Pohádka o chlapci v bačkůrce (ukázka)

Nyní už nebylo proč váhat. Chlapec se shýbnul, vypřáhl chodidlo z bačkůrky a pohodil ji kousek od sebe, aby tma měla dostatek prostoru a mohla se do ní pohodlně nazout.

Tma se zaradovala, zatočila se dokola a vklouzla do bačkůrky jako voda do výlevky. Jenže jí vůbec neubylo. Když se chlapec rozhlédl kolem, seznal, že její neprostupná clona mu stojí před očima právě tak blízko jako předtím, a viděl, tak jako předtím, jen kam si posvítil zářícím svazkem paprsků.

»Jsem já to ale truhlík,« povzdychl a zakroutil hlavou.

Vtom kdesi vpovzdálí znovu uslyšel tajemný nářek. Zdál se mu usedavější než prve, ale asi to bylo tím, že se mu zvolna přibližoval. Jenže neušel ani pár kroků a byl zas vyrušen.

»Pokud jsi opravdu truhlík, měl by ses mi aspoň trochu podobat.«

»Mohu se podobat, komu chci. Ať jsem truhlík nebo ťuhýk, mohu se podobat třeba oku v punčoše,« odsekl chlapec, neboť se už plně soustředil na lkavý hlásek, který přicházel z neznáma.

»Nechci ti brát tvou hrdost. Myslel jsem si jen, že neplýtváš slovy jen tak nadarmo – asi jsem se mýlil.« Chlapec se podivil:

»Copak ty nejsi tma?«

»Bohužel ne. Jsem truhlík,« ozvalo se jen kousek od chlapce a ten s napjatým dechem otočil tím směrem své sluneční světlo. A tu jej uviděl.

»A já myslel, že jsi tma,« vyšlo z něj zahanbeně. »Jsem já to ale truhlík...«

»Ne – já jsem truhlík!« ihned jej opravil truhlík. »Copak nevidíš?«

»Hned by mě napadlo, že asi budeš truhlík. A přitom jako truhlík vůbec nevypadáš.« Truhlík se uchechtnul.

»Ty chytrý! Napřed bys musel vědět, co je to truhlík. Když nevíš, co je truhlík, jak můžeš poznat, že tak vypadám anebo nevypadám?«

»Nevím,« řekl tiše chlapec a zřetelně cítil, jak se zardívá. »Zdáš se mi tak zvláštní... Připadáš mi prostě jako truhlík, který jako truhlík vůbec nevypadá. Připadáš mi tak, i když jsem ještě žádný truhlík v životě neviděl.« Truhlík se lišácky ušklíbl:

»Však taky nejsem obyčejný truhlík. Já totiž vůbec nejsem skutečný!«

»Ó,« užasl chlapec, »jaké to musí být, když se je, a přitom se není skutečné?«

»Jsem zkrátka takový truhlík, jaký se pouze bere do úst.«

»Něco jako preclík?«

Bože, to je hlupák, pomyslel si truhlík, ale nahlas řekl jen:

»Truhlíku. Bere se do úst, když chce někdo někoho nějak příhodně nazvat. A to i v případě, že zrovna neví, co přesně truhlík je.«

»Tak vidíš,« řekl chlapec. »Právě jsi to učinil také tak.«

»To jen abych ti předvedl, k čemu se používám, a ty už sis nemyslel, že jsem k jídlu.«

»Truhlíku?« řekl chlapec.

»Copak, chlapče?« opáčil způsobně truhlík.

»To pak mám oproti tobě velikou výhodu. Zatímco ty jsi jen pouhý truhlík, já mohu být truhlík a zároveň chlapec.«

»Když už jsme u toho, můžeš být třeba oko v punčoše.«

»Nebo klíčová dírka,« zasmál se chlapec.

»A kdo jsi, když zrovna nejsi truhlík, oko v punčoše, ani klíčová dírka?«

»Když zrovna nejsem truhlík, říkají mi...« Chlapec se zarazil, neboť si uvědomil, že si nemůže vzpomenout. »Znám tolik podstatných věcí, které je třeba mít na paměti... Moje jméno se asi ztratilo kdesi za nimi. Přitom se určitě nějak jmenuji,« musel připustit. »Jen na to honem přijít!«

»Volal jsi mě?«

Kdo to teď promluvil? Chlapec po hlase zapátral slunečním svazkem.

»Jsem Orfan,« řekl ten hlas.

Orfan!, problesklo chlapci v hlavě. »Tak proto jsem si nemohl vzpomenout, že moje jméno mi někdo vzal a nosí je nyní místo mě...«

»Nic takového. Tvé jméno ti nikdo nemůže vzít,« řekl ale hlas Orfan. »Nosíš je pořád, tak jako nosíš nos mezi očima a oči kolem nosu.«

»To však znamená, že ať jsi kdokoli, jmenuješ se docela podobně jako já.«

»To je logické – dovol, abych se představilo: jsem tvoje jméno,« uklonilo se jméno Orfan. »Přišlo jsem, abys tu nebyl jenom za truhlíka, který si nemůže vzpomenout, jak mu říkají.«

»Říkají mi všelijak,« odpověděl dosud udivený chlapec, »ale teď už vím, že se jmenuji tebou.«

V kuželu světla, odkud vycházel hlas jména Orfan, byl vidět prazvláštní zjev. Tvořila jej spleť menších i větších uzlíků, neforemná a nevzhledná, a co bylo nejprazvláštnější, nedalo se hovořit o žádné niti ani tkanivu, jemuž by uzlíky příslušely, takže nejspíš pocházely z nějakého naprosto bezbarvého kouře.

Takhle vypadá mé jméno, říkal si podivený chlapec, když hleděl na tuhle nevídanou postavu. Kdo z nich je pěknější – Orfan, anebo truhlík?...