Jezerní písně

 

(Otevírání dveří, pomalé kroky rozléhající se v tichu místnosti.

 Kroky utichnou, je slyšet jen sípavé nádechy a výdechy.

 Pak promluví démonický hlas:)

 

Démon:

Á, to jsi ty?

Jen pojď dál. Už tě čekám opravdu dlouho.

Něco pro tebe mám.

Něco, po čem toužíš.

Ale dám ti to jen pod jednou podmínkou.

Dám ti to jen tehdy, když zpříma a bez bázně pohlédneš do mých očí.

Myslíš, že na to máš dost síly?

 

 

 

Poutník procitl z ošklivého snu do pozdně letního dne prozářeného sluncem.

Spal na malém palouku uprostřed lesa.

Ptačí zpěv se rozléhal a ranní chlad pomalu ustupoval.

Další den odevzdané existence přírody.

 

Nadešel čas dát se znova na cestu.

Poutník se vymanil z něžného objetí trávy, aby spatřil něco velmi podivného.

Uprostřed palouku stál pes, bílý jako sníh.

Na Poutníkovu přítomnost nijak nereagoval, jen nehybně stál, pohled upřený kamsi do dálky.

Z pootevřené tlamy ukapávaly sliny.

Poutník byl fascinován silou okamžiku.

Natáhl ruku a obřadně se dotkl prstem psova čela.

Bratře,

zašeptal a vydal se na cestu.

 

Hádejte, co jsem viděl v lese skřítků

Hádejte, co jsem viděl, když jsem tam zabloudil

Strom, který hrál světly duhy

Vykvet pro mne na pár chvil

 

Větve se kroutily v odlescích slunce

Tančily pro mne jako hejno víl

Barvy však vybledly - tiše a měkce

Protože jsem neuctivým

Pohledem svým kouzla chtivým

Jejich krásu zahubil

 

Přírodo mocná, ty dáváš, ty bereš

Z tvého lůna vzešel spasitel i vrah

Čas je tvůj sluha, když rok za rokem kveteš

A v nezbytné marnosti mění se vše v prach

 

Přírodo krutá, pravá tváři noci

Slabé tvory přetváříš v hnilobu a pach

Silným život podmiňuješ zkouškami a boji

Výhoda je zbraní a tvým pomocníkem strach

 

Na vlnách tíživých myšlenek doplul Poutník k dalšímu z mnoha konců.

Tenhle měl podobu domu stojícího na kopci.

Bylo otevřeno.

Slabá nevtíravá vůně uklidňovala.

Šero světnice skrývalo plačící dívku.

 

Poutník:

Co se ti stalo?

 

Květinka:

Můj dům je prázdný.

Okna jsou zavřená, protože se do nich už dlouho nikdo nepodíval, obrazy na stěnách vybledly, půda je plná dotěrných brouků a sklep - poklop do něj nepropustí ani trošku světla.

 

Poutník:

Nesmíš ztrácet naději. Nedopusť, aby se dům změnil v trosky. Prosím.

 

Ale pryč z domu. Do přírody. Vždyť něco zrovna přichází.

 

Jaro?!

Už jsi tady?

Já nečekal tě před polednem

Svítíš a kveteš na můj svět

Když vedle sebe blednem

 

Vůně život obklopuje

Ve vlasech krása, v očích svět

V rouše mlhy

V ruce květ

 

Jaro?!

Odejdi.

 

To sladké kouzlo pohřbívání.

Každodenní ztráty.

Promarněná setkání.

 

Času je málo.

A cesta je dlouhá, klikatá, dlážděná hroby

a nikdo neví, jestli někam vůbec vede.

 

Vědomí marnosti mě děsí.

Je to nesmírná tíha. Dusí mne.

Je to...

 

 

 

 

 

 

Jako zhoubný tumor

Co prorůstá mou tkání

Hnije a kvasí, hubí bez vyzvání

Jako zhoubný tumor

Proti němuž není obrany

Roste a sílí a sílí...

Jako zhoubný tumor

Co přemění mne v sebe

Černá hmota beztvará

Nenasytná

Hladová...

 

V obecenstvu zavládl vzrušený šum.

Už to začne!

Za chvíli to začne!

Všichni nedočkavě vzhlíželi směrem k jevišti.

Když se opona rozhrnula, sál utichl.

Na scéně se objevil malý shrbený stařec.

Přejel očima sál, jakoby si chtěl vrýt do paměti každičký obličej a pak promluvil:

 

Stařec:

Člověk je jako lahev alkoholu.

Často ho není dost pro všechny, co po něm touží, ale jeden se z něj může ošklivě opít.

