Putování s bílou paní

PUTOVÁNÍ S BÍLOU PANÍ

     Jmenuji se Valentýnka a jsem bílá paní. Mě se ale vůbec nemusíte bát, já děti nestraším. Nejraději se procházím komnatami hradu Bouzova, kde bydlím. Posledního července budu mít teprve 200 let a tak jsem si řekla, že pozvu své strašidelné příbuzné na malou oslavu. Protože velice ráda cestuji, putovala jsem s pozvánkami osobně. A nejednou jsem zažila napínavé dobrodružství.

     Nejdříve jsem letěla na zázračném koberci na zámek ve Velkém Meziříčí za svým bratrancem z druhého kolena - Ferdinandem. Už 256 let chodí po nádvoří s hlavou v podpaží. Když jsem tam vletěla, nikde jsem ho neviděla. Pravda, už jsem tam přes 50 let nebyla. My strašidla se navzájem moc nenavštěvujeme. Proto jsem prošmejdila všechny síně. Nejvíce se mi líbil taneční a koncertní sál. Měl nádherně vymalované a vytapetované stěny. Také jsem tu a tam narazila na mnoho zvláštních výstav. Velmi mě překvapily makety všech mostů v naší vlasti. Ferda kdysi říkal, že je to jediná sbírka v ČR. Mě osobně se nejvíce se líbily lastury a vycpaná zvířata. Nakonec jsem ho našla v komnatě s obrazy. Moje pozvání ho potěšilo. I on mi udělal velikou radost - zatančil si se mnou v té nádherné síni a zahrál mi na cembalo.

     Málem jsem obživla, když jsem spatřila Jaroměřice nad Rokytnou – sídlo mého praprapradědečka. Nedoporučovala bych vám chodit v letních měsících do zámeckého sklepení - praprapradědeček je totiž ohnivec. Tak krásný zámek jsem při svém putování neviděla. Mají tam dokonce římské lázně, u nás velmi originální. V zahradě kralují starobylé sochy od neznámých sochařů. Také obrazová síň se jinde hned tak nevidí. Za  Qestenberků, měl zámek galerii, divadlo, knihovnu i svoji vlastní kapelu. Mimochodem ta dodnes hraje na různých strašo-oslavách například na Dni Strašidlátek. Když jsem prošla celý zámek, zamířila jsem do obávaného sklepení. Už z dálky jsem slyšela dunivé rány. To děda házel ohnivé koule. Zlobil se na lidi, že tolik rámusí a že se ho nikdo nebojí a další a další věci. Mé pozvání přijal. Slíbil, že udělá velkolepý ohňostroj.Už se těším.

     Velmi důstojně na mě působil jeden z nejstarších hradů v naší vlasti - hrad Bítov. Tam jsem potkala kamarádku Márinku-Pudlinku. Poslední majitel Bítova byl Jiří baron Haas.Ten vlastnil kolem stovky psů. Dnes jsou tam vycpaní. Márinka opatrovala jeho tehdy nejvzácnější rasu psa. Byl to vyšlechtěný pudl nafialovělé barvy. Na něj taky doplatila: nevěděla, že je nakažený vzteklinou a jednou ji pořádně kousl. Proto my strašidla ji říkáme Pudlinka. K hradu také patří malá zoologická zahrada a kaple. Při mojí obhlídce jsem však také narazila na ohromnou lidskou troufalost! Ve sklepení jsem objevila umělá strašidla!! Ano, dobře jste slyšeli, umělá strašidla! Později jsem se od Pudlinky dověděla, že tam jedna spisovatelka pořádá výstavu pro děti. Nakonec jsem se s „robostrašidly“ smířila. Pudlinka měla z pozvání radost a pozvala mě na víno z rulíku zlomocného do nedaleké vinárny U kostlivce.

     Líbilo se vám moje vyprávění? Máte rádi strašidla? Nejste peciválové? Tak se vydejte na nejbližší hrad nebo zámek! Už se na vás těšíme.