První

Nudím se a tak si chci malinko postěžovat, vybrečet se, potom se prostě zvednout a opět normálně žít. Kdo mne nezná, bude mě možná považovat za debila. Jsem mladý gay, který je obklopen světem heteráků, který se snaží žít svůj gay život a to s co nejmenšími problémy. Jestli to nejsi schopen (schopna) respektovat, tak jdi třeba rozbíjet okna a zvonit na zvonky, nebo jdi dělat ňákou podobnou píčovinku. Obvykle nejsem skoro vůbec sprostej, ale když mne něco opravdu nasere, tak se dokážu vynadávat v několika jazycích. Nechci, abych vypadal jako nějakej škrabal, co narušuje běžný chod písmáka. Chci si tu trošku zviditelnit (alespoň, teda vlastně - hlavně pro mne) svojí druhou identitu, kterou v sobě potlačuju. Co se týče hrubek, tak ty pravopysné a jiné chyby dělám úmyslně - fák! ..věřte mi, jsem úplně někdo jiný...

Je čtvrtek a já sedím v práci. Dělám všechno to, co každý pracovní den. Takže ani nepracuji. Jsem moderátor na jednom celoplošném rádiu a tak je můj pracovní telefon vystavený všem těm úchylům, nočňařům a prostě posluchačům. Někteří z nich jsou opravdu nechutní, ale naštěstí mi volá i spousta lidí, které jsem zařadil do své kategorie - "lehkých úchylů", do které jsem zařadil i sebe. Nevím, jak by se asi běžnému posluchači našeho rádia asi líbilo, kdyby mu někdo zavolal ve tři ráno a začal mu do telefonu hekat, fuňet, zívat, zpívat, nadávat, obtěžovat, nebo strašit. Ty první tři nepotřebují komentář. Lidi nadávají vždycky, všem a na všechno. Řeknu třeba nějaký fór, takový, který nemůže urazit nikoho (ani menšinu) a který je prostě bomba. Kdyby se mi ten fór nelíbil, tak bych ho asi neřikal. Stejně se najde nejmíň jedno hovado, kterými stojí pár korun za to si zanadávat do telefonu na živou bytost, malinkého moderátorka, který se ustrašeně klepe na druhém konci, sleduje, kdy mu bude končit písnička a jestli má připravnou další, čím má zatáhnout až to skončí a co má kde zmáčknout. Nejkrásnější mám vždycky pocit, když vytáhnu až na doraz šavli mikrofonu. V ten moment se mi rozsvítí červené světlo a éter je můj. NIKDO (!!) mi do toho nemůže nijak vstoupit, ani mne na ten okamžik nemůže ovlivňovat. Pár lidí dříve možná mělo strach, co v ten moment budu říkat. Spousta posluchačů na druhé straně netrpělivě čeká, co řeknu. . Já se nadechnu. . Už je to tady, ten okamžik. Mám začít mluvit. . Oni čekají. . Netrpělivě poslouchají, jak doznívá nějaká písnička, co hrála. . Já pustím podkres, ale jen tak, se staženou šavlí až na nulu. . Varovná kontrolka svítí červeně - nehraješ! . Já mlčím. . Posluchači stále čekají. . Je slyšet tikot mých hodinek a noční šum, který ke mne proudí z okna, které je vlevo ode mne, skoro naproti mikrofonu otevřené. . Mě je krásně. . Nechávám je čekat. . Pomalu vytahuji šavli podkresu nahoru, ale jenom tak, aby mi netikali hodinky a aby věděli, že to ticho jsem asi udělal úmyslně. . Nemám slov. . Druhá minuta ticha uběhla jako by nic. . Začíná mi blikat telefon - to je ten okamžik, kdy mi asi někdo chce vynadat, že jsem zticha. . Nechávám ho blikat. . A je to tady - rozsvítila se mi i druhá linka! . Už jsou netrpělivý. . První linka zhasíná - vzdal to. . Podkreska už začíná být nudná - vohraná, pořád se opakuje asi 30 vteřin dokolečka jak u blbejch na dvorku. . Už mě to přestává bavit. . Mikrofon pořád naslouchá - ale neslyší nic. . Pomalu stahuji podkres. . Pouštím jigl, který po patnácti minutách šílené nudy oznamuje, že se čas hnul. . Teď budu muset něco říct: - Jsou čtyři hodiny ráno, vy posloucháte rádio XXXXXXXX, s Vámi je stále ospalý XXXXXXX, který právě oslavil své páté rádiovské narozeniny tímto trošku netradičním způsobem, za který se Vám ale nehodlá omluvit! . Jingl dohrává, podkres ještě hraje, ale není slyšet. . Pouštím svojí oblíbenou písničku a začínám brečet. . Je mi krásně. . Stahuji mikrofon. . Zhasíná červené světlo, rozsvicuje se zelené. . Do studia vběhla zprávařka, která má smíchy slzy v očích. . Její proslov ale nevnímám, protože si užívám té chvilky. . Tohle jste nečekali! Úchylové a Vy ostatní, co posloucháte! . Poslouchám ve sluchátkách mojí písničku. . Pouštím ji i do beden a zprávařka zuří, že nemůže komentovat můj výstup. . Stejně si jí nevšímám. . Telefon neberu. . Zavírám oči. . Ignoruji všechno, co se kolem mne děje. . Po chvíli se proberu - profesionální přístup mě stále neopustil -nemám připravenou další písničku! . Telefony stále blikají. . Další ticho by už bylo trapný, připravuju něco, co až asi hrálo, ale to nevadí, dneska kašlu na playlisty, hraju si. . Zprávařka tam už není. . Dívám se na hodinky, už bych se mohl jít natáhnout. . Znovu zavírám oči. Začínám myslet na toho pro mne nejcennějšího. . Sundavám si sluchátka, protože to, co teď hraje se mi moc nelíbí. . Fuj - vono to hraje i do repráků, honem to spravit. . Ták, a je to. Ticho, jenom ve sluchátkách něco hraje lidem. . Zavírám oči. . Zprávařka mě ruší z mého snění nějakým šramocení a debilními kydy o tom, jak je svět hnusnej a že se dějou jenom samí hnusný věci a jak by bylo krásný, kdyby se dělo něco krásnýho. . Otevírám oči a dívám se na ní. Její debilní úsměv mi zvednul žaludek. . Tahle blondýna mne šíleně miluje. . Fuj! . Pomalu mne oběšla a objala kolem krku. . Já se zvedám s křesla a odcházím ven ze studia. . Ona se směje. . Sedá si na mé místo. . Já jdu zpátky se šálkem kafe, abych se alespoň trošku vzpamatovat. . Ještěže umí alespoň dobře vařit instantní kafe. . Ona poslušně přesedá na své místo naproti a kouká do svých papírů a něco si předříkává a dívá se při tom do stropu, jako kdyby po ní někdo chtěl, aby si to pamatovala. . Kráva! . Koukám na hodninky. . Ledabyle jí řeknu, že za tři minuty jedem. . Ona se nadechne a zrychlí tempo na maxximum. . Stejně to nestihne, protože jsem kecal - máme 30 vteřin. . Pouštím jingl a omlouvám telefony - svedl jsem to na šotka, co tu řádí, tahá za kabely, pije nám kafe a krade jídlo z ledničky (nikdy nikdo neví, kam se to podělo, takže za to asi může ten šotek). . Zprávařka pronesla svou debilní reakci na má předcházející slova. . Místo mého veřejného "zasmání se" radši vytahuju šavly s podkresem po jinglu a mačkám na počítači klávesu CTRL. Zazní krátký předěl a po něm podkres pro zprávy. . TAK! Teď jí ukážu svini! Její mikrofon jsem trošku stáhnul a podkres nechal nahlas. . Naschvál zesiluju můj mikrofon. . Po deseti vteřinách neúprosných drštiček a úchylného mávání rukama se zprávařka zvedá z křesla. . To je ten moment pro mne! . Zasmál jsem se konečně do éteru a pronesl něco na vysvětlenou této mé provokace tý krávy. . Stahují podkres a zesiluju jí mikrofon. . Ona rychle zasedla a zmatená začíná koktat zprávy... . Hahaha! Tomu říkám sranda! . Těsně před počasím jsem jí stáhnul úplně a říkám lidem, že už jí bylo dost a že zejtra bude stejně hnusně! -------------------------------------- Když jsem odcházel jakoby domů, netušil jsem, že v tuto noční hodinu potkám ředitele na chodbě. . Stál tam s přiblblým pohledem. . A jéje. Asi jsem moc zlobil a on bude plnit svou morální povinnost a asi mne seřve. . No a co, co mi hrozí jako to nejhorší? Může mě maxximálně vyhodit. , Stejně už asi rok plánuju odchod. . Ředitel se snaží tvářit vážně. . V jeho tváři se aůe najednou objevuje nějaké škubání a po chvilce se ředitel začne válet smíchy. . Čumím na něj jako debil na ještě debilnějšího. . Začal mě plácat po zádech (asi trošku víc, než považuju za normální) a začíná obhajovat svůj výstup posledních pěti vteřin. . Kejvám jako že to teda asi chápu a snažím se vyvlíknout jeho objetí. . Ani jsem se nerozloučil a s nějakýma výmluvama couvám z baráku. . Zakopnul jsem o ten zkurvenej práh, co tam vždycky je, je u něj cedule jak kráva, vím o něm, ale stejně se o něj vždycky málem natáhnu. . . .. .. ....... .. .. . . Doma pozdravím Cindy a malý štěně, co je omylem její tříminutové lásky s nějakým vlčákem a rvu ze sebe oblečení. . Házím ho různě po bytě a mářím rovnou do koupelny. . Lehám si do vany a začínám opět zhodnocovat dnešní den a noc. . Jediné, na co jsem se zmohl je hlasitý výbuch smíchu..... ... ... zítra mám další noční.

---