A když stojí dlouho nepovšimnut na polici,

může se stát, že se převrhne

a bez užitku se rozleje po podlaze.

 

Stařec se uklonil a znova se rozhlédl po sále.

Ze scény jej vyprovodil rozpačitý potlesk.

Druhého dne byl ukamenován kritiky.

A víte proč?

Protože pršelo.

 

Pršelo i toho večera kdy Poutník putoval lesem.

Šlápoty jím zanechané se ihned plnily vodou a silueta města na obzoru démonicky vystupovala z hustých šedých mraků.

 

Hej, Poutníku!

Já viděl vránu topit se v bahně

Bezmocně mávala křídly a řvala

Poslouchej, Poutníku

Já viděl hořet svět

Krásný život vyhasl, zbyla jen holá skála

Poutníku

Já nikdy neviděl větší bolest než je ta, jež nosíš ve svých očích.

 

Uchop mou ruku

Noc začíná...

 

 

 

Kam to jdeme?

 

Do temnoty.

 

Máme svíce?

 

Máme žár.

 

Půjdem dlouho?

 

Dál a dál.

 

Hvězdy nahrazovaly tmu jako tisíce hmyzích očí.

Pod příslibem kořisti vdechly život sově.

(Šelma noci jako tichý přízrak vše obaluje strachem.)

Bojte se, mé oči svítí!

 

Jdi stále dál, dokud měsíc svítí

Noční hmyz tě nechá na pokoji

Nech si zdát o lučním kvítí

Až půjdeš po vodách beznadějí

 

Jen nech měsíc ať tě vede

Do děsivého světa mrtvých sídel

Kde žádná cesta nikam nevede

A kroky zní ozvěnou netopýřích křídel

 

Když vzrušením ti srdce tluče

Nech se unášet do útrob města

Kde žijí už jen mrtvé duše

Za námi mizí prašná cesta

 

Krvavý déšť jemně padá do ulic

Stíny světel

A víc už nic

 

Zbývá ti jen jediné

Vystoupit po schodech starého domu

Dojít až před dveře

A vzít za vrzající kliku

 

(Otvírání dveří...)

 

Démon:

Konečně jsi přišel, můj drahý příteli.

Já vlastně ani nedoufal, že přijmeš mé pozvání.

Ale jsi tady. Udělal jsi moc dobře.

Kalich už je připraven.

Nerozvážně jsi jej naplnil až po okraj.

Teď pij!

Do dna!

 

Po prvním doušku Poutník ucítil hořkost.

Pomalu se rozlévala po celém těle a s každým dalším douškem nabývala na intenzitě.

Než ji stráví, bude ji muset znova prožít.

 

Poutník se vyděšeně rozhlédl.

Možná byl v místnosti, ale možná byl taky v pusté vyprahlé poušti.

Vzduch se tetelil a přetvářel vše v nejasné přízraky.

Na obzoru stál osel. Jeho nohy byly dlouhé jak stožáry.

(To je jen klam, to je tím sluncem.)

 

 

 

Strážce duší tě očekává v poušti smutku

Sedí na hromadě starých kostí

Těší se až mu předáš kytku

Ze zmaru, krve a bolesti

 

Co je za tím modrým oparem?

Klubko hadů nebo nebe?

 

Ponoř se do vod bezedných

Pij plnými doušky, jez když máš hlad

Trpká chuť ti napoví

Vzpomínáš rád?

 

Tehdy jsi pil patoky, abys zapomněl, proč vlastně piješ.

Slunce nesvítilo, vítr foukal odevšad a tobě bylo fuk proč vlastně žiješ.

Kašlal jsi na svět a svět kašlal na tebe, když jsi kráčel noční alejí lamp, hezky pomalu, protože jsi nikam nespěchal a chtěl sis to všechno hezky vychutnat a užít, abys měl proč se litovat a nenávidět, abys mohl hledět na svůj odraz v zrcadle a přemýšlet o životě, který jsi dostal darem zatímco jsi spal a snil o věčnosti.

Kalich se naplnil.

Plnil se prázdnotou, hořkými falešnými vzpomínkami, trpkými fantaziemi a touhami, které jak praskající vředy zalévaly tvou hlavu.

Plnil se tvým strachem, převlečeným za hněv, hanbou, bezradností a zaslepenou vírou v nic.

 

Do dna!

Do dna!

 

Řvali. Rty roztažené v děsivém šklebu, křivé zuby pokryty nánosem falešnosti.

 

Do dna, ať jsi náš!

 

Laskali tě svými dlouhými jazyky, zatímco jim sliny tekly proudem.

 

Tak dost!

To už je za mnou.

Teď nastal čas přivítat hosta.

