Začít znovu

 Rána byla vždy nejtěžší. Všední balast, který se na něj navalil v průběhu dne, dokázal alespoň částečně oslabit výčitky svědomí a vzpomínky na křivdy, jichž se dopustil, ale ráno, když byla mysl osvěžená spánkem, na něj ozvěny skutků křičely s nesnesitelnou intenzitou.

 Z cesty do koupelny měl hrůzu. Věděl, že na jejím konci číhá zrcadlo, které jej polapí a donutí pohlédnout si do tváře. Indiferentní krutost té stříbřité pasti ho děsila stejně jako nevyhnutelnost každodenního setkání s ní. Nemohl se ji zbavit, nemohl ji rozbít i když si byl jist, že jeho pěst je tvrdší něž ona plochá skleněná harpyje nad umyvadlem. Takovým destruktivním chováním by pouze zasel další otázky, vepsal další vrásky do čela své ženy. Něčeho takového se již nechtěl dopustit. Ale ta tvář, tvář, která na něj každé ráno hleděla jako výsměšná připomínka toho, čím byl a co dokázal, jej přiváděla k šílenství.

 Náhle se zarazil uprostřed automatického pohybu, jímž chtěl vymáčknout pastu z tuby na zubní kartáček. Ano! Vždyť je to tak jednoduché! Chvíli se přehraboval v košíku s toaletními potřebami, až konečně našel to, co hledal. Zapomenutý nepoužívaný holící strojek starého typu spolu s náhradními žiletkami. Jednu z nich rozbalil, uchopil mezi prsty pravé ruky a postavil se zpříma před zrcadlo.

 Nejprve nařízl kůži na čele, těsně pod vlasy. Samotný řez téměř necítil, žiletka byla ostrá, a ani bolest, která se dostavila po chvíli, nebyla nijak ohromující. Bez váhání proto pokračoval dál, podél linie vlasů a pravého ucha dolů, až ke krku. Poté přiložil tenké kovové ostří k levému konci čelního řezu, aby uvolnil kůži i na této straně obličeje. Prsty kluzké krví stékající z otevřených ran však nedokázaly udržet žiletku ve zvolené dráze, ruka se smekla a nepovedený řez mu rozťal tvář. Kůže se vlastní vahou poněkud odchlípla, takže v zrcadle zachytil odraz svých zubů bez toho, aby musel otvírat ústa. Několik rudých kapek vymrštěných nečekaným prudkým pohybem končetiny poskvrnilo zářivou čistotu kachlíků kolem. Proklel sám sebe za svou nešikovnost a umínil si, že koupelnu musí nakonec uvést do původního stavu, aby ženě nepřidělával práci.

 Znovu pozvedl ruku k levé straně obličeje a provedl opravu. Pak už zbývalo jen propojit oba vertikální řezy vodorovnou ranou vedenou pod bradou. Krve se objevovalo stále víc a tak si s tichou omluvou vypůjčil několik manželčiných kosmetických vatových tampónů, aby se alespoň z nejhoršího zbavil rudého nánosu na obličeji. Věděl, že nejhorší část ještě přijde, ale potřeboval kůži pevně uchopit a nedovolit jí vyklouznout.

 Pokusil se zajet prsty pod pokožku na čele, ale bolest jej donutila přestat. Výkřik zadržel až v posledním možném okamžiku a v žádném případě nechtěl ženu zbytečně předčasně probudit. Věděl, že potřebuje více spánku než on. Po krátkém zamyšlení si rychlým energickým pohybem prořízl hlasivky a tak zamezil dalším nežádoucím projevům vlastní slabosti. Pak konečně vsunul konečky prstů do rány na čele, kůži pevně sevřel a ze všech sil zatáhl. Ozval se vlhký trhavý zvuk.  

 Nedokázal však provést celý úkon najednou, zhruba uprostřed mu došli síly. Opřel se proto o bílý porcelán umyvadla ozdobený ornamenty rudé tekutiny a trhaně lapal po dechu, zatímco si prohlížel výsledek svého snažení v zrcadle. Pohled na obnažené obličejové svaly byl nezvyklý a také oči bez řas a víček působily podivně. Nejkomičtější byl však cár uvolněné pokožky začínající kousek pod kořenem nosu, který mu zakrýval ústa a bradu. Ten musel co nejdříve pryč. Muž se zhluboka nadechl a rázným trhnutím oddělil kůži od svalstva. Koupelna se zaplnila němými výkřiky.

 Po chvíli se muž vzchopil, přešel do sprchového koutu a pouštěl si na tvář ledovou vodu tak dlouho, dokud se krvácení nezastavilo. Cítil se zvláštním způsobem uvolněný. K otření použil starý ručník, protože správně předpokládal, že jej při tom alespoň trochu ušpiní. Pak uklidil koupelnu, vyčistil si zuby, oblékl se a odešel do práce.

 Cestou se ještě stavil v ložnici, aby manželku políbil na rozloučenou. Na zvuk bezertých úst dotýkajících se její tváře si také bude muset teprve zvyknout...