnosti. Jejich oči Zvedly mne Od stolu poslední naděje, Srdce jakoby pochodovalo S nimi, Tak krutě buší Mi do hrudní kosti. Stále se přibližují A já již nemám Kam ustoupit, Cítím už chladný dech Zábradlí mého života. Čas běží neúprosně rychle A mne nezbývá Nic jiného, Než se probudit. Než se probudím Sám tu sedím a chci vědět proč, když vedle mne sníš, sníš o lásce, tak jako já, jenže ve svém spánku nevidíš a necítíš tu bolest, co mne po zdech vláčí. Co potřebuji, jaksi vůbec necítím (svět je tak neskutečný), tak vypíjím temnotu plamenem svíčky, co hypnotizuje tuhle chvíli. Čím více piju, tím dalece vidím, že sebevražda by mohla být klíčem ke světu, kde bolest neškrtí, kde nenávist neupaluje za živa, kde lži nezabíjí. Ale když se podívám za všechny ty slova, uvidím reliéf tvého těla a uvědomím si, co vše bych mohl ztratit, protože, když sním, mám v rukou svůj osud. Do té doby, než se vedle tebe probudím. Dotyk Procházel jsem mlhou, Necítil jsem její pach, Ba ani nezábla mne na rukou. Šel jsem tiše, Listy pod mými stopami Bušily mi do uší, Jak byly zticha, Žádné vzdechy, Žádná slova. Ticho se neslo Ve znamení Skličujících myšlenek. Bál jsem se. Cesta byla tak dlouhá, Úporná a tichá, Tělo se mi zdálo být Těžší každým krokem, Každým krokem Řečiště potu Sbíhaly mi po těle. Dávno za sebou Jsem nechal ten příběh, Kdy jsem před ní stál, Omámený, Nemaje slov, Ani pohledů. Chtěl jsem se jí dotknout, Ale rozplynula se S konečky mých prstů, Když ucítil jsem její auru. Chtěl jsem se dotknout své duše, A teď bloudím…

---