 

 

 

Jaro!?

To jsi zase ty?

Ani nevíš jak rád tě teď vidím

Čekal jsem tě před léty

A uvítám tě kvítím

 

Jaro!

Prosím zůstaň.

 

Poutník procitl s mocným zahřměním.

To velký klikatý blesk z čirého nebe sežehl bílého psa, jež od rána nehnutě stál na palouku.

 

Plačící dívka se usmála na poutníka.

 

Květinka:

Co jsi to říkal o naději?

 

Poutník:

Chci ti pomoct.

Vyženu ti brouky z půdy, otevřu tvá okna, abych se do nich mohl dlouho dívat a sklep naplním světlem.

Pojď, musím ti ukázat jedno místo.

Není to daleko.

 

Stařec za oponou se usmál a potichu, tak aby to nikdo neslyšel, sám pro sebe zašeptal:

 

Člověk je jako slunečnice.

 

 

 

 

 

Máte rádi příběhy?

Myslím ty o kráse, okouzlení a o tom, co se nedá slovy vylíčit.

Máte sílu poslouchat?

Máte touhu porozumět?

Dokážet poutníkovi zpříma pohlédnout do očí a říct mu:

 

Jdi pryč, nemáme ti co nabídnout, stejně jako ty nemáš, co bys nám dal?

 

 

Zvu vás na hostinu.

Stoly jsou bohatě prostřeny a společnost se baví.

Máme tu jídla, co hrdlo ráčí.

Duhové mušle čekají na rozlousknutí,

podvedení raci se červenají

a prase dává neskrývaně najevo, že je mrtvé.

 

Úsměvy plují vzduchem, když tváře radost vzývají

Stříbrné svícny hostí a hubí svíčky ve svém objetí

Kdosi z dortu uždibuje, pečlivě, leč potají

Děti kolem pobíhají, tancují a zpívají...

 

Ale co se to krčí v tom temném rohu?

Vychrtlá shrbená postava

Přehlížena všemi, ztracena v černém kruhu

Cosi si pro sebe šeptala

 

Nedívejte se tak na mě.

 

Přijměte mou víru a nechte mě pokojně vykrvácet.

 

 

Krajina se topila v modrém světle

Tichý vánek odvál soví houkání

A jako jímavý hlas pěvce

Pokračoval dolů po stráni

 

Jezero spokojeně podřimovalo

Kochalo se svou chladnou majestátností

A přitom neustále pracovalo

Jako stroj sestavený z kostí

 

Nestálá a nenasytná hladina

Si na okamžik přivlastnila

Odraz duše, která snila

 

 

Poutník:

Co v té vodě vidíš?

 

Květinka:

Bojím se zavřít oči.

Bojím se toho, co přijde.

To jezero mě pozoruje.

Dívá se mi do očí a vyčkává.

 

Poutník:

Neboj se, půjdeme tam, kde svítí slunce.

Tam, kde kvetou louky.

Tam, kde na nás temnota nemůže.

 

Prosím, věř všemu, co ti říkám

A otevři i mysl svou

Spojme v jednu naše duše

Ať navždy spolu zůstanou

 

Možná se pak všechno změní

Přijde štěstí, radost, smích

Strach upadne v zapomění

Jaký budu v očích tvých?

 

 

Za těch dnů já uviděl jsem všechny barvy duhy

Poznal sílu života a nehasnoucí plamen

Zakusil ten mocný pocit co odpouští dluhy

A mučivého pocitu já najednou byl zbaven

 

Za těch dnů já poprvé byl šťasten

 

Naslouchejme stromům, těm svědkům dávných časů

Ony rostly do nebe, když svět se teprv rodil

Tiše se pnuly k výšinám, prosty zraku, hlasu

Aby jejich čistá krev zbrotila nakonec ostří pil

 

 

Chladná noc

Měsíc slunci krade světlo

Tajemná noc

Dávno už vyprchalo teplo

Tíživá noc

Svou krásu ztratilo i kvítí

Nelítostná noc

Oči šelmy do tmy svítí

 

Krvavý slunce západ se vlnil na hladině jezera

Splašená zvěř a cvrčci řvali jak šílená kapela

Hluboké smrduté bahno na dně zběsile pěnivě vřelo

Když ze svých útrob vypouštělo cosi, co ven jít chtělo

 

A podobna hnisu, co prýští z rány otevřené

Z kalných vod se vyřítila smečka vlků hladových

V hlavě pouze smrt a zuby v hrůzném šklebu vyceněné

Větřila stopu co před nedávnem zanechal zde hřích

 

V očích šelmy se zračila spálená, zbídačená krajina, pokrytá doutnajícími troskami měst

a zmrzačenými torzy těl.

Na krvavé obloze kroužila hejna nenasytných supů a jejich bratří - vran a krkavců.

Již brzy slétnou, aby zabořili své zobáky hluboko pod žebra těch, jejichž oči jsou už prázdné

a těla čekají na svůj poslední tanec ve spárech hyeny.

 

Šelma vrčela, cenila zuby a z tlamy jí tekly sliny, protože větřila kořist.

Dvě malé bezbranné ovečky, zatoulané od stáda a čekající na zázrak.

Dvě bytosti ztracené v hlubinách lesa.

 

Květinka:

Myslíš, že netopýr může mít barevné sny?

 

Poutník:

Ano, pokud někdy spatřil denní světlo.

 

Květinka:

A když jej nikdy nespatřil?

 

Poutník:

Pak je odsouzen k životu ve věčné temnotě.

 

Divadlo vypuklo znenadání.

Jiskřičky se slily v jednolitou oslepující záři, spalující vše na popel.

 

Prosím, ne!

 

Řval vyděšený hmyz tisíci ústy,

 

Už to nikdy nebude jako předtím!

 

Krvavé nebe sestoupilo, aby si vyměnilo místo s hrůzou.

Chvějící se země  ustrnula v křeči a dech jí uvízl v hrdle.

Dobré sny byly zapomenuty, zlé ožily v netušené kráse.

Hladové vytí se jako siréna smrti rozléhalo z okolních kopců,

surově plujíc na vlnách fatality kostelních zvonů

 

 

Jedné noci před léty já osedlal jsem temnotu

Ani se moc nevzpírala, skrývala svou sílu

Nervózně zuby cenila, když cítila mne na hřbetu

A bez milosti rozdupala kopyty mou vílu

 

 

 

Zuřivě jsem švihal bičem vzpomínek a představ

Chtěl jsem, aby cítila tu bolest, co já

Snažil jsem se seskočit a řval jsem na ni zastav!

 

Ale jí se to líbilo

Běžela stále rychleji

Svírala mé hrdlo

A její dech jsem cítil v obličeji

 

Květinka:

Hladina se nade mnou pomalu zavírá

Světlo měsíce bledne a umírá

Tvář jedinou já uchovat si v mysli snažím

Protože vím

Že už ji nikdy víc nespatřím

 

Naše ruce se navždy rozpojily

Naše cesty se navždy rozešly

Slzy se s vodou promísily

Stíny dnů minulých mne dostihly

 

 

Nalokejte se bahna!

 

Postava se vynořila z temnoty rohu.

Když se napřímila, hlavou se téměř dotýkala stropu.

Roztáhla ruce v širokém gestu všeobjímajícího porozumění.

 

Jen polykejte, je ho dost pro všechny!

 

Z dálky se ozývalo vytí vlků.

Vyschlé rty se zformovaly ve smutný úsměv, připomínající otevřenou ránu.

 

Jaký to smutný konec hostiny!

 

Děti se za zvuků hromů propadly podlahou do hlubin říše kořenů,

kde budou až do konce svých dní pobíhat černými tunely jako slepí krtci.

Hosté ječeli hrůzou a odporem, protože nádivka se změnila v klubko červů a víno v krev.

Ovoce shnilo, svíčky vyhasly a místnost naplnil zatuchlý pach.

 

Vítejte na dně jezera

 

 

 

Poutník:

Proč tu se mnou nejsi

Proč se na mě neusmíváš

Zbylo po tobě prázdné místo

Vyplněné přízrakem tvé vůně

A každá hvězda na obloze

Se leskne tvýma očima

 

Dům byl prázdnější než kdykoliv předtím.

Nevtíravá vůně se dočista vytratila, aby byla nahrazena zatuchlinou.

Pavouci ozdobili kouty svými pavučinami a trpělivě vyčkávali, až nadejde jejich okamžik.

Mravenci neúnavně pochodovali po podlaze sem a tam, seřazeni jeden za druhým.

Jeden krok, jedna mysl.

Okenice vrzaly ve větru a zdi se klikatily množstvím prasklin.

Osamělá židle mlčky sledovala stůl.

Slunce nesměle nakukovalo do místnosti otevřenými dveřmi.

 

Poutník věděl, co má udělat.

Přistoupil k poklopu a trhnutím jej otevřel.

Ze sklepa vylétlo hejno splašených netopýrů.

Chvíli poletovali po místnosti, ale nakonec vyletěli ven do slunného dne.

 

Proč zaniklo to

Co jediné bylo správné

Hluboké, základní

a jednoduše krásné

 

Jaro, kde jsi?

---