Dvě slova

Dvě slova

seznam

Křičet, vykřičet do celého světa

ta dvě slova,

bezbřeze krátká věta

v mozku pálí jak odlitek žhavého olova.

A přece On.

Nikdy nepozná. Nikdy nepochopí.

Nikdy se nedozví. Nikdy neuslyší, co nitro křičí.

Žádná lest, zoufalý pokus.

Bolestný útěk. Únik do nicoty.

Bolí to bolí, drásá, ničí. Smysly, mozek, tělo, ducha.

Mučte mé tělo, nenechte na něm kousek masa,

a přece bolest neustane.

Myšlenka na Něj stále se vrací.

Vrací a bodá, jak meč vražený do prsou otroka,

toužícího po vlastní krvi.

Krvelačně žíznícího po vlastním zatracení,

návratu do náruče ďábla.

Strach. Je mocnější, silnější.

Ale ne, nemůže být silnější než láska.

Nehaste ta dvě slova.

Nikdy nevyřčená, nevyřknutelná.

Byls tam, byla jsem tam.

Zahalená do tvých slov a úsměvů.

Hra? Náhoda? Chvíle ticha.Tápání.

Tys to první neunesl.

Tvůj úsměv, pořád ho mám před očima.

Topím se v něm, nevnímám slova.

Neodcházej!

Tou úzkou kamenitou cestičkou.

Proč není ještě užší?

Škoda.

Škoda každé chvíle,

 kterou nemohu trávit v tvé přítomnosti.

Bez tebe jsem zbytečná.

A zase ten strach. Mistrně skrytá obava.

Strach z darování, z přijímání. Strach z prozrazení.

Z výsměchu, z trapnosti. Útěk před pravdou.

Nejsem sama, kdo se skrývá, viď?

Uzavřený kruh, ze kterého není cesty ven.

Kde jsi? Co je s tebou? Kam mizíš?

Z neklidu se stává jistota.

Už nikdy, nikdo, nikde jako On.

A přece ten zákaz. Čeho, koho, proč?

Nehledej překážky, kde by být nemusely.

Klid, vyrovnanost.

Tichá duše bloudící osamoceně mezi tisíci ostatních.

Smířená s vlastním osudem. A přece to tak bolí.

Už nikdy nikdo.

Z dvou slov se stalo jedno.

Stejně těžké a nevyslovitelné.

Možná ještě těžší.

Nikdy už nevyřkneš to slůvko :

“Miluji!”