Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Místo

21. 08. 2003
0
0
993
Autor
Zenra

Popis jsem v kolonce \"kategorie\" nenašla :(

 

Místo

 

Brodil se rozmočenou loukou, na níž rostly jen vlhkomilné rostliny, jež mu neskýtaly tolik radosti. Najednou jeho pravá noha kdesi zmizela. Uvízla v ztrouchnivělém kořenu stromu, aby se nechala omývat jiskřící vodou z potůčku, do něhož co nevidět zapadne celý.

Hledal tohle místo už dlouho. Nedařilo se mu přijít na to, kde by mělo být a přitom ho měl celou dobu na dosah ruky. Skryté před zraky nezvaných návštěvníků. Žilo si samo pro sebe. Vyprostil se z pevného sevření kořenů a začal se ubírat směrem ke krmelci, který zdálky vypadal jen jako malé nevýrazné jesličky.

Ale ne. Někdo ho předběhl. Někdo před ním objevil tu skrytou dokonalost onoho místa a přivlastnil si ji. Cítil se jako vetřelec. Cizinec ve své vlastní dokonalosti. Chatrč, barabizna. Napadla jej spousta názvů, jimiž mohl pojmenovat to, co spatřil. Šel blíž, aby přišel na kloub věci, která jej tak překvapila a zklamala zároveň. Zámek na dveřích prozrazoval, že majitel si střeží svůj poklad jako oko v hlavě. Nebyl si však jistý tím, že má proč. Poodtrhl igelitovou náhražku skla v díře pro okno a nahlédl dovnitř. Několik špinavých a  otlučených talířů. Na stěně u dveří visely dříve snad oku lahodící hrnky dojemně seřazené do jedné linie. Jakoby pokus o řád v tomhle chaosu. V duchu se tomu musel zasmát. Na stěně proti němu obrázek zpola oděné ženy vystřižený, jak hádal, z igelitové tašky. Od stropu visela bez zjevného účelu hnědá kostkovaná deka.  Místo podlahy udupaná hlína. Stálo mu mnoho úsilí, aby překonal strach a nahlédl dovnitř. Teď si však nebyl jistý, jestli udělal správně. Majitel si zřejmě nepřál, aby jeho poklady spatřilo oko neznámého hosta. Ale poblíž, jak se zdálo nikdo nebyl, a tak pokračoval v průzkumu. Malý kousek území okolo chajdy byl oplocen a přímo u dveří rostla nějaká květina. Ne luční. Taková, kterou vídal v zahrádkách. Nemohl si vzpomenout na jméno.

Najednou tomu neznámému záviděl. Záviděl mu, že našel tohle místo dřív než on. Samotu zajišťovala rozkvetlá prosluněná louka, která se vypínala do kopce, jež chránil přístup. Dokonalé. Samo o sobě dokonalé.

Pokračoval dál. Poblíž tohoto ráje našel planinu, jež tak mocně kontrastovala s tím, co spatřil předtím. Přestože slunce ukrajovalo posledními paprsky minuty  a sekundy tohoto dne, sem jakoby mělo zakázaný přístup. Ocitl se v temném stínu, v hlubokém údolí. „Údolí smrti“,jak si ho později sám pro sebe pojmenoval. Kdyby zakřičel, nesla by se ozvěna jeho hlasu až tam nahoru. Nahoru po uměle vytvořené stěně sloužící k udržení kolejové trati. Ale nechtěl rušit klid tohoto místa a dál se nechal objímat posvátnou hrůzou a strachem, že právě teď se musí něco stát. Vyšplhal po méně příkré stěně, aby opustil zadumané údolí a dal své tělo v šanc slábnoucím slunečním paprskům. Objevil myslivecký posed, jimiž se tento kraj jen hemžil. Vzpomněl si jak se jeden myslivec při návštěvě jeho sousedky jí začal vyptávat, jestli ona je ta paní, co chodí po zahradě v plavkách. Rozesmálo ho to. Přišlo mu až neuvěřitelné, že by bylo možné spatřit z tohoto místa věci v takové dálce. Když ale vylezl nahoru, pochopil. Nebyla to přímo rozhledna, ale stačilo to. Zahleděl se do dáli na lidská obydlí, pak na obrovské blízké stromy, pak na nebe. Jeho oči těkaly z jedné nádhery na druhou. A najednou si to uvědomil. Nic víc nepotřebuje. Našel ráj. Ráj na zemi. Země je ráj. Neznal dokonalejšího místa vyjma téhle planety, kterou si lidstvo přeměňuje k obrazu svému, a  tím ničí její dokonalost. Seběhl dolů a položil se do trávy na prosluněnou louku. Potřeboval cítit dotek Země. Potřeboval ji vnímat všemi svými smysly. Cítit ten kontrast. Pravou tvář mu zahalovalo Slunce a levá byla prochladlá stínem „Údolí smrti“. Chtěl aby to nikdy neskončilo. Přemýšlel, jak to tady asi vypadalo dřív. Třeba v pravěku. Zasmál se. Louka na protějším břehu jezera byla porostlá přesličkou. Vlastně tam skoro nic jiného nerostlo.

Ležel takhle dlouho, utíkajíc chvílemi do svého nitra, aby v následujícím okamžiku mohl vzlétnout ničím a nikým neomezen.

Dalo mu spoustu práce přinutit své končetiny, aby ho zase začaly poslouchat a vplul tiše na prosluněnou louku plnou přesliček. Jeho pohyby jakoby splývaly s přírodou, která ho obklopovala, jakoby do ní odjakživa patřily, tvořily s ní dokonalý celek.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru